„Možná by se to dalo zařídit," dořekl rychle, přičemž se otočil a zamířil do lesa. Nejspíše tušil, že ho budu následovat. Již jsem si zvykl na jeho reagování na moje myšlenky. Už jsem tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Avšak pohled na něj mě stále nepřestával udivovat, proto jsem se musel přemáhat a koukat se jinam. Tušil jsem, že mé pohledy dokáže vycítit jako já jeho přítomnost.

Díky bouřce byl les temný, a pokud by kolem Avena nepoletovali zářící motýlci, tak bych asi ani neviděl, kam šlapu. Vesnice za námi se vzdalovala každým krokem a já doufal, že mě nenechá někde uprostřed lesa napospas smrti. Nevnímal jsem cestu před sebou a najednou narazil do tvrdého.

Až o chvíli později mi došlo, že to tvrdé byla jeho vypracovaná hruď. Hleděl na mě a vypadal velmi pobaveně. Oklepal jsem se a čekal, zda něco neřekne.

„Zde bydlí žena, která by ti mohla pomoci, Johne. Avšak dobře zvaž, pokud to chceš, poté by nemusela být cesta zpět. Být zde není tak růžové, jak se ti nyní může zdát," mírným hlasem mě varoval, ale mé rozhodnutí to nemohlo změnit. Vrátit jsem se nemohl. To absolutně nebylo přípustné bez toho, aniž bych přišel o paměť na toto místo... nebo na něj. Šlo by to však ještě hůře, mohl bych zaplatil svým životem.

Bez ostychu jsem se rozešel k domu, avšak cítil jsem, jak se mé tělo chvěje. Musel jsem se vnitřně uklidňovat, ale moc to nepomohlo. Zničehonic jsem kolem pasu cítil teplé ruce. Objal mě a mé pocity se zklidnily. Zmátlo mě to, čekal jsem naprostý opak. Neodvážil jsem se na něj ani pohlédnout. Kolem nás najednou bylo ohlušující ticho, až jsem slyšel jeho klidný dech.

„Koho jsi mi to přivedl, Avene? Nebyl jsi zde dlouho. Je tvá sestra zdravá?" Stačilo jedno gesto a nemusel ani odpovídat. Prohlížel jsem si podivnou ženu, která do mé představy úplně nezapadala. Kůži měla sice snědší, ale stále vypadala jako lidi od nás.

„Vy jste člověk?" vypadlo ze mě najednou.

„Viděl jsi snad někdy člověka kouzlit?" osočila se na mou, asi pro ni drze znějící, otázku.

Sklopil jsem hlavu a již vyrovnanějším hlasem odpověděl popravdě.
„To ne."

„Tak vidíš. Jsem Rowan, ale stále nevím, proč jste tu." Z jejího hlasu bylo lehce slyšet pobavení, ale nechtěl jsem si představovat někde něco, co tam nebylo. Nadechoval jsem se, abych promluvil, avšak Aven mě předběhl. Naprázdno jsem zavřel pusu a počkal, až to za mě vyřídí. V tu chvíli jsem si přišel jako nesvéprávný, což jsem možná ve světě víl byl. Netušil jsem.

„John by zde chtěl zůstat, ale vláda zde ve vesnici nechce žádné lidi, paní," promluvil s velkým respektem v hlase. Dokonce i sklonil hlavu na ukázku úcty.

„Ach tak," přimhouřila oči a prohlížela si mě. Cítil jsem se, jako kdyby mě propalovala očima, ale stál jsem jako socha a nedal to na sobě znát. Až poté pokračovala: „Možná by se s tím dalo něco udělat. Ale příjemné to nebude, to říkám předem," na posílení svých slov zdvihla ukazováček. Ani poté jsem se však nezalekl. Byl jsem skálopevně přesvědčený zde zůstat a trocha bolesti nebo nepohodlí na tom nemohla nic změnit.

Aven však lehce zbělal. Netušil jsem, co se mu honilo v hlavě, ale znejistělo mě to. Bál se o mě? Nebo proč vlastně? Odešel ven a mě nechal v jedné místnosti pouze s čarodějkou. Oba jsme se dívali tím stejným směrem. Přímo za Avenem.

„Vypadá to, že má o tebe starost, takto se nikdy nezachoval... Takže, máš nějaké otázky, nebo začneme?" vytvořila na tváři škleb, který znamenal, že ví víc, než říká. Nebyl jsem schopen slova, proto jsem zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.

Žena oděna v černém oblečení, v jejíchž rukách ležel celý můj osud, přešla ke stolu a zdvihla z něj menší truhlici. Poté jsme i my zamířili z domu pryč. Aven šel první a pomocí svých světélkujících motýlků nám svítil na cestu. Čarodějka ho mezitím vedla skrze les, který mému lidskému zraku přišel naprosto stejný. Až po několika chvilkách jsem ve vzduchu ucítil lehkou vůni vody. Snad mě nevedou na smrt. Vzpomněl jsem jsi na bolestnou vzpomínku s falešnou vílou a instinktivně se chytil za krk, který se z části stále hojil. Najednou se muž vpředu zastavil a otočil hlavou směrem ke mně. V jeho očích byl strach, ale nemohl jsem si ho dlouho prohlížet, protože jsem opět viděl jen na jeho záda.

