Erfirm běžel rychle, avšak k zamrzlé Beruně dorazili až po dnu a půl. Bylo to strašně pozdě, ale vlk dělal, co mohl. Více po něm žádat nemohla a věděla to. 

"Erfirme, zastav. Uděláme si přestávku, musíme si odpočinout," řekla Elsa, když viděla, že vlk už vážně běží z posledních sil. 

Vlk našel příhodnou jeskyni a v té zastavil. "Děkuji, princezno," poklonil se a poté se stočil do klubíčka. 

Elsa přikývla a pousmála se. Poté si hlavu opřela o jeho záda a usnula také. Ještě předtím však použila kouzlo, které jim umožnilo stát se neviditelnými, aby je nikdo nenašel. Ne že by se nedokázali ubránit, ale oba se potřebovali prospat. 

°

Stála před palácem. Nebyl to palác její matky, byl to palác, který matně poznala. Cair Paravel. Vykročila dovnitř a došla až do Trůnního sálu. Tam uviděla čtyři vysoké trůny. A na nich čtyři vládce. Dva mladíky a dvě dívky. 

Ten nejvyšší, který měl zlatou korunu, měl blond vlasy a nádherné modré oči. Postavu měl dosti dobrou, čehož si Elsa všimla. 

Druhý chlapec, který měl stříbrnou korunu, tak měl černé vlasy a tmavé oči. Vypadal vesele a přesto přísně. 

Dívka, která měla na hlavě zlatou čelenku, měla tmavé vlasy a modré oči. Vypadala velmi vznešeně a ve tváři měla jakousi moudrost, která k ní nepasovala. 

A poslední dívka, která seděla na trůnu, měla čelenku stříbrnou. Její vlasy byly hnědé jako kmen stromu. Její oči měly v sobě dětské jiskřičky a zářily medovou barvou. 

A v tu chvíli Else došlo, na koho se to dívá. To musí být ty děti! Prudce si sáhla na záda, ale žádný luk ani toulec šípů nenahmatala. 

"Elso, Jadisina dcero," řekl ten se zlatou korunou a zvedl se z trůnu. 

Dívka se na něj podívala a zamračila se. Nechtěla, aby to takhle dopadlo. To ona měla sedět na jednom z  těch trůnů a vládnout Narnii. 

"Jsi obviněna z vraždy a z velezrady Narnie. A proto jsme se se sourozenci shodli na tom, že budeš popravena," dokončil nejvyšší vládce a shlédl na ní s odporem v očích. 

Elsa se ušklíbla. "A koho jsem podle tebe zabila, chlapče?" zeptala se drze a nenápadně si v ruce vytvořila modrý plamínek. 

"Zabila jsi Aslana!" křikla na ní ta malá holka a zamračila se. "A proto s tebou naložíme jako s tvou matkou."

"Kde je moje matka?!" zeptala se ostře Elsa a plamen v její ruce začal zběsile plápolat. 

Nyní se zvedla ta holka s tmavými vlasy a podívala se na svého tmavovlasého bratra. "Přines to," rozkázala mu a on se poslušně zvedl z trůnu. Následně před Elsu hodil cosi kulatého. 

Když se to zastavilo, tak se na to Elsa podívala a její oči se zalily slzami. Byla to hlava její matky. Odseknutá od těla. Se vztekem v očích se podívala na toho blonďáka a vyslala na něj onen modrý plamen. 

Král uhnul a rychle vytáhl meč. "Jsi odsouzena k popravě! Co je tvé poslední přání?" 

Dívka s bílými vlasy se na něj podívala a slzy jí stékaly po tvářích. "Abys chcípl jako pes!" zařvala a tentokrát její plamen zaútočil na nejmladší vládkyni. 

"LUCKO!" zaječela ta s tmavými vlasy a rychle svou sestru odstrčila. Ovšem ona sama ránu schytala do zad. 

Už ani ten tmavovlasý vládce nečekal, vytáhl meč a společně s bratrem se vrhli na Elsu. Neměla sílu se bránit, takže jí skopli na zem. 

Vzhlédla a už jen viděla, jak se ten blond vládce napřahuje. Věděla, že zemře. Zavřela oči a pak jen ucítila prudkou bolest. 

°

"NE!" zaječela Elsa a prudce se posadila. Rozhlédla se kolem sebe a pro jistotu si připravila onen modrý plamen. 

Erfirm se trhnutím probudil a prudce se zvedl na všechny čtyři. "Princezno? Co se děje?" zeptal se a rozhlédl se kolem. 

Elsa zavřela oči a uklidnila se. Byl to jen sen. Její matka nebyla mrtvá a ona je naživu taky. "Ni-nic se neděje. Jsi odpočatý?" zeptala se ho a podívala se na něj. Plameny v její ruce se uhasily. 

Vlk přikývl. "Ano, princezno. Ovšem, pokud dovolíte, šel bych si jen něco ulovit. Králíka nebo něco takového. Více než půl hodiny mi to nezabere."

Princezna přikývla. "Dobrá. Dávám ti hodinu, poté tě čekám tady. Já se zatím podívám po okolí," řekla a vstala. Poté si upravila oděv a to úst si dala trochu sušeného masa společně s nějakým trvanlivým pečivem. 

Erfirm přikývl a odběhl pryč. Nechtěl nijak vyzvídat, proto se raději neptal a šel. Měl ji rád už když byla malou dívkou, ale nikdy to nedal najevo. Byl totiž pokladem její matky. 

Elsa pak vylezla z jeskyně ven a rychle vyšplhala do koruny jednoho stromu, aby se rozhlédla kolem sebe. Neviděla nic zvláštního, ale zůstala na stromě. Cítila se tak bezpečněji. 

Stále musela přemýšlet nad tím snem. Kdo byli ti vládci? Byly to ty děti, které má za úkol najít? A pokud ano, jak se jim povedlo zabít její matku? A jak ona mohla zabít Aslana, když ani nevěděla, kdo to je? 

Hodiny jí utekla, ani nevěděla jak. Byla by na tom stromě seděla ještě dlouho, kdyby neuslyšela pod sebou Erfirmův hlas. 

"Princezno. Půjdeme nebo chcete ještě odpočívat?" zeptal se jí a vzhlížel k ní. 

Princezna přikývla a seskočila na zem. "Omlouvám se, nějak jsem se zamyslela. Ano, můžeme vyrazit," řekla a opatrně vlkovi nasedla na hřbet. Poté pokračovali v pronásledování čtyř dětí.

Ahoj, zlatíčka <3 

Opět jsem tu s novou kapitolkou, protože ohlasy u téhle knížky jsou dokonalé <3 Doufám, že vám to vydrží :) 

Co myslíte? Zajme Elsa všechny nebo jen jednoho z nich? A když už tak koho? :) 

S pozdravem,

Kájí°