Smích...

Ten smích, který mě bude navždy provázet...

A ten pohled...

Rudé oko, které mně neustále sleduje...

Běžela jsem tmou, ale i tak jsem to slyšela...

I tak jsem cítila, že tu nejsem sama...

Něco mi přejelo po krku.

Ztuhla jsem a otočila se.

"Ahoj, maličká... Tak se znova setkáváme..."

Ze tmy vystřelila ruka, dopadla mi na krk a začala mě škrtit.

Chtěla jsem křičet, ale nešlo to.

Jednoduše jsem sebou mohla jenom cloumat v tom pevném sevření, snažit se nadechnout a sledovat, jak se směje.

Do očí mi vrhkly slzy. Slzy beznaděje.

"Ale no tak, maličká, snad nechceš plakat."

Nesnáším ten pocit.

Nesnáším to vědomí, že i když dělám vše, co můžu, je to k ničemu.

I tak jsem však bojovala dál.

Ale bylo to zbytečné.

Obraz se mi před očima rozostřil a upadl do temnoty.

Jediné, co zbylo, byl ten smích...

☆☆☆

Otevřela jsem oči.

Klečela jsem a byla skulená do klubíčka. Od zad až ke stropu se táhla obrovská černá křídla protkaná fialovými pulzujícími žilkami. Na těle mi poskakovaly fialové a bílé blesky a spolu s nimi se kolem mě ovíjely stíny. Prsty jsem si pevně svírala vlasy, až to bolelo. Po tvářích mi stékaly slzy. Hluboce, trhaně jsem dýchala a zírala na prostěradlo pode mnou, o které jsem se opírala čelem. Bylo mi špatně a v krku mě bolelo.

Zase jsem musela křičet...

Posadila jsem se na paty a podívala se k oknu.

Křídla zašustěla a svinula se. Pak se rozplynula.

Blesky zhasly.

Uvolnila jsem se. Nebo jsem se o to aspoň pokusila...

Zhluboka jsem se nadechla a svěsila hlavu.

Prohrábla jsem si vlasy, zavřela oči a zacpala si uši. Kývala jsem se zepředu dozadu a snažila se uklidnit - musela jsem vypadat jako malé dítě... nebo šílenec.

Nakonec jsem to však vzdala.

Došla jsem do koupelny, svlékla se a zalezla pod sprchu.

Pustila jsem na sebe studenou vodu a napnula se jako struna.

Napočítala jsem deset vteřin, pak jsem otočila kohoutkem, osušila se a znovu se oblékla.

Začala jsem si ručníkem drbat vlasy a došla před zrcadlo.

Svěsila jsem ruce k bokům, přičemž jsem v pravé dál svírala ručník, který teď z části ležel na podlaze, jenž mě jemně studila do chodidel.

Sledovala jsem svůj odraz.

Kruhy pod očima, ve kterých nebyl žádný lesk.

Vlasy rozcuchané.

Propadlé tváře.

Zvedla jsem si tričko a podívala se na svaly, které se rýsovaly na břiše, i na rukou, a když jsem se podívala níž, i na nohou.

Alespoň to jsem na sobě musela pochválit.

Naklonila jsem se blíž a prstem si odrhnula spodní víčko jednoho, a následně i druhého oka.

Bělmo bylo jemně protkáno rudými žilkami.

Povzdechla jsem si, pověsila ručník na topení a vyšla ze dveří.

Po pár krocích jsem se zastavila ve středu mého pokoje. Přede mnou stála skříň a na jejích dveřích bylo zrcadlo - další.

Tentokrát jsem se prohlédla jenom zběžně.

Na levé polovině hlavy byly vlasy černé, že to vypadalo, jakoby pohlcovaly okolní světlo, zatímco fialové napravo jej zase vyzařovalo. Dlouhé nad pas, bez jakékoliv vlny.

Pak jsem se podívala na oči.

Levé fialové, pravé černé.

Svaly na rukou i nohou.

A pod kůží mi až nepřirozeně jasně prosvítaly žíly.

