"Kdyby byly zkouš- Au!"

"Co takhle poslouchat?!"

"Však jo," zavrčela jsem. Znuděně jsem se opřela o levou ruku a pravou začala poklepávat do lavice.

"Potichu," dodal ještě učitel. "To, že máte silný Quirk a ego až do nebe sahající, neznamená, že si můžete v mých hodinách dělat, co se vám zachce."

"Vždyť jo," protočila jsem oči a místo prstů jsem začala poklepávat nohou.

Po chvíli se učitel otočil. "Tak to ne! Běžte na chodbu!"

Pokrčila jsem rameny a opustila třídu.

Opřela jsem se zády o zeď a nevrle poklepávala nohou. Mračila jsem se na celé okolí a uvažovala o tom, že to tu podpálím.

Ušklíbla jsem se a natáhla před sebe obě ruce.

Na konečcích prstů mi začaly tančit plamínky. Po těle se mi rozeběhly fialové a bílé blesky rozčileně poblikávající mezi stíny, které se kolem mě začaly líně ovíjet. Mezi lopatkami jsem ucítila již nepatrnou tíhu. Žíly se mi zbarvily do černa, sem tam v nich fialově probliklo.

Zabalila jsem se do křídel a poslouchala fialový oheň. Jak syčí...

Pak jsem však uslyšela zvuk, který by normální ucho nepostřehlo.

Byl to hlas.

Vlastně jsem teď slyšela tolik věcí, že mi z toho začalo lehce tepat ve spáncích.

Cítila jsem tolik pachů, až se mi z toho chtělo zvracet.

A viděla jsem vše do takových detailů, až mne rozbolely oči.

Rychle jsem křídla svinula a do okolí se vyvalily malinké chomáčky kouře, které během chvilky zmizely.

Quirk jsem zahnala pryč a čekala na přicházejícího.

Jednoduše jsem stála opřená o zeď a dělala to, co mi jde nejlépe.

Zmizela jsem, ovšem to můj Quirk není.

Je to naučená schopnost, i když... Vlastně... Ani nevím, jak jsem k ní přišla... Prostě jsem se chtěla vyhnout pozornosti...

Dveře jedné ze tříd se otevřely a na chodbu vyšel kluk.

Sotva však za sebou zavřel, už se ostražitě rozhlížel a mračil se, jako bouřkový mrak. Po chvíli pokrčil rameny a vydal se směrem ke mně. Když procházel kolem, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Jakmile zmizel na záchodech, napřímila jsem se a prokroužila ramena.

Došla jsem k automatu, který stál kousek napravo ode mě a vhodila do něj peníze. Podívala jsem se, co si můžu vybrat, pak jsem naťukala kód na klávesnici.

Lahev s žuchnutím dopadla na dno a já si pro ni konečně mohla sáhnout.

Odšroubovala jsem víčko a napila se.

Za chvíli už prázdná flaška letěla vzduchem a skončila v koši.

Opět jsem uslyšela ten zvuk.

Přešla jsem ke své třídě a opřela se o zeď vedle dveří.

Ze záchodů vyšel ten kluk a zase se rozhlížel kolem, jako by právě utíkal policii.

Ušklíbla jsem se a protočila oči.

Zrovna ve chvíli, kdy se ke mně blížil, se otevřely dveře vedle mě.

Líně jsem ustoupila krok stranou, abych nedostala klikou do břicha a sledovala, jak učitel vykoukl na chodbu.

Když mně uviděl, ramena mu ztuhla.

Nevypadal zrovna nadšeně.

Kývl do třídy. "Tak pojď."

Odstrčila jsem se ode zdi. "Když chcete," pokrčila jsem rameny.

Kluk strnul v půli kroku a nevěřícně ke mně obrátil hlavu.

Několik dlouhých vteřin na mě jen tupě zíral.

Pak vyjekl a uskočil. "Ale tady se Quirky používat nesmí!" namítl.

