Budík.

Škola.

Večeře.

Učení.

Noc a s trochou štěstí i spánek...

A tak to šlo pořád dokola. Několik dalších dnů, které nakonec splynuly v týdny.

Zapomněla jsem se zmínit, že jsem už skoro u konce deníku.

Ale pak...

Seděla jsem na parapetě, pohupovala pod sebou nohama a četla dál deník.

Ani nevíš, jak

Kolem něco zašustilo.

Rozzuřeně jsem zaklapla desky a vzhlédla k postavě, která přede mnou visela ve vzduchu.

Obličej se mi rozzářil.

Katsu!

Zaklonila jsem se. A pak stále dál a dál, až jsem se rukama dotkla země, přehodila nohy nad sebe a za chvíli už jsem stála hodný kus od parapetu. A to celé mi zabralo jenom pár vteřin!

Katsu si dřepl na parapet, kde jsem ještě před chvílí seděla. Udiveně mě sledoval.

Pokrčila jsem rameny. "Trénink."

Těch posledních pár týdnů dlouhý trénink...

Zavrtěl hlavou a fialový pramínek mu spadl do oka. "Nebudu řešit..." Pak se zeširoka usmál. "Ahoj!"

Zarazila jsem se. Opět jsem ho vduchu oslovila a ulevilo se mi, když mi stejným způsobem odpověděl.

Ale i tak jsem od něj o krok ustoupila.

"Tak do toho, o co jde?"

Svalil se na mou postel a zadíval se do stropu. "Copak tě nemůžu jen tak navštívit?"

"Ne, pokud se ptáš takhle."

Povzdechl si. Zkřížil nohy do tureckého sedu. "Jen tak... Mám úkol, tak jsem si řekl, že se stavím..."

Sedla jsem si vedle něj a objala ho kolem ramen. "Tak to pak jo..."

Přikývl, u toho souhlasně zamručel.

Za zády se mi rozvinula křídla. V ruce jsem ucítila dýku. Její hrot se dotýkal Katsuova krku. "Tak... a teď pravdu," zavrčela jsem mu do ucha.

Polkl a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. "Dobrá, jen mě prosím tě pusť."

Učinila jsem tak, rozpustila zbraň a vstala.

Tím pohybem jsem se k němu otočila zády, takže neviděl, jak se mi obličej zkřivil bolestí.

"Tak hodláš mi už konečně povědět, o co teda jde?" Obrátila jsem se k němu čelem.

Podrbal se za krkem. "No... Víš..." Zadíval se mi do očí.

Něco se mu v nich zalesklo...

Odhodlání?

Smutek?

Starosti?

Něco jiného?

Nebo snad všechny tyto pocity dohromady?

Na to, že umím obstojně číst pocity jiných jsem teď teda slušně ztroskotala.

Nadechl se a promluvil: "Mám pro tebe nabídku."

☆☆☆

Další týden proběhl klidně.

Prostě stejně, jako ty předchozí.

Několik následujících dní taktéž, ale pak nám zadali ve škole nový projekt...

"Hlídky?"

"Ano. Ale nemusíte se bát, není možnost, že si vylosujete třeba... Houtasaki."

Ve třídě to zašumělo.

V celém městě byla tato čtvrť jaksi tabu.

Nejnebezpečnější čtvrť v jakémkoli městě v celém Japonsku.

Zvedla jsem ruku. "Dobrá... Ale i tak, abych se ujistila... Budu chodit po ulicích tam a zpět, když se něco objeví, dám znamení a někdo to přijde vyřešit."

Všemocňák se dál usmíval. "Ano."

"Jako hlídací psi," zamumlala jsem, založila si ruce na hrudi a protočila očima.

"No... To zase ne..." Jeho úsměv trochu povadl.

Ucítila jsem, jak se ke mně Kaage přes lavici naklonil. Poklepal mi na záda. "Teda... Nech toho, ještě se nám tady chudáček zhroutí. Vždyť se na něj podívej! Je z tebe v rozpacích!"

Zaklonila jsem se a lokty se zapřela o okraj jeho lavice. "A divíš se? Bývalý symbol míru padl, teď mu nezbývá nic jiného, než obchůzky po naší škole. Mizerný život, nemyslíš?"

Celou dobu jsme si šeptali, aby to nikdo jiný neslyšel.

Kaage se jenom zasmál. "Ty se nezměníš..."

"To je možné..." Pokrčila jsem rameny a lehce se lokty odrazila. Má židle zase stála na všech nohou. "Dobrá," pokračovala jsem zase nahlas. "A jak že to losování funguje?"

"To vám vysvětlím za chvíli. Teď pojďte." A vyrazil ze dveří.

Nezbylo nám, než ho následovat.

