Líně jsem otevřela oči a natáhla se po mobilu.

Přejela jsem prstem před display a vibrace, které otřásaly celým nočním stolkem, jenž začal následkem toho nehorázně rachotit, což mě vždy úspěšně probudilo, ustaly.

Zamračila jsem se na sluneční paprsky, které si mi draly skrze okno do pokoje a posadila se.

Rukama jsem si přejela po obličeji a zatřásla hlavou.

A probouzecí rituál je za mnou!

Vyšvihla jsem se na nohy a došla do koupelny.

Učesala jsem si vlasy, vyčistila zuby a umyla obličej. Pak jsem se vrátila zpět do pokoje a převlékla se do školní uniformy.

Prohlédla jsem se před zrcadlem.

Tmavě šedé podkolenky s tyrkysovým horním lemem, šedá sukně s tyrkysovým kostkovaným vzorem, bílá košile a přes ni šedé sáčko s náprsní kapsičkou opět tyrkysové barvy, stejně jako výšivka s názvem školy, okraje rukávů, knoflíky a kravata.

Uhladila jsem si oblečení a chopila se tašky, která stále ležela v koutě. Byla přes rameno, s jednou velkou kapsou, a pak ještě jednou malou - ta byla z venku. Velká kapsa byla na zip, a také přes sebe měla ještě látku na suchý zip, takže bylo pro zloděje obtížnější se do ní dostat. Taška byla opět šedá s tyrkysovými zipy, výšivkou s názvem školy, a švy byly zatavené plastem, taktéž tyrkysové barvy.

Došla jsem k posteli, rozepnula obě kapsy a obrátila tašku dnem vzhůru.

Na deku vypadla hromada věcí. Z nich jsem však zpět vrátila pouze sluchátka, peněženku, deštník a pár dalších drobností.

Z nočního stolku jsem sebrala mobil, který jsem taky vhodila do tašky, a pak hodinky, jenž jsem si zapnula na zápěstí. Jednalo se o fitness náramek, ale já mu říkám hodinky, už jen kvůli tomu, že mám na něm nastavený ciferník, ne digitální čas. Na víkend jsem si je sundávala, ale jinak mou ruku neopustily. Jelikož byly vodotěsné, nebránilo mi si s nimi jít zaplavat či se umýt.

Pak ještě do tašky vletěly učebnice a sešity a mohla jsem se vydat na snídani.

"Brý ráno!" pozdravila jsem, když jsem se objevila za rohem a vešla do kuchyně.

"Dobrý, ségra!" vykřikla obě dvojčata.

"Dobré ráno!" odpověděla máma a unaveně se na mě usmála.

"Mami! Tys zase nespala!"

"Stejně, jako ty," pokrčila rameny.

Co je tohleto sakra za logiku?

"Tak to ne! Okamžitě běž do postele, já se tu o to postarám!"

"Ale-"

"Ne, žádný ale!"

"Ale-"

Protočila jsem oči, ohrnula ret, vycenila zuby a popuzeně zavrčela. Chytila jsem ji za ruce a odtáhla až k ní do pokoje, kde jsem ji uložila. "A pokud tě uvidím dřív, než budu pryč z bytu, tak si mě nepřej!" Prstem jsem jí pohrozila.

"Děkuji, zlatíčko," pousmála se a pohladila mě po tváři. Pak ji ale pevně sevřela a zatahala za ni. "Ale jestli se ke mně budeš ještě takhle chovat, tak si mě zase nepřej ty."

Vysmekla jsem se jí. "Nemáš za co," zazubila jsem se, abych tuhle poznámku přešla.

Otočila jsem se a opustila pokoj.

V kuchyni zatím stále snídala dvojčata.

Hikaru si zrovna chystala věci do tašky a u toho měla chleba v puse.

Hideaki ale jenom seděl, ukusoval krajíc a zíral kamsi do prázdna. Nohama houpal ve vzduchu a pobrukoval si.

"Prcku, nechceš pomoct?" klekla jsem si k Hikaru.

Zavrtěla hlavou. "Há go gogáhu!" zahuhňala skrz chleba.

Pousmála jsem se. "Tak jo, ale kdyžtak řekni, jo?"

"Mhm!" Rázně přikývla.

Pocuchala jsem jí vlásky a sedla si naproti Hideakimu.

Zamrkal a zaostřil.