Protáhla jsem se kolem učitele zpět a než se kluk nadál, stála jsem jenom kousek od něj. "Věř mi, chlapečku, můj Quirk vidět nechceš."

"C-Co?"

"Řekl jsem, ať jdeš zpět!"

Pokrčila jsem rameny.

Otočila jsem se na učitele a mávla rukou, přičemž jsem se ještě pořád přes rameno dívala na toho kluka. "Vždyť už jdu," protáhla jsem znuděně a ušklíbla se.

Došla jsem na své místo.

Učitel se vrátil až po chvíli.

Dívka v první řadě zvedla ruku. "Pane, vy jste ji poslal do ředitelny?"

"Já jsem tady, šprtko!" zavrčela jsem tiše.

...

"Proč jsi taková?"

"Jaká?"

"Taková svině..."

"Každý je nějaký, ne?"

"To sice ano, ale-"

"A ne každý má tak růžový život jako ty."

Zmlkla a odešla.

V tu chvíli mi bylo jasné, že tady jsem už s jakýmkoliv kolektivem skončila.

...

Všichni se na mě otočili a vyvalili oči.

"C-Cože?! Jak dlouho?!"

Pokrčila jsem rameny a s rukama založenýma za hlavou jsem se na židli zaklonila. "Záleží na tom?"

☆☆☆

Běžela jsem už poměrně dlouho, ale moc jsem se nezadýchala, ovšem zpocená jsem trochu byla.

Zastavila jsem se před vchodem na basketbalové hřiště a podívala se na skupinu kluků, kteří pobíhali, házeli si míč, pokřikovali na sebe a smáli se.

Mezi nimi jsem spatřila toho, kterého jsem viděla na chodbě.

Zrovna skákal z trojky a házel na koš.

Míč se však špatně odrazil od obruče a odkutálel se ke mně.

Špičkou jsem ho vykopla do vzduchu a chytila ho. "Můžu se přidat?"

"No... Nic proti, ale nechci být oslabenej holkou."

V tu chvíli už jsem stála před ním. "Že to říkáš zrovna ty, to mně docela překvapuje."

Podíval se mi do očí a ty svoje vyvalil. Nahlas polkl a s výkřikem uskočil. "T-T-To seš ty?!"

Ušklíbla jsem se. "Ano, to jsem já."

Otočila jsem se na lidi kolem. "Tak můžu si s váma zahrát, nebo ne?" křikla jsem a roztočila si míč na špičce prstu.

Po chvíli se ozval on. "Tak jo," povzdechl si. Otočil se na patě a šel se pravděpodobně sbalit.

"Máš snad nějakej problém s tím, že jsem holka?!" prskla jsem mu přímo do obličeje.

Ano, dámy a pánové, opět jsem stála před ním.

"Mě z toho klepne," vydechl a chytil se za srdce. Jen tak tak, že nekecl na zadek. "Jak to dělá?" zamumlal sám pro sebe.

Já ho ignorovala a pokračovala: "Hele! Tak si klidně běž sednout, jestli ti to vadí! Ale stejně nechápu, co máš proti mému pohlaví! To jakože holky jsou všechny ty nafintěný krávy a bojí se sáhnout na práci, aby se, nedej bože, neušpinily nebo nespotily? Tak to se pleteš, chlapečku," poslední větu jsem mu výhružně zavrčela kousek od obličeje.

Protočil oči v sloup a loktem mě odstrčil stranou.

"Hele... Hoši, sorry, ale já asi zase půjdu." Hodila jsem míč přes rameno a vydala se pryč.

Usmála jsem se, když se ozvalo překvapené mumlání, jakmile míč proletěl košem.

Občas překvapuji i sama sebe. Přes všechny meze.

☆☆☆

Už byla tma.

Naposledy jsem se párkrát přitáhla a pak neslyšně dopadla na beton, který tvořil povrch tohoto hřiště.

Píseň ve sluchátkách dohrála a spustila se další.

Navlékla jsem si přes hlavu mikinu a v duchu zanadávala, když se mi vlasy rozletěly do všech stran a ani po pokusu o uhlazení se nevrátily zpět.

