Večer se přehoupl v noc a Elsa byla na cestě vstříc své smrti. Na cestě ke Kamennému stolu, kde čekala její matka, lačnící po její krvi. 

Bude to bolet? Samozřejmě, matka to udělá tak, aby jí to co nejvíce bolelo. Z celého srdce doufala, že Petra nenapadlo něco hloupého, třeba jí jít zachránit, či se postavit přímo Jadis. To by byl podepsaný jeho ortel. 

Vzhlédla k temnému nebi. Měsíc byl téměř nahoře, musela si pospíšit, aby matka nerozpoutala v Narnii válku. Jak ráda by se vrátila zpátky za Petrem, ale nesměla a věděla to. 

Přehodila si kápi přes hlavu a přidala do kroku. Pohled měla upřený do země, po které šlapala, a ruce se jí třásly. Po několika chvílích uslyšela vřískot a ječení nestvůr, kterým její matka velela. 

Konečně se ocitla na mýtině, která vedla přímo ke Kamennému stolu. Nadechla se, napřímila se a vešla do světla pochodní, které osvětlovaly cestu k tomu prokletému stolu, na kterém za pár minut měla zemřít. 

Jadis stála za Kamenným stolem v černých šatech a šíleným výrazem v očích. Když uviděla přicházet svou vlastní dceru, ušklíbla se a pozvedla ruce. "Podívejte, přátelé. Má vlastní dcera, má krev přišla. Přišla zemřít kvůli lásce. Jak dětinské," odfrkla si a posměšně se jí podívala do očí. 

Elsa si stáhla kapuci z hlavy a pohled jí oplatila. "Mýlíš se, matko. Přišla jsem zemřít za něco víc. Za svobodnou Narnii," odpověděla klidně. Věděla, že tahle věc matku vyprovokuje. Taky to měla v plánu. 

Čarodějničiny oči se zablýskly zlostí, ale jen se usmála. "Myslím, že budeš litovat toho, že jsi mě kdy zradila. Přiveďte ho!" zavrčela a pokynula rukou. 

Dívka se prudce rozhlédla. Matka jí zmátla, nevěděla, co se to děje. Ale všechno jí došlo ve chvíli, kdy generál matčiny armády přivedl nějakého chlapce. Chlapec měl blond vlasy a nádherné oči, ve kterých se Elsa tak ráda utápěla. Byl to Petr! 

"Petře! Co tady zatraceně děláš?!" vyjekla a vyběhla k němu. Jenže několik tvorů jí chytilo za ramena a donutilo jí kleknout. 

Petr se na ní podíval pohledem, který vše vyjadřoval. Nemusel říkat ani jedno slovo, aby pochopila. 

Pak se podívala na matku, došlo jí úplně všechno. Chce jí zničit tím, že se nechá Petra dívat. Jak mohla být tak pitomá a nechat ho bez dozoru?! 

"Zabij mě způsobem, jakým chceš, ale jeho nech odejít," zasyčela Elsa a matku probodla hnusným pohledem. 

Jadis se jen zasmála. "Ale ne, drahá dcero. Nechám ho se dívat, jak umíráš. Pomalu a bolestivě. Bezmocného, aby s tím nemohl nic udělat. Svažte ji!" přikázala a nestvůry se na ní vrhli. 

Tygři jí povalili na zem a poté na řadu přišli trpaslíci. Svázali jí ruce za zády. Poté jí přesunuli na Kamenný stůl, kde jí přivázali, aby se nemohla hnout. Ale zase aby zcela jasně viděla na Petra. 

Hleděla mu do očí a po tvářích jí stékaly slzy. Ani ho nedokázala ochránit před matkou. Dostala ho a nyní ho nutila, aby se na to díval. 

"Nechte jí žít, prosím!" zaječel Petr a snažil se minotaurovi vytrhnout. Marně. Stejně jako pokus o záchranu dívky, která bezbranně ležela na Kamenném stole. 