Jezírko uprostřed stromořadí se před nám otevíralo svou náruč. Měsíc zrovna vycházel, když se ke mně žena otočila. Otevřela truhlu a nechala mě vzít podivný černý květ. Poté se postavila vedle Avena a promluvila: „Pokud jsi připraven, vstup do vody a zavři oči. Květ se postará o zbytek." Její hlas se rozléhal na krátkou vzdálenost a najednou se zdálo, že je i mnohem hlubší než v jejím domě.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechl, květ chytil oběma rukama a udělal první krok, který byl ten nejtěžší. Nebylo již cesty zpět. Navíc jsem to ani nechtěl. Pokračoval jsem až do poloviny jezírka, kam dopadalo nejjasnější světlo z měsíce. Květiny na okolních stromech se rozzářily, a když jsem se otočil, zjistil jsem proč. Dělal to on. Pomáhal čarodějce. Byla to věc, která mě uklidnila a znervóznila zároveň. Nestačilo nic jiného, než zavřít oči a svěřit se do rukou květině.

Snažil jsem se uklidnit, abych tím rituál nijak nenarušil. Dlouho se nic nedělo, takže jsem chtěl otevřít oči, ale poté jsem začal cítit pálení začínající od květu, postupující přes celé paže. Shlukovalo se to do tvarů a na některých místech dokonce mizelo. Přesto jsem se snažil stát co nejrovněji to šlo. Cítil jsem, jak mi během té doby na hlavě přistálo několik lístků ze stromů. Nepatřilo to mezi ty nejhorší věci, akorát mě na krku začaly svědit vlasy, což bylo více než podivné, protože jsem měl vlasy střižené nakrátko. To však utrpení nebylo, bolest se z paží přesunula na hlavu, k uším.

Myslel jsem, že mi mozek vyskočí z hlavy. Všechny svaly v těle jsem měl napnuté, ale přesto jsem stál nehnutě, abych omylem neupustil květ. Sílilo to každým nádechem, avšak věděl jsem, že to dělám pro dobrou věc. Někde v dálce jsem slyšel křičet Avena. Jednotlivá slova mi byla odepřena, ale tušil jsem, že po čarodějce chtěl, aby to zastavila. Jak mohl vědět, že mi něco je? Co to sakra je? To se tolik hýbu? Avšak nehýbal.

Poupě se pomalu začalo otevírat, když rituál postoupil k poslední části. V mozku se mi ozval podivný hlas, který se mě ptal: Před tebou leží poslední možnost. Přijmout křídla, nebo odmítnout? Aven je také neměl, takže je asi nepotřeboval. To znělo hlasu jako jednoznačná odpověď, načež odpověděl. Vybral sis dobře, víla není vílou kvůli křídlům. Vynikají hlavně svou spojitostí s přírodou. Nyní můžeš otevřít oči.

Udělal jsem, jak mi řekl, a v rukách jsem spatřil modře zbarveného motýla. Zvedl jsem ruce a vypustil ho směrem k měsíci. Mohl být znakem všemožných změn. Oči mi překrylo několik pramenů vlasů, které jsem však ihned dal pryč, a poté se otočil ke dvěma přihlížejícím. Překvapily mě jejich výrazy, až poté jsem si všiml, že na sobě mám průhlednou košili a své kalhoty, které bych poznal i poslepu.

„Děje se něco?" zeptal jsem se opatrně, a i hlas zněl trochu jinak. Jako kdybych se vrátil do časů, kdy jsem začal mutovat. Aven se probral jako první a líbezným hlasem prohlásil: „Vítej mezi nás." Ten tón hlasu mi byl povědomý. Byla to ona neznámá řeč, které jsem nebyl schopen rozumět.

„Jak to, že ti rozumím?"

„Sám tím samým jazykem mluvíš..." v půlce věty ho však přerušila čarodějka.

„Proč motýl? Jezírko mělo posílit moc květiny a ukázat druh víly, ale tys měl motýla," černovlasá žena se snažila vyřešit záhadu, kterou jsem se nechtěně stal. Jemu to však došlo dříve než jí. Zvedl ruku a vypustil své modré motýly. Až poté jí to došlo.

„Proto to spojení..." myslela nahlas Rowan. Podívali jsme se na sebe a pokrčili rameny. Zvedl jsem ruku, na které jsem si periferně všiml černých skvrn. Jenže byla to tetování podobná těm, která měl on.

Konečně jsem se mohl vyškrábat z jezírka, ale znamenalo to, že se mi durch mokré kalhoty přilepily na nohy a začala mi být zima. Žena si toho všimla a luskla prsty. Projela mnou vlna tepla, která mě zbavila onoho palčivého problému. Bylo již načase vrátit se zpět do vesnice. Bleskobraní se blížilo ke konci, čímž vypršel můj čas na odchod.

„Johne? Budeš muset přijmout nové jméno. A pokud nebudeš mít nějaké vybrané, tak ti ho bude muset vymyslet Aven," poznamenala při cestě zpět. Zamyslel jsem se a vzpomněl si na jméno, které jsem viděl v domku na mýtině, kde jsme se schovávali před vládou.

„Faol," jen jak jsem to vypustil z pusy, vílí muž se zastavil a nepřestával na mě zírat.

Po zbytek cesty bylo slyšet každé lupnutí větvičky pod nohama. Nikdo z nás se neodvážil promluvit. Byli jsme zahloubaní do svých myšlenek.