Jakoby se mi snad chtěly vysmívat.

V hlavě se mi vybavil obraz, při kterém jsem se musela upřímně zasmát.

Zle jsem se na vlasy podívala. "Jestli toho nenecháte, tak se vás hned zbavím!"

"To bys neudělala!"

"Vážně?" Už jsem zvedla ruku s nůžkami.

"No tak dobrá! Jenom dej ten ďáblův výtvor dost daleko!"

Vlasy slehnou.

Já se usměji a odložím nůžky stranou.

Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a uchechtla se.

Já a moje fantazie... Bože! Co se mi to děje v mozkovně?!

Rozeběhla jsem se mezi stíny parku.

Když jsem míjela basketbalové hřiště, postřehla jsem pohyb.

Zastavila jsem a podívala se tím směrem.

Pozvedla jsem koutek úst a vydala se ke vchodu.

Vyndala jsem si sluchátka z uší a smotala je kolem mobilu, na kterém jsem ještě musela vypnout hudbu.

Míč se špatně odrazil a odskákal do křoví.

"Kurva!" zamumlal naštvaně blonďák a odběhl z hřiště.

Opřela jsem se o sloup, na kterém byl koš a sledovala toho kluka.

Zatřepal hlavou a z vlasů se mu uvolnilo několik lístečků, které se líně snesly na zem.

"No, že tu potkávám zrovna tebe už mě snad ani nepřekvapuje," prohodila jsem jakoby nic.

Zvedl ke mně ty svoje zářivě modré oči a ztuhl v půli kroku. Pusa se mu otevřela dokořán.

Pár vteřin na mě jenom zíral.

A najednou, jakoby se probral z transu, vykřikl a odskočil ode mně, takže ten rozestup šesti metrů, který mezi námi byl, se zvětšil na sedm a půl.

"Co na mě tak zíráš? Jsem snad nějakej přízrak?"

"No..." Nervózně se podrbal na zátylku. "Docela bych si to i myslel..."

Popuzeně jsem se na něj podívala.

Zazubil se na mě tím typem Tak už dobrý, ne? a popošel blíž.

Odstrčila jsem se od sloupu a prošla kolem něj.

Odložila jsem si věci na lavičku a hodila přes ně mikinu, kterou jsem si zrovna sundala přes hlavu.

Stáhla jsem si tričko zpět přes boky, záda i břicho.

Když jsem se otočila zpět, nemohlo mi uniknout, jak se rychle otočil - jakože se na mě vůbec nedíval.

"Fakt jsi mě očumoval?"

"Nee," protáhl a neustále uhýbal pohledem.

"Jasně," řekla jsem ironicky.

Došla jsem až k němu a zaklonila hlavu - hodně jsem zaklonila hlavu. "Tak co, dáme jeden na jednoho?"

"Co? A seš si jis- Au!" Upustil míč a chytil se za břicho.

Má ruka se opět svěsila podél boku a pěst se uvolnila. "Nevím, jestli jsi tak omezený nebo jednoduše natvrdlý, ale to byl rozkaz."

Vykopla jsem míč do vzduchu a chytila ho.

"Tak co? Už jsi v pohodě?" Prošla jsem kolem něj a vystřelila na koš.

"J-Jo... Jenom... Můžeš mi říct, kde se na tom triku vzala ta díra?"

"Cože?" Nechápavě jsem sebou trhla a podívala se na něj.

Otočil se na mě.

Tričko měl v jednom místě jakoby... rozložené na prach. Okraje kolem díry se páraly a sem tam odpadával jemný šedý prášek. Konkrétně přesně v tom místě, kde jsem udeřila.

Pozvedla jsem koutek úst.

Toho trička ani není škoda, bylo hnusný. Ale má hezký břišáky- teda, ehm, kde že jsme to skončili?

"Vím, že je blbý se na to ptát, když se sotva známe, ale... Jakej máš Quirk?" Trochu zdešeně se na mě podíval.