"Pořád stejná," zamumlala jsem a vyšla z pokoje.

Vydala jsem se do kuchyně.

Ze skříňky jsem si vytáhla skleničku a z kohoutku si do ní natočila vodu. Pár loky jsem nádobku vyprázdnila a znovu ji začala plnit.

"Ségra?"

Ztuhla jsem.

Vypnula jsem vodu a opřela se o linku. Sklonila jsem hlavu. Pousmála jsem se. "Hikaru... Hideaki... Proč nespíte?"

Prcci došli až ke mně a objali mě.

"Ségra, tys zase měla špatný sny, že?" zeptal se Hideaki a sevřel mi tričko.

"My nechceme, aby byla smutná," řekla plačtivým hlasem Hikaru a ještě silněji se ke mně přitiskla.

Odložila jsem skleničku vedle dřezu a jemně ze sebe jejich ručičky sundala.

Sklonila jsem se k nim a usmála se na ně. "Vy jste moje zlatíčka. Děkuji, že se o mě staráte, ale o tomhle se můžeme pobavit přes den. Alou do postýlek a spát!" Poslední větu jsem řekla naoko naštvaně.

"A půjdeš nám zhasnout?" optala se Hikaru s pohledem sklopeným k zemi. Žmoulala okraj své noční košilky a přešlapovala ze strany na stranu.

"Jistě, tak pojďte."

Usmáli se na mě a pak se rozcupitali ke svému pokojíčku.

Šla jsem za nimi a roztáhla pusu do ještě většího úsměvu, když se dvojčata chytila za ruce.

Zalezli do postýlek a já je přikryla.

"Dobrou noc, vy moji ďábílci." popřála jsem jim a došla ke dveřím.

"Dobrou noc." odpověděli jednohlasně.
Zhasla jsem a tiše zavřela.

Došla jsem k lince a dopila sklenici.

Opláchla jsem ji, a pak ji dnem vzhůru postavila na odkapávací plochu.

Zavřela jsem za sebou dveře pokoje a lehla si do postele.

Upřela jsem pohled na strop a čekala, až se dostaví spánek.

Ten se mě však zmocnil až o pár hodin později, když už svítalo.

Usnula jsem, usazená u pracovního stolu s hlavou na pokresleném papíru a tužkou v ruce, bezesným spánkem.

☆☆☆

"Juri! Máš tady kamaráda!"

"Jo jo, mami... Už jdu," zamumlala jsem a přetočila hlavu na druhou stranu - ode dveří.

Chvíli byl klid a já byla spokojená...

Teda aspoň dokud...

"Tak Juri!" Dveře se rozletěly a v nich stála zamračená máma.

"Vstávej, ségra!"

"Jo! Probuď se! Nespi!"

Dvojčata začala se smíchem skákat kolem mě.

Tahala mě za tričko a za vlasy, ale i tak mě nepřinutila vstát.

"Tak ale Juri! To už by stačilo!" Máma ke mně došla a začala mě zvedat.

Nebylo jí to nic platné.

Sevřela jsem pevně okraj stolu a nedala se.

"Juri!" zaúpěla. "Tak vstávej! Neprospíš snad celý den!"

"Tak když už nespím v noci," zamumlala jsem znova a položila hlavu pohodlněji.

Chvíli bylo ticho.

"Že tě zlechtám..."

"Ne, mami, to ne-" Začala jsem pištět: "Ne! Mami! Nech toho! Vždyť už jsem vzhůru! Už vstávám!"

"No jen aby! Jestli nebudeš za pět minut v kuchyni, tak si mě nepřej!" S těmi slovy vypochodovala z mého pokoje, táhnouc dvojčata s sebou. Zavřela dveře a já už jenom slyšela, jak jde pryč a pak: "Pojď na chvíli dovnitř. Tohle bude trvat."

Zavrčela jsem a otevřela skříň, ze které jsem vytáhla spodní prádlo, volné, tmavě modré kraťasy a černobíle pruhované tričko, taky volné.

