"Takže... Sem chodíš cvičit?"

"No... Jasně... A proč by ne?"

Stáli jsme na kraji betonového placu, ze kterého čněly různé prolézačky.

"Fakt? Vždyť... To je..."

Přikývla jsem. "Staré dětské hřiště." Došla jsem k lavičce schovávající se ve stínu stromů, odložila si věci a přistoupila k hrazdě.

Tyč byla výš, než kam dosáhly moje ruce - o hodně výš - takže jsem se pořádně odrazila od země a zachytila, následně jsem vytáhla nohy nahoru. Pak už jsem jenom kolena zahákla kolem tyče a bylo to. Následně jsem se pustila, dopadla jsem do stojky a z té se zase pevně postavila na nohy.

"Ty snad cvičit nebudeš?" Podívala jsem se na Kaageho s povytaženým obočím a hlavou nakloněnou na stranu.

"Ale jo... Budu," protáhl a nervózně se podrbal za uchem.

Otočila jsem se a zvedla hlavu k hrazdě. "Snad nejsi nervózní!" prohodila jsem k němu přes rameno.

"Já? Ne!" vyhrkl uraženě.

Ušklíbla jsem se a na chvilku vyvolala Quirk.

Křídla zašustila, a než by jste se nadáli, visela jsem vzhůru nohama. Pod koleny jsem jemně svírala tyč a křídla zase zmizela.

Ušklíbla jsem se a naklonila hlavu na stranu. "Co tak vejráš?"

Zavrtěl hlavou. "N-Nic."

"Tak budeš už cvičit?"

"Však cvičím!" řekl a než jsem si to uvědomila, po rukou překonal vzdálenost mezi námi.

Narovnal se a podíval se mi do očí.

Uhnula jsem pohledem. "Nech toho. A vůbec... Ustup, nebo tě praštím."

Pokrčil rameny, zašklebil se a udělal krok vzad.

Kývla jsem. Dala jsem si ruce za hlavu a pak se přitáhla až ke kolenům. Několikrát jsem to zopakovala.

"Měl bys jít ještě dál," upozornila jsem ho před pár posledními přítahy.

Odešel k jiné hrazdě - hodně nízké, měl ji asi tak u pasu - o tu se opřel a sledoval mě.

Svěsila jsem se, uvolnila nohy a ve vzduchu se přetočila. Tiše jsem dopadla na beton. Jednoduše jsem v pádu udělala salto. Když jsem se narovnala, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.

Kaage mě sledoval s bradou snad až na zemi a očima vykulenýma tak, že jsem se divila, jakto, že je ještě má v důlcích. "J... Jak... To... Co," koktal a pořád mával rukama ode mně ke hrazdě nad mou hlavou a zase zpět.

"Trénink. Gymnastika mě docela baví," oznámila jsem mu jednoduše a šla se napít.

On se zatím za ruce zavěsil na hrazdě, kterou jsem právě opustila, a začal se shyby.

Za chvíli jsem schovala flašku do tašky a šla dál posilovat.

☆☆☆

"Doufám, že jsi nezapomněl na včerejšek," řekla jsem do ticha, které mezi námi už pár minut bylo.

Seděli jsem na lavičce, která byla stále ve stínu, a oba dva se probírali vlastními myšlenkami.

"Co?" trhl sebou.

"No... Asi si pamatuješ, co se včera stalo..."

"Jasně," přikývl.

"A doufám, že si pamatuješ, co jsi mi slíbil." Opřela jsem se lokty o kolena a naklonila se dopředu. Propletla jsem si prsty a pohled upřela na mravence lezoucí po betonu kolem mých bot.

"Jo."

"A tak jsem si říkala... I když se známe jenom takovou chvilku... Jsi jedinej, s kým si rozumím..."

"Trochu se bojím, kam to směřuje," uchechtl se a taky se předklonil jako já.

Střelila jsem po něm vražedným pohledem.

"Tak co?"

"No... S radostí ti můžu oznámit, že jsi první člověk v mém životě, kterému můžu říkat kamarád. Vlastně druhý... Dobrá, pár jich bylo, ale víš, jak to myslím."

Chvíli bylo ticho.

Pak se narovnal, prohrábl si vlasy a neurčitě se usmál. "Eee... To... Já... Fakt nevím, jak na to reagovat. Ale... Asi můžu říct to samé...?"

"Takže..." Narovnala jsem se a s otázkou v očích se na něj otočila.

"Takže... Přátelé?" Nastavil mi pěst.

Usmála jsem se. "Přátelé," přikývla jsem.

Moje pěst ťukla do té jeho.

Bála jsem se, že to bylo urychlené, ale nakonec nám to vydrželo opravdu hodně dlouhou dobu - aspoň na to, že poslední, komu jsem takhle důvěřovala, mě opustil po dvou měsících.

Jsem ráda, že jsem potkala někoho, komu můžu věřit.

Tu větu jsem však neřekla nahlas, i když jsem chtěla.

Přehodila jsem si tašku přes rameno a vstala. "Jdeme?"

"Kam?"

"Tak... Snad máš míč, ne?"

"No..." Raději si to zkontroloval, pak si však hodil tašku přes rameno, stejně jako já, a hodil mi basketbalový míč. "Mám."

Kývla jsem směrem od hřiště. "Tak jdem, ne?"

☆☆☆

Vděčně jsem se usadila na židli a prokroužila si ramena. "Ty kráso! Asi jsem se přetáhla!"

"Cítím se stejně. Jakoby mě něco přejelo." Sedl si naproti mě a uvolnil si záda.

Ušklíbla jsem se. "Tebe už snad někdy něco přejelo?"