"Promiň, ale ten ti ukazovat fakt nebudu." Zamítavě jsem si založila ruce na hrudi.

"Však jsem s tím tak nějak počítal..." Pokrčil rameny a vydal se k lavičce.

"Takže basket nebude?"

"Však počkej, jen se převleču." Přetáhl si tričko přes hlavu a z tašky si vytáhl další.

Než si ho však oblíkl, otočil se a vydal se ke mně. Ušklíbl se. "Teď očumuješ ty mě."

"Tak promiň, ale takový svaly se jen tak nevidí."

"To spíš já jsem se díval, že ty jsi na holku nějak svalnatá."

Ten se teda vymlouvá...

"Když myslíš..."

Kam jsme se to dobrali? Nebo spíš... Kam jsem se to dostala?

☆☆☆

Míč proletěl obručí a následně i sítí.

"Ha! Zase jsem tě porazila!"

Opíral se o kolena a ztěžka oddechoval. "Ty... vole!" Napřímil se. "Jak velkou... výdrž... ty sakra... máš?!"

Pokrčila jsem rameny a nadechla se se záměrem mu odpovědět, ale přerušila mě melodie vycházející od lavičky.

Podívala jsem se na zápěstí, kde jsem měla hodinky a zanadávala, že sebou i on trhl - a to za tu dobu nadával docela dost a poměrně barvitě.

V tu chvíli jsem stála u lavičky.

Přehodila jsem si mikinu přes rameno.

"Co to sakra...?! Kde ses tam u všech svatých vzala?!"

Koukla jsem se přes rameno a přiložila si ukazováček ke rtům.

Přikývl a zvedl ze země míč. Vydal se ke mně.

Podívala jsem se na display a zmáčkla PŘIJMOUT HOVOR.

Dala jsem si mobil k uchu. "Aho-"

"KDE SI SAKRA MYSLÍŠ, ŽE JSI?!"

Mobil byl najednou ode mě tak daleko, jak mu to dovolovala moje natažená ruka.

Pokřivila jsem obličej a podrbala se na uchu, ve kterém mi pulzovala bolest.

"VÍŠ TY VŮBEC, KOLIK JE?! BUĎ RÁDA, ŽE ZÍTRA NENÍ ŠKOLA, JINAK BYCH TEĎ NEJSPÍŠ PROBUDILA DVOJČATA!"

Na chvíli se rozhostilo ticho, tak jsem si opatrně přiložila telefon zpět k uchu. "Já-"

"TY CO?!"

Asi vám nemusím opakovat, jak daleko v tu chvíli tento přístroj putoval, a jak opět dopadlo chudák ucho.

"VÍŠ, JAK MOC SE O TEBE BOJÍM?! ANI NEMÁŠ PONĚTÍ, JAK JSEM SE BÁLA, ŽE SE TI ZASE NĚCO STALO! VÍŠ TY VŮBEC, JAKÝ JSEM O TEBE TEHDY MĚLA STRACH?! VÍŠ TO?!"

Vytáhl z tašky lahev vody a s pozvednutým obočím mi ji podal.

Vděčně jsem se usmála, přikývla a uchopila ji.

Tentokrát už to nešlo jinak, tak jsem si dala mobil mezi hlavu a rameno, abych mohla odšroubovat víčko.

"Mami, neboj, jsem v pořádku. A navíc... Já byla určitě víc v šoku, než ty. Vždyť jsem v tu chvíli bojovala o život. A prosím, už tak neřvi, dokážu si představit, jak se teď ti naši dva prcci tváří."

Napila jsem se a otřela hrdlo lahve. "Děkuju," naznačila jsem rty a podala mu vodu zpět.

Usmál se. "Nemáš za co," zašeptal v odpověď.

Poodešla jsem dál a sedla si pod koš do tureckého sedu.

"Promiň, ale i tak... Víš... Já... Já... Pořád si to budu vyčítat..." Poznala jsem, že má na krajíčku.

"Mami. Uklidni se. To bylo před deseti lety. Hrdinové mně stejně zachránili."