"O čem se ti zdálo?" zeptala jsem se s úsměvem. Střelila jsem po něm pobaveně pohledem od krajíce, který jsem si právě mazala.

Pokrčil rameny. "Já ani nevím..."

Zavrtěla jsem hlavou a dál se plně věnovala chlebu.

Po nějaké době jsem se podívala na levé zápěstí. "Děcka, měli bychom vyrazit!"

"Jo!" přikývli a rozběhli se do předsíně. Tašky za sebou táhli po zemi.

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Upravila jsem si popruh na tašce a hodila si ji přes rameno.

Obuli jsme se a já ještě rychle zkontrolovala, jestli máme všechno.

Dívala jsem se do své tašky, u toho se ptala a všichni tři jsme zároveň odpovídali.

"Učebnice?"

"Ano."

"Psací pomůcky?"

"Ano."

"Peněženku?"

"Ano."

Pak už jsem se jen prohrabovala věcmi a sama pro sebe si mumlala: "Svačinu a pití mám... Mobil taky... Sluchátka taky... Tak jo!" Zapla a zalepila jsem tašku. Usmála jsem se na ně a už nahlas řekla: "Já mám všechno! Vy taky, doufám."

Párkrát ještě zašmátrali v útrobách svých tašek, a pak přikývli. 

"Tak jdeme!"

Otevřela jsem dveře a ztuhla, když jsem ucítila z druhé strany náraz.

"Moc se omlouvám!" vyjekla jsem a vyskočila na chodbu, abych zkontrolovala toho, koho jsem nejspíš právě přetáhla dveřmi přes obličej.

Stál tam kluk, stejně starý jako já, ve stejné uniformě jako já, svalnatý jako já - jenom on víc - a jeho blond vlasy mu spadaly do obličeje. Rukama si zakrýval nos a oči měl pevně zavřené. U víček se mu díky vrozenému reflexu objevily slzy.  "A takhle se kamarádovi odvděčíš, že tě jde doprovodit do školy?!" zaskučel a svýma jasně modrýma očima se podíval do těch mých.

"K-Kaage? Já... Promiň." Sklonila jsem hlavu.

"Však dobrý." Zatlačil mi na hlavu, zároveň mi pocuchal vlasy a já se málem skácela na zem z toho nečekaného zvratu.

"Hej- Ty krvácíš?!"

"Co?" Podíval se na ruce a pokrčil rameny. "Ale," protáhl. "Vždyť to je jedno, ne?"

Ďábelsky jsem se usmála. "Právě že ne..."

Zamračil se, ale pak ho asi napadlo to, co mě a taky se usmál - máme geniální výmluvu pro pozdní příchod.

"Ségra?"

"Co?" Trhla jsem sebou a podívala se na dvojčata, která mě tahala za rukáv.

"Jde z tebe strach," oznámil mi Hideaki a Hikaru vedle něj váhavě přikývla.

"Ale no tak!" Pocuchala jsem je.

"Hele! Ségra! To mi budeš muset plést znovu!" zamračila se na mě Hikaru a nafoukla tvářičky.

Zasmála jsem se. "Jo jo..."

Vydali jsme se na zastávku.

Po pár minutách čekání autobus přijel.
Kaage nastoupil jako první, aby si mohl zaplatit lístek.

Pak jsem do autobusu nastrkala i dvojčata a usmála se na řidiče. Zaplatila jsem a šla si sednout.

Kaage vybral místa až víc vzadu.

Usadila jsem se vedle Hikaru a zkontrolovala Hideakiho, který byl napláclý na okně vedle Kaageho. "Promiň, jestli bude otravovat." Málem jsem si vykroutila krk, když jsem se na něj otáčela.

"Však v pohodě," pokrčil rameny a usmál se.

"Ségra! Ségra! Ségra!" Hikaru mě začala tahat za sako.

"Hm?" Obrátila jsem se na ni.

"Ty vlasy!"

"No jo," protáhla jsem s úsměvem a posadila si ji na klín. Tašku, ze které jsem ještě vytáhla hřeben, jsem dala k té její, ta ležela u okna.

Začala jsem jí rozplétat copánky a pak vlásky rozčesala.

To už se autobus rozjel.

Hikaru si pobrukovala a mávala nohama ve vzduchu. "Ségra?" zeptala se najednou.

"Hm?"

