Při hlídkách se mi nic nestalo.

Nikoho jsem nepotkala, nikdo na mě nezaútočil, nikoho jsem nemusela nahlašovat... prostě nic.

Ale jelikož mi bylo jasné, že ve vysílačkách budou sledovací čidla, raději jsem neustále obcházela.

Po týdnu se na mě každý ve třídě díval, jako vyoraná myš.

"Juri?"

"Ona ještě žije?"

"Ona je zdravá?"

"Není zraněná?"

Usmála jsem se. "Co je?"

Najednou zavládlo ticho, že by šlo slyšet dopad špendlíku.

Pak ke mně ale přiběhli Kaage, Myiuki, Kento a Kentaro. Objali mě a zajásali.

"Vám přeskočilo, že?" zeptala jsem se s povytáhlým obočím, když jsem je od sebe konečně dostala - s pomocí křídel a nutno poznamenat, že i to mi dalo značně zabrat.

O krok jsem couvla, abych si je mohla prohlédnout.

Tváře jim zářily, v očích však měli strach.

Strach o mě, došlo mi.

Usmála jsem se a objala je. "Jsem v pořádku, už je to dobré..."

Kaage přikývl a poplácal mě po zádech.

Dvojčata zároveň přikývla.

Všichni tři se ode mně odtáhli.

Miyuki mě ale objala ještě pevněji a rozplakala se. "Bála jsem se o tebe! Měla jsem strach jako... jako předtím!"

"Nikdy bych vás tady nenechala," řekla jsem konejšivě. Pak jsem se zlověstně usmála: "Kdo by vás jinak nasíral?"

Kluci se usmáli. "Juri je zpět!"

Miyuki se ode mně odtáhla a utřela si slzy. Nervózně se uchechtla, pak se usmála - sice trochu křečovitě, ale přeci jen právě brečela, takže i to se počítá. Ťukla mne do ramene - tentokrát se usmála víc a už se i trochu uvolnila.

Pak jí však koutky zase spadly a znovu se rozbrečela.

Překvapilo mě, že jsem neskončila ve zdi. Obvykle se totiž přestala v takovýchto situacích ovládat a nevědomky použila svůj Quirk - sílu.

Uchechtla se. "Překvápko..." Chabě se usmála a rozmáchla rukama, takže teď vypadala i celkem roztomile.

Zavrtěla jsem hlavou. "Vy jste praštění..."

Došla jsem do lavice.

Upřímně... Nechápu, proč se tak bojí. Vždyť jsem v pořádku. Jim to tak ale asi nepřijde...

"Takže, třído... Brý ráno..."

"Dobrý ráno," protáhli jsme.

"Dnes si shrneme váš uplynulý týden. Takže... Dívám se, že jste tu všichni... To je dobře," při těch slovech se podíval na mou maličkost a já myslela, že pokud ho svým pohledem na místě nezabiju, tak jím aspoň něco zvednu a praštím našeho milovaného pana učitele třídního onou věcí po ksichtě. "Tak teď ale k výsledkům. Možná někomu z vás došlo, že ve vašich vysílačkách byla sledovací zařízení."

Ha! Trefa!

"To se tedy taky podílelo na vašem známkování."

V lavicích to zašumělo.

Z některých koutů třídy jsem dokonce uslyšela i pár nadávek.

"Tak teď už ale ke známkování... Nejlepší byl Nashimoto Kaage."

Zatleskali jsme.

"Ticho, prosím... Děkuji... Takže... ano, Kaage. Pomohl nám totiž zadržet nejvíce zločinců a neměl ani moc dlouhé přestávky. Očividně ses na ty vysílačky dovtípil, hm? Na to jsi přišel sám?"

"Ne, to mám od Juri."

Zrudla jsem. "Mlč," sykla jsem na něj přes rameno.

Zasmál se.

"A nejhorší byl Akashi Nakashi."

"To jako fakt?!"

"Uklidni se, byla to tvoje chyba."

Jenom něco zavrčel.

"Všichni tedy máte A, Nakashi má F. Děkuji za pozornost. A teď se oblečte a padejte ven."

☆☆☆

"Překážková..."

"Dráha?!"

"To jako fakt?"

"Ticho!" Aizawa vypadal fakt naštvaně - to nás přinutilo mlčet.

"Použijte svůj Quirk a dostaňte se na druhý konec. Zdůrazňuji, že nesmíte nic zničit, shodit na zem, ani nic podobného."

"Jdu první!"

Všichni se na mě podívali.

Nikdy jsem ještě takhle nadšená a impulzivní nebyla - tedy alespoň ne s celou třídou.

"Dobrá, tak pojď."

Stoupla jsem si ke startovací čáře.

Plášť zavlál, křídla se rozvinula, stíny se začaly linout kolem mého těla, mezi nimi zapraskaly blesky.

Jsem připravená...

"Tři... Dva... Jedna..."

Připravená pro každou dobrotu i špatnost...

"Teď!"

Blesky mi zajiskřily pod chodidly a pomohly křídlům vystřelit mě dopředu.

Někteří by řekli, že v takové rychlosti to snad ani není možné, ale bedlivě jsem sledovala okolí.

V hlavě se mi míhaly obrazy čísla - vzdálenosti, úhly, křivky, přímky... všechno možné...

Během pár vteřin jsem stála na konci trasy.

Všichni zalapali po dechu.

Stále zády k nim jsem se ušklíbla. Pak jsem se obrátila na patě. "Tak co? Kdo mě překoná?"

Nejdřív bylo ticho.

Pak se spustil rozruch.

Asi takhle...

Byli jste někdy někde se skupinou patnáctiletých puberťáků a řekli jim, že když něco udělají, ten první od vás dostane nový mobil...?