"Ne, ty ses zachránila sama."

Usmála jsem se. "Tak dobrá, já na ně chtěla být hodná, ale když nedáš... Ano, zachránila jsem se sama, ale i tak... Víš, co mám z toho za následky..."

Naklonila jsem hlavu na levo a přejela si prsty po obrovské jizvě na krku, která se táhla až na pravé rameno. Pak jsem si před oči zvedla levou ruku a sledovala podobnou věc, jenom na celém předloktí.

"Ano, promiň... Ale teď už se vrať. Prosím. Dvojčata se o tebe taky bojí."

"Tak se neboj. Teď už mám Quirk, narozdíl od té události, takže bych přežila rozhodně, tehdy to bylo jenom díky tomu, že jsem si zachovala chladnou hlavu a využila svou sílu." Sevřela jsem prsty na levé ruce v pěst. "To všechno navíc díky vám." S úsměvem zaklonila hlavu ke hvězdám na nebi. "Tak ty dva trdlíky ujisti, že jsem v pořádku."

"Jasně. A teď se vrať." Druhou větu pronesla dost příkře.

Naklonila jsem zase hlavu na stranu. "Jo jo... Ale bude to chvilku trvat... Nejsem Všemocňák. A už tak používám svůj Quirk až moc často... Ale stojí to za to... Víš, jak se ti lidi tváří, když si ani nevšimnou, že jsem roztáhla křídla a přeletěla těsně před ně?"

Uslyšela jsem její smích, a tak jsem se k ní přidala.

Lehla jsem si na záda a zhluboka se nadechla. "Tak se neboj, jenom ještě-"

"Jaký jenom? Říkala jsem hned!"

"Mami! Takhle můj pokoj bude mít klid od těch všech hrůz, kterými ho noc co noc ničím. Ty si možná myslíš, že jsi jediná, koho to provází, ale..." Vstala jsem a začala chodit po hřišti, až jsem se zastavila u lavičky s našimi věcmi, na kterou jsem si sedla. Mezitím jsem rozmýšlela, jak to říct.

"Ale co?"

"Ty se nebudíš se strachem, že nikdo nepřišel. Víš, jaké to je, sledovat, že se ti jenom kromě krku a ruky, rozkládá i zbytek těla? Tohle je zase věc, kterou nepochopíš ty. Prostě nevíš, jaké to je, budit se noc co noc s pocitem toho, že tě ty nechutné, studené prsty drží za krk a ty se rozpadáš... A on se jenom směje, jakoby..." Roztřeseně jsem si povzdechla. "Jakoby mu ani nedocházelo, že mě zabíjí. Já..." Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. "Promiň, prostě se ještě zdržím, ale do jedné ráno budu doma, slibuju. Pá."

Než mi stihla něco odpovědět, ukončila jsem hovor a rychle si otřela slzy, které se snažily dostat na povrch.

"To jsem asi neměl slyšet, co?"

Trhla jsem sebou a pak se zaraženě podívala do těch jeho vodnatých očí.

"Já... Já... Ehm... Eee... Ty jsi ještě tady?"

Zaklonil hlavu k nebi a omluvně se usmál. "Promiň. Ale nechtěl jsem tě tu nechávat."

"Myslím, že... Asi jsi slyšel všechno, co jsem řekla, co?"

Podíval se na mě. Pak pokrčil rameny. "Více méně..."

Složila jsem si hlavu do dlaní. "Ale to ne," protáhla jsem zmučeně.

"Co je? Jsi v pořádku?"

Ukázala jsem na něj prstem tak horlivě, až jsem mu málem vypíchla oko, jak se ke mně naklonil - pro štěstí jeho zraku naštěstí zareagoval a skončil tím způsobem, jako před pár minutami můj mobil. "Ty! Pokud to někdy někomu ve škole řekneš, tak tě naschvál budu všude tahat s sebou, abys věděl, jaký to je, utíkat před všema těma lidma, kteří si na tebe ukazují a říkají: 'Hele! To je ta, co na ni zaútočili! Jak to, že ještě žije?!' Klidně ti dám vodítko, jen aby ses ode mně nehnul a věděl, jak hroznej pocit to je!" Začala jsem zcela vážně, ale ke konci jsem cítila, že mi do očí opět vhrkly slzy.