"No... Teď asi tank, ale jinak... Asi ne, ale... Říká se to, takže..."

Pousmála jsem se na něj. "Říká se to, ale dokud nevíš, jaké to je, radši to ani nezmiňuj."

"No né! Ty mluvíš ze zkušenosti?" Ironicky se zašklebil.

Opřela jsem se na židli a založila si ruce na hrudi. "Sice se asi budeš divit, ale jo."

Málem mu zaskočilo sousto, které právě polykal. Rychle se napil a pak ještě chvíli kašlal. "Cože?" zasípal.

Pokrčila jsem rameny. "Někomu prostě osud nepřeje," řekla jsem otráveně. Chopila jsem se svého jídla a hladově si ukousla.

"Počkej... Juri, teď si ze mě musíš střílet."

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," zahuhňala jsem s plnou pusou. Pak jsem se ale rozesmála. Polkla jsem. "Jo! Ale měl ses vidět! A ještě k tomu to tvoje: 'Juri! Teď si ze mě děláš prdel!' Ha!" Rozesmála jsem se naplno.

"Juri? To jako ta Juri?" ozvalo se za mnou.

"Slečno?" Někdo mi poklepal na rameno.

Střelila jsem po Kaagem vražedným pohledem a ústy naznačila jednoduchá slova: "Raději mlč."

Polkl a trochu nervózně uhnul pohledem.
Otočila jsem se. "Ano?"

"Jste to vy!"

"Jste moje h-dinka!" vypískla šišlavě malá holčička, která seděla vedle kluka, jenž byl nejspíš její bratr. Naproti nim seděli muž se ženou, takže pravděpodobně rodiče.

Usmála jsem se na děvenku.

Tohle mi ještě nikdo neřekl!

"Moc děkuji. Jak se jmenuješ?"

Zazubila se na mě. "Nemáte za co! A jmenuji še Yoko!"

"Dobrá... Takže Yoko... Vypadáš jako chytrá holka, tak ti něco řeknu, ano?"

"Jo!" Nadšeně přikyvovala.

"Víš, proč jsem tam tehdy neumřela?"

"Pvoč?" Naklonila hlavičku na stranu.

"Protože jsem si dokázala zachovat chladnou hlavu a navíc jsem chtěla přežít. Chtěla jsem žít pro svoje rodiče a taky pro bratříčka a sestřičku, kteří se teprve měli narodit. A tak jsem se nevzdala a bojovala. Víš, proč ti to říkám?"

Na chvíli se zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. Dva blonďaté copánky ji proletěly kolem hlavy. "Ne."

"Protože vypadáš, jako bezva holka, která chce být hrdinkou. Třeba se ti to bude hodit a kdo ví, možná budeme někdy v budoucnosti pracovat spolu."

"Jó! Chci být h-dinkou!" Pak se zarazila a svraštila obočí zamyšleně k sobě, až se jí čelíčko nakrabatilo. "Jak to víte?"

"Vypadáš jako člověk, který bojuje za lidi, co má ráda."

Zazubila se. Vstala na židli a objala mě kolem krku.

Nejdřív jsem jenom nechápavě ztuhla, ale pak jsem jí objetí opětovala.

"Pořád o tobě básní. Málem se to nedá vydržet," zasmál se Yokin táta a její máma jenom se slzami radosti v očích přikyvovala.

Bratr této dívenky vypadal, že je stejného věku, jako já. Jenom protočil očima a otočil se zpět k jídlu. "Co na ní vidí tak zajímavýho, to by mě zajímalo," zamrmlal.

Yoko mě pustila. "Děkuji za ladu!"

"Nemáš za co."

Zazubila se a pak jí svitlo v očích. Jakoby si na něco vzpomněla. Sáhla si do kapsy, kterou měla na břiše riflových šatiček (pod nimi měla ještě bílé tričko) a vytáhla složený papír. "To šem nakleslila plo váš!"

"Vážně?"

Rozbalila jsem papír a usmála se na dětskou kresbu hrdinů a vedle nich nejspíš mě, jak je vedu do akce. Za ruku jsem držela malou blonďatou holčičku, takže asi Yoko. PRO MOU HRDINKU stálo nad touto kresbou. Celé to byly spíš čmáranice, prostě dětské kreslení. Ale mě se to líbilo.

"To je moc hezké, děkuji."

Zazubila se. "Není za co! Moc láda jsem vás potkala!"

"Yoko, nech už slečnu být, musí být unavená," ozvala se máma.

"Dobže," přikývla holčička a naposledy mě objala.

"Tak ať se ti daří a je z tebe dobrá hrdinka," popřála jsem jí nakonec, když mě pustila a mrkla jsem na ni.

Přikývla. "Děkuji. Na shledanou!" Pak se otočila a pustila se do jídla.

Otočila jsem se a schovala obrázek do tašky.
Podívala jsem se na jídlo před sebou a zjistila, že vidím rozostřeně.

"Ale no tak," protáhl Kaage a podal mi kapesník. "Ty naše měkkoto!"

Utřela jsem si slzy radosti a kapesník s úsměvem odmítla. Pak se mi obličej zkřivil zlostí a já Kaageho pod stolem dost necitelně kopla do holeně.

"Auuuu!" zavyl a zakroutil se na židli tak, že se málem rozpadla.

Lidi kolem se na nás podívali. Já se na ně pouze mile zazubila a opět do rukou vzala hamburger.

Pustila jsem se do jídla, ale v myšlenkách jsem pořád zůstávala u Yoko.

Zahřálo mě to u srdce a nechtěně jsem se začala usmívat, až jsem musela zářit radostí.