Ne?

Tak to je škoda...

Právě teď to tak totiž vypadalo - devatenáct dětí ve věku patnácti let, přetlačující se a křičící jeden přes druhého.

"Ticho... Ticho!"

A opravdu - všichni zmlkli.

Aizawa se ke mně obrátil. "Předpokládám, že chceš vědět svůj čas, že?"

Přikývla jsem.

"Dobře." Nadechl se, ale co chtěl říct, to jsem se už nedozvěděla.

Zeď, která byla několik desítek metrů za mými zády, se totiž zbortila.

Všichni jsme ztuhli.

Najednou bylo vše jako zpomalené.

Obrátila jsem se na patě. Stíny kolem mě zavířily, blesky zapraskaly.

Prach klesal k zemi.

Po snad nekonečně dlouhé době lehl dost na to, abychom spatřili obrysy několika postav.

A po snad ještě delší chvíli jsme dokonce spatřili dva lidi.

Ztuhla jsem.

Tomura Shigaraki přešel přes trosky a v těsném závěsu za ním následoval chlapec v našem věku.

Stiskla jsem ruce v pěst.

Ale s tím výkřikem se vše vrátilo zpět do normálního chodu...

"Všichni běžte do dovnitř!" zavelel Aizawa.

A tak za chvíli hromada lidí přeběhla areál a zmizela v budově.

"Jste snad hluší?! Vypadněte!"

A tak jsme se všichni ostatní - ti, co jsme se z toho šoku museli vzpamatovat - obrátili na patě a rozeběhli se ke škole.

Byla jsem pořád jako v transu.

Z toho mě však probrala černo fialová skvrna, která se objevila vedle mě.

Uskočila jsem a klopýtala. Rozmáchla jsem rukama i křídly zároveň. Na chviličku jsem se vznesla do vzduchu, pak jsem ovšem zase stála pevně nohama na zemi.

Zadívala jsem se do těch očí.

Bála jsem se toho, kdy tenhle okamžik nastane.

Celý svůj život.

A od té chvíle ještě víc.

Ale i tak mi bylo jasné, že s tím, jakou cestou už od malička jdu, nebylo možné, abych se tomu vyhnula.

V rukou se mi zmocnil meč. Rozmáchla jsem se jím. "Co tady děláš?"

"Co by... Přišel jsem se podívat, jak se tady vede... Copak se nemůžu zajímat o někoho, kdo mi byl blízký?"

"Přesně tak: byl! Kdybych před lety jenom tušila, kdo jsi, nikdy bych se s tebou ani nebavila!"

"To neříkej... Teď jsi to věděla, tak proč jsi se nerozhodla lépe?"

Zavrčela jsem a opět se rozmáchla mečem.

A on zase uhnul.

Udělala jsem otočku, ale když ho mělo ostří zasáhnout, protnulo pouze prázdný vzduch.

Síla rozmachu mě ovšem obrátila ještě o kousek, takže jsem vyděla ruku, která se po mně natahovala z portálu.

Rychle jsem rozložila meč, ale než jsem stihla vytvořit dýky, ruka mě chytila kolem pasu.

A opět to tu bylo...

Ten pocit, že vše plyne hrozně pomalu...

Zatímco jsem se snažila vysmýknout, někdo zakřičel mé jméno.

Přestala jsem bojovat.

Zvedla jsem hlavu a mé oči se zadívaly do těch jasně modrých. "Kaage," vydechla jsem.

"Ne!" Natáhl ke mně ruku.

Já zase k němu tu svou.

Konečky našich prstů se o sebe otřely - a pak klouzaly dál prázdným vzduchem.

"Juri!" zařičel a skočil ke mně.

Zděšeně jsem ho sledovala.

A když už mě portál skoro celou pohltil... musela jsem to udělat.

Jeho obličej se změnil z naštvaného na překvapený. "Co to...?"

Ano...

Jediné, co jsem mu věnovala, než jsem zmizela v tom víru, nebylo nic víc, než pohrdavý úšklebek.

☆☆☆

Nohy se mi podlomily. Padla jsem na kolena.

Rukama jsem se chabě podpírala. Sevřela jsem je v pěst.

Trhavě jsem se zhluboka nadechla.

"Myslela jsi to vážně?"

"Hm?" Zvedla jsem hlavu k tomu chlapci, co mě sem vtáhl.

Stál ke mně obrácený zády.

Teď se však otočil.

Sklonil hlavu a zadíval se mi do očí. "To, co jsi řekla předtím... Že se se mnou nechceš bavit... Myslela jsi to vážně?"

Hlavu jsem zase sklonila a zavrtěla jí. Zavřela jsem oči, pobaveně se ušklíbla. "Naivko..."

Když jsem se na něj tak smutně podívala a stále vrtěla hlavou, vypadal, že se zhroutí.

"Tak dlouho jsi byl pryč... Pak se vrátíš, dáš mi deník, který mi řekne pravdu a ještě si myslíš, že se tě po tom všem vzdám? Je pravda, že bych tě nejradši za tamto zabila, ale-" Najednou jsem se nemohla nadechnout.

Objal mě. "Díky," ozvalo se mi těsně u ucha.

Objala jsem ho nazpět. "Nemáš zač." Za chvíli jsem se od něj odtáhla. "Takže... Jaký je plán?"

Oddechl si. "Dobrá... Tak pojď... Musím ti toho ještě hodné ukázat..."

Zvedla jsem k němu pohled.

Natahoval ke mně ruku.

Přikývla jsem a usmála se. "Dobrá..."

Mé prsty se ovinuly kolem těch Katsuových a ty mi pomohly vstát - po dlouhé době mi k tomu dal někdo důvod.