Když se od sebe odtáhli, tak Elsa zbledla jako stěna. "Petře...tohle-tohle," zakoktala se a pohlédla mu do očí. 

"Elso, nemůžu nechat tvou matku, aby ti ublížila, smiř se s tím," přerušil ji Petr a pohladil ji po tváři. "Nelituju toho a nikdy nebudu."

Dívce se zalily oči slzami, které následně popadaly na její tvář. "Petře...ačkoliv jsem se do tebe zamilovala, nyní mě musíš nechat jít. Je to můj osud, stejně jako tvůj je vládnout Narnii," zašeptala a odvrátila se od něj. S tváří od slz, na kterou jí padaly další a další, tak sešla zpátky za ostatními Narniany, ve chvíli, kdy její matka s Aslanem vyšli ze stanu. 

Pohlédla na mohutného lva, kterému se v očích odrážel smutek. 

To už se tam prosmýkl Petr a s nedočkavým očekáváním se na lva podíval. Doufal, že to Aslan sjednal nějak, aby o Elsu nemusel přijít. 

Aslan se nadechl a podíval se na přihlížející. "Musím oznámit, že Bílá čarodějnice se nevzdala nároku na krev své dcery. Proto dnes v noci bude Kamenný stůl k její dispozici a nikdo se tam nesmí objevit, rozumíte?" řekl přísně lev a podíval se na Petra. 

Elsa zůstala v šoku, ačkoliv to očekávala. Věděla, že se její matka nevzdá práva na její krev. Podle jejích slov byla zrádkyně, ač se tak necítila. 

Ovšem ještě někdo byl ve větším šoku než sama Elsa. A to sám Petr. Zuřivě se podíval na čarodějnici. "To jí vážně chceš zabít jen proto, že se zamilovala?! To ti to není blbé?!" obořil se na ní a rychle vytáhl meč z pochvy. 

"Petře!" zavrčel na něj Aslan a tím ho uklidnil. 

Elsa pohlédla na matku. "Mohu mít poslední přání, matko?" zeptala se a snažila se, aby působila aspoň trochu vznešeně, ačkoliv to moc nevypadalo. Její červené oči od pláče, tváře od slz a smutek v očích. 

Jadis na ní pohlédla a zamračila se. Poté pokynula hlavou. "Ano, Elso?" 

Dívka se ohlédla na Petra a pak se podívala zpátky na matku. "Chci zbytek dne strávit se sourozenci Pevensiovými. Večer přijdu ke Kamennému stolu, přísahám," požádala ji. 

Jadis se zamračila, jakoby nad návrhem své dcery uvažovala. Věděla, že Elsa má pro toho kluka slabost, ale netušila, že bude žádat o toto. Myslela jsi, že ji bude žádat o milost. Pak si povzdechla. "Dobrá. Ale před půlnocí budeš na Kamenném stole, jinak vyhladím celou Narnii vodou a ohněm," zavrčela Jadis a společně se svým doprovodem opustila Aslanův tábor. 

Aslan se na mladou Elsu podíval. "Elso, mohl bych s tebou mluvit? Nejlépe o samotě?" otázal se jí. Nebyl to rozkaz, jen čistě otázka. 

Dívka přikývla. "Jistě, Aslane," řekla a společně vešli do stanu, kde předtím byl i s její matkou. "Co se děje?" zeptala se, když se za nimi látka uzavřela. 

Aslan se na ní smutně podíval. "Rozhodl jsem se, že ty tam nepůjdeš. Obětuji se kvůli tobě a Petrovi. Nic mé rozhodnutí nemůže zvrátit."

Elsa otevřela ústa. "Aslane...tohle-tohle po tobě nemůžu žádat," vydala ze sebe přiškrceně.

Lev jí obešel. "Říkal jsem, že to rozhodnutí nic nezvrátí a ty mě o nic nežádáš, já sám se tak rozhodl. Vím, že Petra miluješ a vím, že on miluje tebe. Jenže je tu ještě jedna věc, která se musí stát. Pokud tam půjdu místo tebe, ty musíš jít se mnou a ukrýt se. Až se stane, co se má stát, musíš pomoci Petrovi ve válce proti tvé matce, rozumíš?" řekl Aslan a zastavil se před ní. 

