Druhý den ráno princezně Narnie nic nebránilo v odjezdu na hon po těch, kteří by mohli ohrozit její vládu. Nechtěla připustit, že by se něco takového stalo. Byla připravená nastoupit na trůn na Cair Paravelu. 

Otevřela svou skříň a podívala se dovnitř. Její pohled jí padl na to, co obvykle nosívala, když se tajně kradla z hradu ven. Byly to černé kožené kalhoty, vysoké boty, které v sobě měly kožešinu, černá košile společně s černým bolerkem a tlustým černým pláště, který, ač tak nevypadal, dokázal pořádně zahřát. Její zbraně, jak matku požádala, měla na podnožce. Její luk, který dokázal vystřelit šipky, které nepřítele, díky mrazu, které v sobě měly, dokázaly zpomalit. Poté půl tuctu vrhacích nožů, které v sobě měly totéž kouzlo a nakonec její meč s vlkem na hrušce. 

"Výborně," usmála se princezna a oblékla se do toho. Poté si jeden toulec dala na záda, druhý k pravému boku. K levému si připásala meč a vrhací nože si vložila do malého váčku, který se jí houpal u pochvy na meč. Poté si vlasy spletla do složitého copu, který působil velmi mohutně, takže se její bílé vlasy zaleskly v modrém světle komnaty. 

Ozvalo se zaklepání na dveře tak náhle a neočekávaně, až sebou princezna trhla. "Ano?" 

Do komnaty vstoupila její matka, královna Jadis. Usmála se na svou dceru a prohlédla si jí. "Jsi překrásná, Elso. Pevně doufám, že se ti podaří to, k čemu ses zavázala."

Princezna se poklonila. "Matko. Jak jsem slíbila, přivedu ti je," řekla princezna a narovnala se. 

Královna k ní přešla a jemně jí upravila plášť. Poté jí pohladila po vlasech a políbila na čelo. "Mám tě ráda, dcero. Proto budu doufat, že se ti nic nestane."

"Neboj se, matko. Umím se o sebe postarat," přikývla Elsa a trochu se otřásla, protože matčin dotek jí trochu zastudil. 

Královna přikývla a opatrně jí přehodila kápi přes hlavu. "Zařídila jsem ti i zvíře, na kterém pojedeš. Po delším uvažování jsem se rozhodla, že ti věnuji Erfirma."

Princezna zalapala po dechu a vykulila oči. "Erfirma? Matko, jsi si jistá?" zeptala se s posvátnou úctou. Erfirm byl nádherný bílý obrovský vlk, na kterém se dalo jezdit, ovšem královna to své dceři zakazovala. 

Jadis přikývla. "Ano. Erfirm s tím i souhlasil, takže ti bude ochráncem a společníkem. Přece bych tě neposlala samotnou, Elso. Jdi, čeká na tebe před palácem. Máme zprávy, že se ty děti vyskytují někde mezi Tumnusovým domem a Bobří hrází."

Elsa se naposledy poklonila a rychle se rozešla před palác. Matka měla pravdu, opravdu tam stál. Nádherný bílý vlk, kterému se srst leskla, když na něj dopadlo měsíční světlo. 

"Erfirme?" oslovila vlka princezna a přistoupila blíž. 

Bílý vlk stáhl ocas a poklonil se jí. "Princezno," řekl chraplavým hlasem. 

"Nikdy bych si nepomyslela, že na tobě někdy pojedu," zašeptala s posvátnou úctou, natáhla ruku a jemně vlka pohladila po čumáku. 

Vlk se jí opřel do dlaně a jemně zavrčel na znamení, že se mu to líbí. "Ani já jsem si to nikdy nemyslel, princezno. Ale nezlobím se, naopak. Jsem rád. Můžeme vyrazit?" zeptal se vlk a princezna mu vylezla na hřbet. 

"Můžeme," přikývla dívka a vlk se s ní vydal na cestu. 

"Princezno, vše co vím je to, že hledáme čtyři děti, je to tak?" zeptal se po chvíli Erfirm. 

"Je to tak, drahý Erfirme," přitakala dívka a jemně se zamračila. "Dva chlapce a dvě dívky. Více toho zatím nevíme, jen to, že by se měli pohybovat mezi Tumnusovým domem a Bobří hrází."

"Rozumím, princezno," přikývl vlk a nabral rychlost, takže po necelých dvou hodinách se dostali k Bobří hrázi. Vlk zastavil nad hrází a sledoval okolí.

Elsa mu slezla z hřbetu  a vylezla na strom. Pak skákala ze stromu na strom jako veverka, až se dostala co nejblíž a podívala se do hráze. Nikoho tam neviděla, což bylo zvláštní. "Vidíš něco, Erfirme?" zeptala se vlka, když se k němu zase přiblížila.

"Ne, princezno. Je to zvláštní. Jakoby celá hráz umlkla. A dokonce nic necítím," řekl vlk a začal tiše obcházet kolem hráze. 

Elsa si přitáhla plášť blíž k sobě a rozhlížela se kolem sebe. Pak cosi ve sněhu uviděla. Několikatery stopy. Dvoje bobří, jedny liščí a...čtvery lidské. "Erfirme? Něco jsem našla," šeptla a ukázala na stopy.

Vlk k ní přišel a olízl se. "Vypadá to, že odešli k Beruně. Směřuje to tím směrem, princezno," řekl, když si pořádně směr stop prohlédl. 

"Pak tedy nebudeme čekat a pojedeme za nimi," řekla Elsa, nasedla vlkovi na hřbet a ten se s ní rozeběhl k zmrzlé Beruně. 

Ahoj, zlatíčka <3

Vzhledem ke včerejší nádherné odezvě jsem se rozhodla přidat další kapitolku :) Jak se Vám líbila? Pevensiovi jsou na cestě k Aslanovi a Elsa je najde u řeky <3 

Co myslíte? Jak se podle vás bude příběh dál vyvíjet? Mě to zatím nehorázně baví <3

Kájí°