Jakmile jsem dojedla, byla jsem propuštěna.

Což de facto zní, jako bych byla ve vazbě...

No nic. Zpět k tomu, kam jsem směřovala...

Ve třídě nastalo ticho.

Došla jsem na své místo a Kaage se ke mně přiklonil. "Tak co?" sykl mi do ucha.

Nevím, jak moc na 'dobře' jsem vypadala, když jsem měla na čele náplast a pod očima stále kruhy, ale to, že jsem se nesla lehčeji tomu asi pomohlo.

Zaklonila jsem se na židli a lokty se zapřela o jeho lavici. Zaklonila jsem hlavu, naše pohledy se střetly. "Jen jsem byla přetažená," pousmála jsem se. Pak jsem se odrazila rukama a židle zase stála tak, jak má.

Kaage za mnou něco zamumlal, já to ovšem ignorovala.

☆☆☆

Přišel večer. A po něm noc.

Nešlo mi usnout.

A tak jsem se převalovala z boku na bok a nevěděla, co dělat.

Zrovna jsem zírala do zdi při 'meditaci' - snad jste pochopili, že tak odborně nazývám zíraní do blba - když mi to došlo.

"Deník!" zašeptala jsem a lehla si na břicho. Svěsila jsem hlavu k zemi a dívala se pod postel.

"Ou... Tady jsem už asi dlouho neuklízela," zamumlala jsem a vytáhla kus něčeho, co nejspíš byla sušenka - ehm... tak asi před sto lety.

"Blé!" Hodila jsem to do koše, pak vytáhla ještě pár kusů oblečení, převážně ponožek - teď už aspoň vím, kam se mi všechny ty mrchy pořád ztrácí - a konečně našla, co jsem hledala.

Nyní jsem v ruce svírala tmavomodré, trochu našedivělé, otrhané desky, ze kterých čouhaly stránky, kde se dalo.

"Katsu... Doufám, že je to aspoň pořádnej thriller..."

A tak jsem deník otevřela:

Takže... První věc... Pokud to čteš už ty, Katsu, nebo i tvá sestra Juri, chci, abyste věděli, že jsem vás měl rád, a kdyby to nebylo nutné, nic z toho, o čem se zde dozvíte, bych neudělal, ale okolnosti si to tak žádaly.

Rychle jsem desky zaklapla a deník odhodila na druhou stranu postele.

Odtáhla jsem se, ztratila rovnováhu, zamávala rukama a nakonec to dopadlo tak, že jsem, po krátkém a tichém vyjeknutí, ležela na zemi. "Co to sakra je?!" zašeptala jsem rozzuřeně.

Klekla jsem si a sledovala desky, jako by to byla kniha, která má každou chvíli otevřít jakýsi interdimenzionální portál a z něj se vynoří příšera, rozevře tlamu a než se naděju, zabije mě jedním sklapnutím čelistí.

Zavrtěla jsem hlavou a poplácala se po tvářích. "Tak jo... Mysli," šeptala jsem si a začala mumlat: "Kdo by tě mohl mít rád a přitom by cítil to samé ke Katsuovi? Kdo mohl udělat nějakou hroznou věc a-" zadrhla jsem se. Vyvalila jsem oči a pohledem zase sjela k těm deskám. "Jestli tohle není prokletí... Mě asi fakt hrabe..."

Opatrně jsem deník rozevřela.

Nebylo pochyb.

Bylo to to písmo, které jsem tak důvěrně znala z dětství.

Dokonce i po těch letech byly stránky cítit tou voňavkou.

Zhluboka jsem se nadechla. "Dobrá... Katsu, tohle si s tebou vyřídím."

Pak jsem se opět začetla.

Ať už to tedy čte jeden z vás, či ten druhý, opravdu doufám, že mě pochopíte. Myslím si,

Otočila jsem na další stránku a smutně se usmála. Do očí mi vhrkly slzy. Zamrkala jsem, abych je rozehnala a dál četla:

že když to pochopíte co nejdřív, dojde vám, jak je svět zkažený z obou směrů.
Ostatně... doufám, že vy zkažení nejste. Už jenom obrázek, který jste mi spolu včera namalovali, svědčí o všem.

Na stránky dopadlo pár kapek mých slz.

Skrze ně jsem se opravdu dívala na ten obrázek namalovaný dětskýma ručičkama.

Ano, pamatuji si, jak jsme ho pro tátu namalovali spolu s Katsuem. Byly nám asi tři, ale v hlavě se mi to uložilo díky tomu, jak se táta zářivě usmál a pak nás se slzami v očích objal. Následně nás vzal na zmrzlinu - nejlepší zážitek dne.

Byla to čtvrtka primitivně počmrkaná voskovkami. Ten obrázek vykresloval našeho tátu, jak nás chrání před příšerou. U toho bylo napsáno:

NÁŠ TÁTA JE HRDINA - VŽDY NÁS PŘED VŠÍM OCHRÁNÍ!