Elsa se na něj podívala. "Aslane, proč jsi ochotný zaplatit tak vysokou cenu? Už i Petrovi jsem to říkala, a nyní to řeknu i tobě. Nejsem tak důležitá, jak si všichni myslí. Pokud zemřu, matka bude spokojená a k válce dojít nemusí. Pokud se kvůli mně necháš zabít, válka bude."

Aslan si povzdechl a posadil se přímo před ní. "Jak myslíš. Nebudu ti bránit, jen...rozmysli si to, dokud máš čas. Až nastane pozdní večer, přijdeš mi říct, jak ses rozhodla, rozumíš?"

Dívka přikývla a kousla se do rtu. "Děkuji, Aslane. Za vše, co jsi pro Petra a jeho sourozence udělal. A nakonec i pro mě. Vážím si toho," řekla a poklekla před ním. 

Lev jí položil obrovskou tlapu na rameno. "Elso, dcero Jadis. Až ti matčina dýka probodne srdce, vykřikni mé jméno. Žádnou jinou radu ti dát nemohu. Nyní už jdi, aby ses s nimi rozloučila," řekl a popohnal ji. 

Sice Elsa neměla žádnou představu, jak by jí tohle mohlo pomoci, slíbila si, že to udělá, až bude umírat. Zvedla se na nohy a odešla ze stanu, odkud okamžitě zamířila k sourozencům Pevensiovým. 

"Elso!" vykřikla Lucinka a rozeběhla se k ní. Pak jí skočila do náruče a objala kolem krku. "Je mi to tak líto." 

Dívka se smutně usmála a objala ji nazpět. "Nyní na to nemysleme. Pojďme někam do lesa, nechci tu být všem na očích," řekla a položila Lucku na zem. 

"Zavedeme tě k takovému potůčku, je tam hezky a hlavně je tam klidno," řekla Zuzana a všichni se vydali za ní. 

Elsa šla jako poslední s pohledem sklopeným. Bylo těžké si připustit, že zítra už nikdy nebude. Že její cesta tady končí, ač měla teprve začít. Ale zemřít proto, aby ochránila milovaného je dobrý smrt. 

Petr na ni počkal a vzal jí za ruku, aby s ní propletl prsty. 

Smutně se na něj podívala a následně opět pohled zabodla do země, po které kráčeli. Šli mlčky, ač toho všichni měli na jazyku spoustu. 

Došli až k potůčku, kde byl přistavený stan. Také tam byla rozprostřená deka, na které stál stůl plný jídla. Narniané jej tam zřejmě dali dřív, než tam stihli dojít. 

Když si odložili všechny nepotřebné věci, naše bělovlasá dívka si sundala boty a zabořila prsty do měkké trávy. Bylo příjemné cítit její stébla na chodidlech po těch letech, kdy v Narnii vládla zima. 

"Elso...je mi líto, že se Aslanovi nepodařilo tvou matku přesvědčit, aby tě nechala být," řekla s lítostí Zuzka a pohladila ji po rameni. 

"Věděla jsem, že jí nepřesvědčí, takže je to fuk," pokrčila rameny dívka a snažila se vyhýbat Petrovu bolestnému pohledu. "Ale nechci se o tom bavit, můžeme si něco zahrát." 

"Co třeba na schovávanou?" navrhla Lucka s úsměvem tak roztomilým, že mu nešlo odolat. Tak se všichni pustili do hraní. Hráli si dlouho, téměř do večera. 

Elsa pohlédla na oblohu a pak se podívala na sourozence. "Děkuji, že jste mi odpustili. A omlouvám se za to, co jsem předtím udělala. A také děkuji za tohle nádherné odpoledne, nikdy na to nezapomenu," řekla a usmála se. Poté se ke každému obrátila zvlášť. Nejdřív přišla na řadu Lucinka. 

Dívka k ní poklekla a položila jí ruku na tvářičku. "Lucinko, nezapomeň, že každý je nějaký a každý je unikát. Nepotřebuješ se za nikoho přetvařovat, abys byla dokonalá," řekla a políbila jí na čelo. 

Lucka se neudržela a prudce dívku před sebou objala. "Budeš mi chybět, Elso," zašeptala a v jejím hlásku byly slyšet vzlyky. 