Kvapem jsem se převlékla, a pak si vzala hřeben.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila do kuchyně.

Cestou jsem si rozčesávala vlasy.

"Proč jsem vůbec měla-" zmlkla jsem v půli věty s pohledem upřeným na bloňďákovi.

Zvedl pohled od dvojčat, která kolem něj poskakovala a usmál se, jakoby se nic nedělo. "Čau!"

"Ty...!" zavrčela jsem a výhružně na něj ukázala prstem. Rozešla jsem se k němu. "To kvůli tobě mě vzbudili už v- Tak počkat, kolik je hodin?!"

Začala jsem se rozhlížet po kuchyni, jelikož hodinky jsem nechala ležet na nočním stolku v pokoji.

"Ono je teprve půl deváté ráno?! No to si ze mě děláš...!" Sekla jsem sebou na židli a přitáhla si k sobě hrnek s čajem. "Doufám, že jsi na sebe dostatečně hrdý! Spala jsem asi tak tři hodiny!"

Ale hlavně že nemám opouštět pokoj před jedenáctou, hm? Tak co bys mi na to řekla, mami?

Opravdu jsem zuřila.

Když se prostě nevyspím, tak mě zažít nechtějte.

Najednou jsem vyjekla.

Přes ruce se mi převalila horká tekutina a stekla mi do klína, odkud pokračovala na zem.

"Juri! Hlídej si sakra nervy!"

"Promiň!" řekla jsem, ovšem nespouštěla jsem zrak z hrníčku, který byl na bocích proděrován a okraje těchto otvorů obklopoval nános prachu. "Sakra! Fakt promiň, mami! Hned to uklidím!"

Vyskočila jsem a chytila hadru, kterou mi máma přes bar podávala. 

"Ségra! Já se o tom postarám!" vykřikla Hikaru. Zamávala ručičkami ve vzduchu, čaj se zvedl ze země a oddělil od sebe veškerou špínu. Pak se vrátil do konvičky.

Usmála jsem se. "Tak dobrá, díky. Jsi šikulka."

"Není za co! A děkuji!" Usmála se a já jí pocuchala vlásky.

Pak mi došlo, že mám mokré oblečení.

Tohle bude složitější... pomyslela jsem si, ale hned jsem se obrátila na Hikaru.

Ta se jen zazubila a pustila se do toho.

Za pár minut jsem opět seděla na židli v suchém oblečení.

"Fakt se omlouvám," řekla jsem znova, když jsem viděla, jak máma hází hrnek do koše.

"Však se nic nestalo," usoudila nakonec.

Pak bylo ticho.

Naložila jsem si do misky rýži a chopila se hůlek.

Zrovna jsem se natahovala pro další várku rýže, když mě někdo zatahal za okraj trička.

Překvapeně jsem sklopila pohled a podívala se na drobnou holčičku. "Copak je, Hikaru?"

Pokynula mi, abych se k ní sklonila, a po tom, co jsem tak učinila, mi dala ručičky kolem ucha a pošeptala. "Můžeš jít za námi do pokoje? A vem hřeben, já tě učešu."

Mrkla jsem na ni a vstala.

"Za chvíli můžem jít," oznámila jsem Kaagemu a chopila se hřebene.

Ještě jsem si rychle naložila tu rýži a šla.

Kaage přikývl a sledoval, jak mě Hikaru a Hideaki chytili za tričko a táhnout mě do chodby, která dělila zbytek bytu od vchodů do pokojů.

Sedla jsem si před Hikariinu postel a podala jí hřeben.

Klekla si na matraci za mě a začala mi česat vlasy.
"O čem jste chtěli mluvit?" zeptala jsem se a dívala se do stropu. Začala jsem nabírat rýži a pomalu ji žvýkala.

Hideaki si zvolil místo vedle své sestřičky.

"No," začala Hikaru.

"Proč máš zlé sny?" vyhrkl Hideaki.

"Hej!" zašeptala a bylo slyšet, jak ho plácla hřebenem.

"Co je?"

"Na to jsem se měla ptát já!"