"Jak ses seznámila s Kaagem?"

"No," zamyslela jsem se, jak to říct. "Jednou jsme na sebe narazili na chodbě a nějak jsme si začali povídat, víš?" Raději jsem jí to hodně zjednodušila.

"Aha..."

Pak bylo ticho.

"Už to máš?"

"Jo, ještě chvilku... Tak a je to."

"Děkuji!"

"Nemáš za co."

Vzala jsem si tašku zpět do klína a spolu jsme sledovaly, jak okolí za oknem utíká.

Občas nadšeně nadskočila a začala mi vyprávět, jak v tamtom parku byli se školou, nebo jak se na tomhle hřišti seznámila se svou kamarádkou.

Usmívala jsem se, přikyvovala a občas se na něco zeptala.

Zářila nadšením, že to může někomu říct, protože máma prý většinou prospí skoro celou cestu.

"Taky toho na ní je ale moc, víš?"

"Když já vím, ale," sklopila pohled.

Rozhlédla jsem se a všimla si budovy, ke které jsme se blížili. "Hele! Už tam budeme!" přerušila jsem ji.

"Jo! Tak pá!" objala mě. Pak si stoupla na sedadlo a chytila se jeho opěrky. Začala poskakovat. "Héj! Hide! Už jsme u školy!" protáhla.

Hide je zkrácenina jeho jména. Hikaru zase občas říkáme Hika.

"Cože? A-Aha..." Vstal a prosmýkl se kolem Kaageho. 

Zamračila jsem se. Ne naštvaně, spíš zamyšleně.

Dala jsem Kaagemu znamení, že taky vystupujeme.

Dvojčata to nějak nepřekvapilo.

Všichni jsme tedy opustili prostory vozidla.

Hikaru mě objala a rozeběhla se za skupinou holek, které ji nadšeně přivítaly.

Usmála jsem se, ale pak jsem se trochu zaraženě podívala k mému rukávu, za který mě něco zatahalo.

Dřepla jsem si. "Co je, Hideaki?"

Objal mě. "Já tam nechci," vzlykl mi do hrudi.

"Cože? Hideaki. Co je? Co se děje?" Jemně jsem ho od sebe odtáhla a podívala se mu do uslzených a zarudlých očí.

Zavrtěl hlavou a sklopil pohled.

Zvedla jsem mu bradu a důležitě se mu podívala do tváře. "Hide," řekla jsem jemně, a pak se ho s důrazem na každé slovo zeptala: "Co. Se. Děje?"

"Já..."

"Hele! Tamhle je! Uplakánek Hidebaka-" posměch umlkl, když jsem se na dotyčného kluka vražedně podívala. "A ty ses tu vzala kde?" vychrlil najednou nejistě a couvl ke svým komplicům, kteří stáli za ním.

Hideaki zaraženě sledoval, jak zelenovlásek z ničeho nic znervózněl.

Pohladila jsem ho po rameni a narovnala se. Klidně jsem došla až k onomu klukovi a sklonila se k němu. "Jak se jmenuješ?"

"T-Taishi," vykoktal.

Usmála jsem se. "Takže Taishi, říkáš?"

Nahlas polkl a přikývl.

"Dobrá," přikývla jsem a narovnala se. "Budu si to pamatovat, až tě budu trhat na kousíčky za to, jak mému bráškovi ubližuješ," řekla jsem a ušklíbla se.

Vyjekl. Klopýtl dozadu a spadl na zadek.

Ostatní o několik kroků od svého vůdce odstoupili.

Nespouštěli ze mě zrak.

Otočila jsem se a klidně odešla.

Dřepla jsem si k Hideakimu a usmála se na něj. "Teď už by to mělo být dobré. Kdyby ne, zajdi za mnou, já to vyřídím."

Přikývl a vrhl se mi kolem krku. Rozplakal se - štěstím. "Díky, ségra!" vzlykl.

Jakmile jsem vyrovnala balanc, objala jsem ho nazpět. "Vždyť to je samozřejmost, prcku. Hlavně mi slib, že už na sebe takhle nenecháš útočit a budeš se bránit."

Utřel si slzy. Pak se usmál, hrdě zvedl hlavu a podíval se mi do očí. "Nenechám! Neboj, nezklamu tě!"

"To je můj kluk!"

On se zahihňal, naposledy mě objal a rozeběhl se pryč.