Sklopila jsem pohled k lavičce.

Nadechla jsem se, že budu pokračovat, ale umlčela mě ruka, která mi přistála na puse.

Ztuhla jsem.

Do úst mi vnikala masa vody. Nemohla jsem se nadechnout. Nemohla jsem nic.

Rychle jsem se od něj odstrčila.

Smutně se pousmál. "Neboj, nikomu to neřeknu."

"Ha! Já to tušila! Tušila jsem, že se zachováš, jako všichni ost-" Zarazila jsem se. Svěsila jsem ruce a ramena mi poklesla. Párkrát jsem zamrkala a pak se na něj se otázkou v očích podívala. "Počkat- Co?" vystřelilo ze mě.

Zasmál se. "Pamatuji si to. Bylo mi tě hrozně líto. Musím se přiznat, že já bych pravděpodobně v takové situaci zpanikařil a to by byl můj konec, ale ty..." Jeho pohled sklouzl z mých očí na krk a pak na levou ruku. "Obdivuji tě..." Znovu se mi podíval do očí a usmál se. "Neboj se. Mně můžeš věřit!"

Zasmála jsem se. "Ty jsi takovej... idiot..."

"Co?"

"Děkuji."

"Nemáš za co."

Chvíli jsme se takhle na sebe dívali.

Možná, že prostě jen neměl dobrý den... Nakonec... vypadá, že je celkem fajn. Kdo ví, možná bych se s ním mohla začít i kamarádit. Ale stejně by to pravděpodobně skončilo zradou, jako to všechno předtím...

A když už se z toho ticha stalo spíš trapné zírání, jako vždy jsem to přerušila já.

Vstala jsem. "No nic! Už musím jít!"

"Kde bydlíš?"

"No..." Nervózně jsem se podrbala na krku, ale pak jsem mu odpověděla: "Ve čtrvti Himiko."

"Tohle nemůže být náhoda... Tohle na nás někdo nastrčil..." Obrátil se a zavolal do křoví a stromů: "Vylez, ať jsi, kdo jsi a ať jsi, kde jsi! Víme o tobě! Héééj! Ty emzáku! Tak vylez už sakra a přiznej se, že na nás děláš pokusy!"

Zaťukala jsem mu na rameno.

"No...?" Podíval se na mě.

Prstem jsem si poklepala na čelo. "A jinak dobrý?"

"Jo... Jasně... Ale furt mi nejde na mozek, že bydlíme ve stejný čtvrti, chodíme na stejnou školu..."

"Takže jsi špion od zločinců," řekla jsem s výrazem typu: Tohle se mi stává v jednom kuse.

"Ale ne! Fakt!"

Pokrčila jsem rameny. "Dobrá..."

Hodil na sebe mikinu a dal si tašku přes rameno. "Jdem?"

Přikývla jsem. Taky jsem se oblíkla. "Jdem."

Vykročili jsme ke vchodu. Zavřeli jsme za sebou a vydali se do stínů parku.

Několik minut jsme šli mlčky.

Postupně jsme se přibližovali k ruchu ulic města, pryč z toho klidu.

S každým krokem k nám doléhala hlasitá dunivá hudba z klubů, kterých v této čtvrti bylo opravdu hodně, taky motory a troubení vozidel.

"Hele... A jak že se to vlastně jmenuješ? Promiň, nějak si nemůžu vzpomenout..."

Mentálně jsem se pleskla do čela.

Jasně! Vždyť se vlastně ani neznáme!

Zastavila jsem se a otočila se na něj. "Muramoto Juri jméno mé," zazubila jsem se a natáhla k němu ruku.

Také se usmál a ruku mi stiskl. "Nashimoto Kaage, těší mě."

