"Včera jsme se dozvěděli, že k nám dneska nastupuje nějakej kluk. Upřímně se na něj vůbec netěším."

"Ale no tak! Nebuď hned tak negativní!" Přešel za mě a u posledního slova mi roztáhl tváře od sebe, aby to vypadalo, že se usmívám.

"Go holí!" zahuhňala jsem a snažila se dostat jeho ruce z mého obličeje.

Pak mě však něco napadlo.

Zavřela jsem oči a použila Quirk. Nechala jsem křídla, ať se rozvinou rychle.

Vykřikl a odletěl daleko od mně.

Otočila jsem se.

Mávla jsem křídly před sebe, abych rozehnala prach a zaraženě se dívala na Kaageho, který měl najednou ve vlasech dvě kočičí uši, zornička očí byla sploštělá, za zády se mu mrskal kočičí ocas, do země zarýval drápy, které měl pod nehty a nechaly v cestě rýhy.

Najednou mi něco došlo.

"Ty... Tvůj Quirk je kočka?!"

Do teď jsem nevěděla jeho superschopnost... uvědomila jsem si.

Vstal a nabyl zase normální podoby. "A co jako?"

"Jen tak... Proč jsi mi to neukázal?"

Pokrčil rameny. "Nepřišlo mi to důležitý."

"Ale to, že znáš můj Quirk podle tebe pravděpodobně důležitý taky není..." Svinula jsem křídla a vrátila se zase do normální podoby.

"Ne... Tak to..."

"Je," dořekla jsem za něj.

"Jenom... Jenom..."

"Jenom ti to důležitý nepřijde," přisadila jsem si zase. Pak jsem naklonila hlavu na stranu. "Nebo je to snad jinak, hm?" zeptala jsem se jemným hlasem.

"Já... Kch... Ks... Á! Dobrá! Promiň!" Rázným krokem se vydal po cestě a za chvíli byl pár metrů přede mnou.

"Idiote!" protáhla jsem, abych ho podráždila.

Otočil se a ušklíbl se. "Co jsi to řekla?"

"Slyšel jsi sám," řekla jsem a se vztyčenou hlavou prošla kolem něj. Pak jsem se ale podívala na hodinky. "Máš na mě špatnej vliv," prohodila jsem k němu přes rameno a on mě rychle došel.

"Co?"

"Že kvůli tobě budu mít tu nejlepší fyzičku, páč neustále chodíme pozdě, a tak v jednom kuse dobíháme."

"Aha..."

Podívali jsme se na sebe, křečovitě se usmáli a opět se rozeběhli ke škole.

☆☆☆

Sledovala jsem, jak do třídy vchází kluk. Červené vlasy, jasně zelené oči, vysoký...

Povzdechla jsem si.

Proč jsou sakra všichni tak zatraceně vytáhlí?!

"Tak... Představ se..."

"A proč?" zeptal se znuděně.

"Juri?" zeptal se po chvíli ticha učitel.

"Jo?" zvedla jsem hlavu.

"Můžeš na chvilku sem, prosím?" zeptal se mě.

Ani se na mě nepodíval, jenom si zamyšleně mnul bradu a zrak upíral na toho novýho.

Pokrčila jsem rameny. "Zbývá mi něco jinýho?"

"Ne, tak pojď."

Povzdechla jsem si a vstala. Ležérně jsem došla až k učiteli.

"Vedle něj si stoupni." Rukou, kterou si mnul bradu, rychle ukázal na kluka vedle mě.

"A to jako proč?" zeptala jsem se otráveně.

Ve třídě to zašumělo. Někdo se dokonce rozesmál.

Obrátila jsem se a všechny své spolužáky přejela naštvaným pohledem.

A najednou bylo zase ticho.

Uslyšela jsem, jak si učitel pro sebe mumlá něco na způsob toho, že tohle by se ode mně potřeboval naučit.

Obrátila jsem se zpět. "Tak ještě jednou... Proč?"

"Jen tak... Tak už si vedle něj stoupni. A nedívej se tak. Skončíš zase na chodbě," zněl tak stoicky, že jsem si nebyla jistá, jestli se toho vážně bát, nebo to raději nechat být.

Nakonec jsem se ještě rozhodla neriskovat.

"Pokud se znova nerozhodnete napsat domů, tak-"

"Juri!"

"No jo... No jo... Vždyť už jdu..." Mávla jsem rukou a udělala k rudovláskovi pár kroků.

Pečlivě si mě prohlížel a já jeho taky.

Zastavila jsem se hned vedle něj.

Několik vteřin jsme si vyměňovali nenávistný pohled. Pak jsem se však rychle zavrtěla hlavou a během té chviličky nasadila až příliš milý úsměv. "Tak tady vítej."

Obrátila jsem se na učitele a přitom mi výraz zase ztvrdl, jen obočí se tázavě povytáhlo.

Chvíli bylo ticho...

"Tak jo, běž si sednout."

"Tak já vám sem hezky dojdu, stoupnu si vedle toho... imbecila," to slovo řeknu polohlasem, ale ušklíbnu se, když se za mnou ozve odfrknutí, "a vy pak chcete, abych si zase sedla," mrmlala jsem a šla k lavici.

"A nebo víš ty co?"

"Co?" Otočila jsem se. Dala jsem si ruce v bok a přenesla váhu na pravou nohu.

"Myslím, že rovnou můžeš jít na chodbu."

Povzdechla jsem si. "Bez dopisu?"

Přikývl. "Pokud tam půjdeš hned teď."