Jadis na něj pohlédla a pak i na svou dceru. V jejich očích uviděla něco, z čeho se jí udělalo špatně. Uviděla lásku. Upřímnou lásku. Pak se jen posměšně ušklíbla. "Ona tě zachránila od toho samého, ne-li horšího osudu, takže mlč!" zavrčela na něj a sklonila se k dceři. "Vidíš? Dostala jsem ho. Až to tady s tebou skončím, přijde na řadu on. Ač jsi ho chtěla zachránit, nic s tím neuděláš. Zemře tak jako tak. I jeho sourozenci zemřou, až přijde válka. Jsi hloupá, Elso. Kdybys splnila slib, mohla jsi být královnou Narnie. Ale ty ne. Přidala jsi se na opačnou stranu a zradila tak. Nezasloužíš si nic jiného." 

Elsa jí však téměř neposlouchala. Její pohled se stále střetával s Petrovým. Přála si, aby to nemusel vidět. Nechtěla, aby to viděl. Od tohohle ho chtěla ochránit. Věděla, že ho to zničí. 

Petr jí pozoroval se slzami v očích. Když odešla, šel se na chvíli projít k tomu potůčku, kde se rozloučili. Poté ho něco praštilo do hlavy a probral se až tady. V provazech a hlídaný obrovským černým minotaurem. Věděl, co to znamená, ale netušil, že Elsiina matka bude až takhle krutá. 

Jadis se znovu napřímila a pohlédla na své přisluhovače. V ruce se jí blýskla černá dýka. "Přátelé. Nyní budeme svědky vzniku nové Narnie. Jakmile tato zrádkyně zemře, pustíme toho kluka, aby podal zprávu a my poté vyrazili do války. Jakmile bude Narnie naše, znovu nastolíme řád věčné zimy a všechny zrádce popravíme, stejně jako Adamovy potomky," řekla a shlédla na svou ležící dceru. 

Elsa se očima odtrhla od Petra a podívala se do těch matčiných. Moc dobře si pamatovala Aslanovu poslední radu a byla připravená jí vyplnit. Nemohla uvěřit, že se k tomu matka opravdu odváží, ale tvářila se dost odhodlaně. Nyní už nepochybovala. 

"A s tímto vědomím si zoufej a zemři!" vykřikla čarodějnice a vrazila dceři dýku do srdce.

 "NE!" zařval žalostně Petr a z očí se mu spustil hotový vodopád slz. 

Dívka vyjekla bolestí a prohnula se v zádech. Těžce zalapala po dechu a vykřikla jen jedno jméno. "ASLANE!" Poté se její oči zavřely a mrtvé tělo dopadlo celou vahou na kámen. 

Jadis se zvedla a vítězoslavně se zasmála. "ZRÁDKYNĚ JE MRTVÁ! Pusťte toho kluka, aby šel Aslana informovat!" rozkázala a poté se se svými přisluhovači vypařila. 

Petr byl propuštěn, ale místo toho, aby odešel do tábora, se zničeně posadil k Elsinému mrtvému tělu. Osvobodil jí od provazů a pohladil po tváři, která začala pomalu ale jistě chladnout. 

Seděl tam dlouho, ale nebyl to on, kdo odnesl zprávu. Byly to stromové dryády. Pozdě v noci, kdy se začalo rozednívat, si pro něj přišel sám Aslan. 

Našel ho, jak objímá Elsino studené, mrtvé tělo a stále brečel. Lev k němu přišel a jemně do něj drkl čumákem. "Petře...Čarodějnice vyhlásila válku a ty, společně se mnou, musíš velet armádě," řekl mu jemným hlasem. 

Petr se na něj podíval a pomalu přikývl. Naposledy se podíval na dívku a políbil ji na studené rty. "Slibuji, že tě pomstím. Tvoje matka zaplatí za to, co nám provedla, slibuji!" zašeptal a společně s Aslanem opustili Kamenný stůl. 

Ahoj, zlatíčka :( 

Máme tady kapitolku, které jsem se popravdě hrozně bála...ale snad se líbila :( 

Kájí°