"Mě taky."

Chvíli jsme tak stáli a dívali si vzájemně do očí.

Pustila jsem se jako první a rázným krokem se vydala dál.

Pak můj pohled sklouzl k hodinkám na levém zápěstí.

Povzdechla jsem si.

Mě se tak hrozně moc nechce běhat...

"No nic... Mamka mě zabije!" zbytek své myšlenky jsem neřekla nahlas.

Už tak jsem napůl mrtvá, když přijdu ještě později, můj osud se pouze zpečetí...

Pár kroky - dlouhými, což odpovídalo jeho výšce - mě dohnal. "Proč?"

"Protože-" Ztuhla jsem v půli kroku. Opět jsem se podívala na hodinky a zmučeně zakňourala.

"Co se-"

"Když mě se tak nechce běhat!" zakňuča jsem až zoufale, ale i tak jsem sprintem vystřelila z parku.

"Cože?!"

"Neřeš! Ale pokud chceš, abychom se ještě viděli, tak pojď buďto se mnou, nebo běž sám! Čekat nehodlám!" odpověděla jsem přes rameno a přeběhla silnici.

Ohlédla jsem se po něm a usmála se, když jsem viděla, že se rozhodl pro variantu jedna - jinak řečeno: vydal se za mnou.

Společně jsme přeběhli půlku města a já osobně si myslím, že jsme se nejspíš úplně zbláznili, protože když jsem se před bytovkou podívala na hodinky, zjistila jsem, že nám to trvalo, a to si nedělám srandu...

"Patnáct minut?! No ty kráso!" Vyvalila jsem oči a rychle vytáhla z kapsy klíče.

"No tak to počkat! Ty... Ty bydlíš v tomhle domě?"

Otočila jsem se na něj s ironickým výrazem ve tváři. "Ne, jenom se sem jdu vloupat a někoho zabít, to totiž normálně po nocích dělám. Jasně že tady bydlím. Co asi?" Rozmáchla jsem rukama.

"Jen tak," řekl a vešel za mnou.

"Tak to počkat... Já už vím, o co tu jde..."

"Jak to jako myslíš...?"

"Ty mě stalkuješ! A neshazuj vinu na emzáky, kteří na nás dělají pokusy!"

"C-Cože?! Ne!"

Než stačil říct něco víc, kopla jsem ho do břicha, čímž jsem ho dostala ven, a zabouchla jsem dveře.

V zámku se však ozval rachot a já si před oči dala klíče, abych se ujistila, že je fakt mám u sebe.

Vešel. "Já jsem z toho jelen! Jak dlouho tady bydlíš?"

"No... Odjakživa?"

Ve skutečnosti od té události... Ale to mu můžu říct až později.

"Hm... Já od svých pěti."

"Tak aspoň nebudu chodit sama do školy, no," pokrčila jsem rameny a vystřelila po schodech.

S pěti minutovým předstihem jsem vletěla do dveří našeho bytu a mávla na Kaageho, který šel údajně ještě o dvě patra výš.

"Já jsem z toho asi blázen," zamumlala jsem a zula se. "Mami! Jsem doma!"

"No konečně! Kde se jako touláš?!" Objevila se ve dveřích.

"No... Já..." Nejistě jsem palcem ukázala na dveře. "S Kaagem jsme hráli basket...?"

"To bylo oznámení, nebo otázka?"

"Oznámení...?"

Chvíli mě sledovala zpoza brýlí, a rukama v bok, zatímco já se na ni nervózně zubila.

"Ach jo! To máš jedno! Teď padej do postele a jen si zkus z toho pokoje vyjít dřív, jak v jedenáct!"

"Jop!" Než mi stihla dát pohlavek, prosmýkla jsem se kolem ní a rychle zapadla do pokoje. Tam jsem se osprchovala a převlékla se do pyžama.

Sekla jsem sebou na postel a s pohledem upřeným na strop jsem usnula.

Ovšem nebyly to hezké sny, co se mě chopily...