"I ty mně," řekla Elsa a pustila ji. 

Pak se obrátila k Edmundovi. "Edmunde. Ač se to teď nemusí zdát, nikdy nebudeš ničím stínem. Každý na světě hraje vždy za sebe, udělej to tak i ty," řekla a objala ho. 

"Díky, Elso," poděkoval chlapec a odtáhl se od ní. 

Nyní přišla na řadu Zuzana. Elsa se na ní podívala. "Zuzko. Pevně doufám, že budeš vždy spokojená a nezapomeň, že jedna tvá část vždy bude patřit do Narnie. Nezapomínej kým jsi," řekla a i ji objala. 

"Kéž bych tak mohla pomoci," zamumlala Zuzka a objala ji nazpět. 

Poté se Elsa odtáhla a podívala se na Petra. Toho se děsila nejvíc. Nechtěla mu dávat sbohem, ač musela. Nadechla se, ale Zuzka jí přerušila. 

"Lucko, Edmunde, půjdeme. Necháme je, aby si to vyříkali, u toho nemusíme být," řekla a odvedla své mladší sourozence zpátky do tábora. Za to jí byla Elsa nesmírně vděčná. 

Dívka se nadechla a pohlédla Petrovi do očí. A její slova se jí zadrhla v krku. Nebyl schopná ze sebe vypravit ani slovo, jen její oči mluvily za vše. Plakala. 

On ji opatrně položil ruku na tvář a políbil jí. Nechtěl jí pustit vstříc jisté smrti. Nechtěl, ale věděl, že nemá na vybranou. Možná byl naivní, ale na jednu stranu věřil, že jejich láska by mohla čarodějnici obměkčit a mohla by jí nechat žít. 

Elsa zavřela oči a objala ho kolem krku. Nechtěla ho opouštět. Milovala ho a nyní ho ztratí. Jak moc si vyčítala vše zlé, co mu provedla. Kdyby se tak moc nechtěla matce zavděčit, nestalo by se to. Nic z toho. 

Když se po několika minutách od sebe odtáhli, oba plakali. Prudce se objali a posadili se na zem, aby společně pozorovali hvězdy. 

"Miluju tě," zašeptala Elsa po chvíli ticha a zvedla se. "Musím ti dát sbohem, Petře. Ač nechci, musím odejít, abys byl v bezpečí, stejně jako tví sourozenci. Ani já nelituji toho, co se mezi námi odehrálo. A prosím, aby ses mě nesnažil zastavit. Je to můj osud." 

Petr se zvedl také a pohladil ji po vlasech. "Také tě miluji, Elso. A nikdy nepřestanu," řekl vážně a naposledy jí políbil. 

Byl to polibek plný nevyřčených slov, emocí a lásky. Takových polibků spolu měli mít hodně, ale nyní nastal čas dát si sbohem. A oba věděli, že to nemohou zastavit. 

Elsa se po chvíli odtáhla, naposledy se na něj smutně podívala a beze slova se vrátila zpátky do tábora. Poté vešla do Aslanova stanu a poklonila se. "Aslane...jsem tu, jak jsi chtěl," řekla. 

Lev se na ní podíval a zjistil, že se nerozhodla jinak. Bylo jí to vidět na očích, ač v nich měla smutek a slzy. "Nezměnila jsi názor, že?" 

Zavrtěla hlavou. "Ne. Nemůžu dovolit, aby se v Narnii rozpoutala válka. Jen jsem tě chtěla o něco požádat." 

"Povídej, dítě," pobídl jí a naslouchal. 

"Dej pozor na Petra. Ublíží mu to a zlomí ho to. Nedovol, aby se mu něco stalo, prosím," poprosila. 

Aslan přikývl. "Máš mé slovo, dítě. Nechť při tobě stojí všichni bohové," popřál jí smutně. 

Přikývla a beze slova opustila jeho stan. Poté zamířila ke Kamennému stolu, na kterém nyní měla zemřít. A to ještě nevěděla, že to je to nejhorší, co má zažít. 

Ahoj :) 

Trochu jsem se rozepsala, takže kapitolka má 1600+ slov :) Snad se líbila :3 Příští kapitolka bude u Kamenného stolu. 

Co myslíte, že se tam stane?

Kájí°