Opět jsem vzdychla. "Když chcete," řekla jsem. Mávla jsem nad tím rukou a zmizela za dveřmi.

Jen když jsem procházela kolem toho kluka, drze jsem se na něj ušklíbla.

☆☆☆

"Hezky kreslíš."

Vykřikla jsem a otočila se.

Seděla jsem ve stínu pod stromem.

Bylo hezké odpoledne, tak jsem se rozhodla strávit obědovou přestávku venku.

Kaage se usmál. "Tohle musím zkusit i někdy jindy."

Chytila jsem se za srdce a nahodila přehnaně zděšený výraz. "Blázníš?! Málem jsem z tebe dostala infarkt! Mohla jsem umřít!" dodala jsem vážně a pokývala hlavou.

"Jo jasně, hele, mám dotaz."

Už jsem ho chtěla okřinout, ale pak jsem si všimla jeho výrazu. "Co je?"

"Kdy že jsou ty přijímačky na U.A.?"

"No... Za nějakejch deset měsíců. Proč?"

"Jen tak..."

"Co máš v plánu?"

"Ale... Takovou blbost..."

"Tak to ji mile ráda podpořím." Zaklapla jsem notes. Tužku, gumu a ořezávátko jsem schovala do penálu a to všechno odložila vedle sebe. "Tak... O co jde?"

"No... Víš, jak u nás v ulici bydlí ta holka, co tam chodí?"

"No...?"

"Tak..."

☆☆☆

Už bylo pozdě večer a my se vraceli ze školy. Dnes jsme měli oba na starosti úklid.

Prošli jsme kolem naší bytovky a pokračovali dál. Zahnuli jsme doleva a dorazili k malému domku.

"Já zvoním, ty mluvíš." A než jsem se nadála, zmáčkl tlačítko vedle dveří. Pak uskočil, až stál za mnou.

Poslouchala jsem melodii ozývající se z domu a zírala na světlo, které se prodralo škvírou pode dveřmi.

Otevřela nám postarší paní. Oči měla opuchlé a zarudlé a utírala si je kapesníkem. "Ano?"

"Promiňte," začala jsem nejistě. "Je tady Yuno?"

Žena se rozplakala.

Přišla jsem k ní a chytila ji za ramena. "Co je? Co se stalo?"

"Ona... Ona... Ona je... Není..."

Došlo mi, co chce říct. Objala jsem ji. "Je mi to moc líto."

"Proč zrovna ona?" vzlykla mi do saka školní uniformy. "Proč zrovna Yuno? Ona byla tak milá, chytrá... Se všemi byla za dobře. Nikdy by mě nenapadlo, že ji někdo... Že ji někdo..." Tentokrát už se rozbrečela naplno.

A tak jsem ji jenom objímala a cítila jsem, že i když jsem ji skoro neznala, stýská se mi po ní. Vždycky, když jsem ji uviděla, musela jsem se usmát. Byla sympatická, usměvavá... Plná života a rozhodně vypadala, jako dobrý člověk. Pak jsem se ale zamračila.

"Říkáte, že ji někdo...?" Zhluboka jsem se nadechla. "Že ji někdo zavraždil?"

Žena přikývla.

V hlavě mi vyvstaly nedávné noviny:

Dívka byla na veřejnosti krutě zavražděna zločincem.

Tak zněl titulek.

A když jste četli dál, první, co jste mohli vidět bylo jedno jméno, které nikdy nezapomenu a bude mne pronásledovat až po zbytek života: Tomura Shigaraki...

Polkla jsem. "Vím, jaké to je... Tohle bych nikomu nepřála..."

"Tak proč moje holčička...?" zašeptala.

A já dokázala odpovědět jen jednou větou... Tím zpropadeným slovním spojením, co jsem vždy nenáviděla a vždy i budu: "Já nevím..."

☆☆☆

"Ách! Čerstvý vzduch!" povzdechl si Kaage, jakmile otevřel dveře a vyšel do chladné noci.

Na chvíli jsme totiž zůstali.

"No... Říkej si, co chceš, ale podle mě tam uvnitř sice bylo dusno, ale aspoň tam měli teplo," namítla jsem a natáhla na sebe sáčko, které jsem si, když jsem byla v budově, sundala a složila do klína. Přitáhla jsem si látku blíž k tělu a objala se rukama. "Rychle domů," prohlásila jsem a seskákala schody.

Kaage se rozešel za mnou. "Tý jo! Jsem úplně ztuhlej!" řekl, když šel vedle mě. Protáhl se a já uslyšela, jak mu prokřupala snad celá páteř.

"Hm," zamručela jsem. Byla jsem nucena zavřít pusu, jelikož mi začaly drkotat zuby.
"Hele... Není ti zima?"

"Ty vole! No wow! Ty sis všiml?!" vykřikla jsem s hlasem plným ironie a střelila po něm naštvaným pohledem. Znovu mi začaly jektat zuby, tak jsem raději pusu opět zavřela.

"Počkej."

"Ne, já čekat nebudu! Jdu rovnou domů! Do tepla! Jo! A taky pěkně k čajíčku!" řekla jsem rozhodně a rázným krokem šla dál, zatímco Kaage se zastavil a začal se prohrabovat v tašce.

Po pár vteřinách jsem uslyšela, jak mě dobíhá, a pak mi přes ramena přehodil mikinu.

Zaraženě jsem se na něj podívala.

On se na mě tázavě usmíval s hlavou nakloněnou na stranu.

Ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou. Přitáhla jsem si mikinu blíž k tělu a nechtěně se nadechla jeho vůně. "Nakonec nejsi takovej hňup, jak jsem si myslela."