☆☆☆

"Funguje to jednoduše. Řeknete jméno, vylosujete čtvrť a její název pak opět nahlas zopakujete. Upozorňuji, že musíte mluvit nahlas. Tyto údaje se doplní do formuláře - pouze hlasem - a pak se okamžitě odešlou, takže není ani možno si to s někým vyměnit."

Ozvalo se mumlání a souhlasné mručení.

"Dobrá... Můžete předstoupit."

A tak lidi chodili.

Když jsme byli asi tak v polovině, rozhodla jsem se také si zkusit něco vylosovat.

Předstoupila jsem před pytel - ano, opravdu nám na to dali pytel - a nahlas řekla: "Muramoto Juri." Vytáhla jsem papírek a bez zaváhání přečetla: "Houtasaki."

Chtěla jsem se jednoduše otočit a odejít, jenže vtom mi to došlo.

Ztuhla jsem a dala si papírek před oči. "Jak je to..."

V tu chvíli ze mě vypadlo několik nadávek. Myslím ale, že mi to nikdo nemůže mít za zlé.

"To je hloupost!" Všemocňák mi vytrhl papírek z rukou a zaraženě na něj zůstal zírat. Prohlédl si ho proti světlu. Z úst se mu vydralo zaúpění: "Jak se to mohlo stát?"

A tak to všechno začalo...

Kostky byly vrženy.

Systém se pomalu začal spouštět, kolečka osudu přecvakávala a nitky se napínaly.

Tohle ještě bude zajímavý, pomyslela jsem si a v duchu se krutě usmála.

V realitě jsem se ale tvářila jako malý, vystrašený králíček.

☆☆☆

Další den jsme si oblékli uniformy.

Obyčejné... modré, s červeným pruhem vedoucím od pravého boku po levé rameno. Na hrudi vyšitý znak UA.

Vlasy jsem měla spletené do copu.

Šla jsem zašpiněnou ulicí plnou odpadků a stěn pokrytých graffiti, mastnými fleky, a taky fleky od něčeho jiného - něčeho, o čem nechci radši ani vědět, co to bylo... kdysi dávno... Mohla to být zaschlá krev, mohla do být čokoláda, mohlo to být bahno... Ale taky to mohlo být něco jiného...

I tak jsem však měla pocit, že jsem tu jaksi v bezpečí.

Houtasaki.

Čtvrť, kam se bojí jít i chcíplej pes.

Vraždy, nepořádek, znásilňování, prostitutky...

Všechno možné...

I něktěří hrdinové se sem bojí.

Je tu tma a pokud se zrovna neděje něco, co by vyvolalo chaos - spojený s dalšími úmrtími - nebo tu někdo nekřičel, je tu naprosté ticho.

Máte pocit, že to ticho polyká vaše kroky, dech, bití srdce...

Zalévá vám uši jako hustý med a nechává vás zcela odtržené od světa mimo tohle místo.

V kostce... kdo sem vstoupí a má zdravý rozum, obrátí se na patě, vezme nohy na ramena - a během nepatrné chviličky je pryč.

Přeci jen... Kdo by chtěl pobývat na jednom místě zároveň s kriminálníky, no ne?

Teď si nejspíš myslíte, že se tu sesypu někde u zdi a moje zvratky splynou a ostatní špínou na ní, že?

Tak to se pletete.

Já sama jsem tím opravdu hodně překvapená, ale... cítila jsem všechno, jen ne strach či emoce jemu podobné.

Jednoduše jsem šla tou ulicí, hlavu vzhůru.

To ticho mi pomohlo uspořádat si myšlenky.

Mám pocit, že jsem psychopat.

Tohle by se přeci normálnímu člověku nestalo, no ne?

Prosím, řekněte mi, že teď bych správně měla utéct!

Protože jestli ano, tak právě teď se ze mě stal nejspíš sebevrah...

Ano, nakonec jsem měla strach, ale ne takový, jak jsem očekávala.

Stiskla jsem ruce v pěst a zhluboka se nadechla. "Uklidni se," přikázala jsem si šeptem.

Pomalu jsem se vydala ulicí dál.

A pak jsem to konečně ucítila.

Strach...

Panika...

Úzkost...

Někdo mě totiž sledoval.

☆☆☆

"Tak co? Přidáš se k nám, nebo zůstaneš s hrdiny a budeš nás zabíjet?" Založil si ruce na hrudi a zády se opřel o špinavou zeď za sebou.

"Já," udělala jsem, jakože přemýšlím - v podstatě to byla pravda i lež zároveň.

Byla jsem rozhodnutá, ale na poslední chvíli jsem si ještě rozmýšlela klady a zápory.

Bylo mi jasné, že toto rozhodnutí už nemůžu vzít zpět.

Několik dlouhých vteřin bylo ticho.

Pak jsem se napřímila - i když mi to na výšce stejně moc nepřidalo - a zhluboka se nadechla.

Zavrtěla jsem hlavou a smutně se na něj usmála.