"Však klid, prcci," řekla jsem s úsměvem a zamyslela se, jak odpovědět. "Víte... To máte tak... Asi víte, co se mi stalo, když mi byly čtyři roky, že?"

Oba souhlasně zamručeli.

"No... Tak já mám z toho strach. Jenže přes den na to nemám kvůli škole, kamarádům a taky vám, čas myslet, takže mě to provází ve snech."

"Aha," protáhl neurčitě Hideaki.

"Takže kdyby jsi na to zase myslela přes den, budeš v noci klidně spinkat?"

Usmála jsem se. "Ano, ale takhle je to pro mě jednodušší, víte? Noc je kratší, než den, takže mě to netrápí tak dlouho. A navíc... Kdybych byla přes den smutná, tak bych si s vámi nechtěla hrát a to přece nechcete, nebo snad ano?"

"Ne! My si s tebou rádi hrajeme!" namítl Hideaki a Hikaru přitakala.

"Takže je to vlastně dobře?" zeptala se po chvíli a podala mi hřeben.

Otočila jsem se k nim a s úsměvem přikývla. "Ano. Ale..." Naklonila jsem se k nim blíž a rozhlédla se okolo, jestli nás nikdo neposlouchá.

Dvojčata se zahihňala.

"Vždyť tu nikdo není!" vypískla Hikaru.

"Nikdy nevíš," protáhla jsem tajemně a pak nasadila důležitý výraz. "Ale nikomu neříkejte, o čem jsme se tu bavili, ano?"

"Jasně!" přikývli a vyskočili.

"Tak... Á... Utíkejte, nebo vás zlechtám!"
Začali se smát. Vyběhli z pokoje a já v předklonu za nimi.

Na misku, která tam po mě zůstala ležet spolu s hřebenem na zemi, jsem v ten moment ani nepomyslela.

"Už vás skoro mám!"

"Ne!" vypískla Hikaru a přidala.

Objevili jsme se v kuchyni.

"Á... Mám vás!" Chytila jsem je a přitáhla k sobě. Začala jsem se lechtat.

Smáli se a sem tam vyjekli.

"D-D-Dost!"

"Prosím!"

Nechala jsem toho a se smíchem se postavila. "Ale příště vás nepustím!" zasmála jsem se.

"Ne!" protáhli ještě zadýchaně, válejíc se po podlaze.

Začala jsem si splétat vlasy do copu. Do minuty byl hotový a já jej na konci upevnila gumičkou.

"Takže... Jdeme?" Usmála jsem se na Kaageho.

Pokrčil rameny. "Pokud už můžeme."

"No jo! Počkej! Jen si vezmu věci!" Odběhla jsem do pokoje a naházela si do sportovní tašky mobil, sluchátka, oblečení, mikinu a další věci, bez kterých raději nevycházím z domu.

Na zápěstí jsem si ještě raději zapnula hodinky.

Za chvilku jsem si vytahovala ze spíže flašku s vodou a pár tyčinek.

Hodila jsem to do tašky a tu na závěr zapla.

"Teď už můžeme jít!" prohlásila jsem a vydala se ke dveřím.

Kaage vstal. "Tak jo! Děkuji a doufám, že jsem vás nějak neobtěžoval!"

Máma se na něj jenom usmála. "Neboj. A teď už běžte."

Do tašky jsem ještě přihodila poslední důležitou věc - klíče.

"Tak pá!" křikla jsem přes rameno a zavřela za sebou.

Pak jsem se otočila na Kaageho a zamračila se. "Tak proč jsi mě vytáhl tak brzo z post-" Zarazila jsem se a opravila se: "Proč jsi mě tak brzo vzbudil?" Vydala jsem se po schodech dolů a on za mnou.

"Já myslel, že... že třeba..."

"Takže to nevíš, co?" zavrčela jsem.

"No... Tak to není, já to prostě..."

"Ty to prostě nevíš."

"Ale vím!"

"Takže ne," utla jsem ho a rychle něco vymyslela. "Dobrá! Mám nápad!"