Ten nápis byl od mámy, ale vymysleli jsme ho my, ovšem byli jsme ještě moc malí na to, abychom uměli psát.

Další stránka byla prázdná. Když jsem však přetočila, opět se zde nacházel tátův, s ničím jiným nezaměnitelný škrabopis:

Už před měsícem se to stalo - hrdinové zabili několik našich lidí.
Ano, našich. Teď se jistě divíš, jenže já nikdy nebyl hrdina. Vždy jsem byl, jsem a taky budu, pouze zločinec. Ovšem co když jsme i my hrdinové? Co když my chráníme lidi? Zabíjíme je snad úmyslně? Ne - pouze se snažíme hájit své názory, ovšem když přijdou hrdinové, většinou se to neobejde bez ztrát na životech.
Jistě, teď mluvím jako satanista, který tvrdí, že přeci Bůh může být ten zlý, no ne?
Ale my opravdu máme důvod, proč bojujeme, není to jen tak, abychom si získali respekt a strach ostatních, ovšem to jsou ty vedlejší účinky našich činů.
Teď zpět tam, kde jsem skončil:
Zabili dvacet našich lidí - spolu s nimi asi ještě dalších padesát obyčejných civilistů. Přitom oni šli jen hájit životy odvrhlých lidí - lidí, jako jsme my.

Zaklapla jsem desky a promnula si oči.

Ok... Tátovi očividně naprosto hráblo.

Povzdechla jsem si.

V hlavě mi létalo tolik myšlenek, ale že bych věděla, která je která, to ne. Prostě to byl chumel slov motajících se jedno přes druhé.

Podívala jsem se na budík a vyvalila oči. "Jak jsem tohle mohla číst půl hodiny?!"

Pak mi to došlo: každou větu jsem si přečetla několikrát, než jsem si byla jistá, že ji opravdu chápu správně. Ne, nešlo o ten stav, kdy jste unavení a už nic nechápete, ale o to, že jsem tomu všemu jednoduše nemohla uvěřit.

Můj táta umřel, ale zanechal tady deník, díky kterému se mi teď naskytla možnost odhalit všechna ta tajemství, do kterých se vždy tak rád zahalil, stejně jako do stínů, co se kolem něj tak rády ovíjely či jeho křídel, co se mu často zjevovaly za zády.

Vzpomněla jsem si na jeho černé vlasy i oči a najednou se zamyslela: Když táta vypadal takhle a máma takhle... V hlavě se mi vybavily jejich podoby. Jakto, že jsme pak s Katsuem tak odlišní? A jakto, že máme oba dva tak podobné Quirky, ale dost odlišné od ostatních?

Když jsem se nad tím ale zahloubala o něco víc, došlo mi, že já i Katsu máme po tátovi aspoň trochu podoby a Quirk taky - stíny a křídla.

Katsu byl prostě celý táta!

Ovšem můj Quirk se vzal jen tak odnikud, prostě puf! a najednou jsem byla takzvaně 'OP'.

Je pravda, že mám oheň, stejně jako dvojčata mají oheň a vodu, ale to tak možná máme ze strany od máminé babičky.

Ano, dvojčata jsou opravdu zcela jako máma - hnědé vlasy i oči a tak... - ale to pořád nevysvětluje, jaktože já a Katsu jsem od nich tak odlišní.

Adoptovaní být taky nemůžeme.

Tak že by něco z tátové strany?

Je to možné...

Jednou jsem ho viděla, jak se smutně dívá na fotku ženy s fialovými vlasy, které v očích plály ohně radosti. Za ramena ji držel muž s vlasy černými jako uhel.

Nikdy jsem si tím nebyla stoprocentně jistá, táta totiž záhy zjistil, že jsem zavěšená na stropě přímo nad jeho hlavou, takže fotku co nejrychleji schoval. Ale i tak mě napadalo, jestli to nebyli jeho rodiče. Tím by se totiž aspoň něco mohlo vysvětlit. Je taky možné, že mám svůj vlastní Quirk, avšak to je málo obvyklé - i tak to ale může být pravda.

Povzdechla jsem si a sekla sebou na záda.

Rozpřáhla jsem ruce, u toho odložila deník na noční stolek.

Zívla jsem.

A pak se v okně objevil stín.

Zakryla jsem si oči. "Teď ne, Katsu," zamručela jsem unaveně.

Jen se zasmál, pohladil mě po čele a zase odešel.

Poslouchala jsem, jak se jeho kroky vzdalují, když jsem však uslyšela, jak zaskřípala klika dveří, vyšvihla jsem se na nohy a už tiskla své dvojče ke zdi.

"Co... to... sakra... děláš?" sykla jsem mu do obličeje.

Za zády se mi rozvinula křídla a já se zaposlouchala, zda někdo nejde.

Naštěstí bylo ticho, ozývalo se pouze klidné oddechování.

Odstrčil mě svými křídly od sebe a zamračil se na mě. "Jak jako co dělám? Spíš co ty děláš?"

"Snažím se zjistit, kam jdeš."

"Kam bych šel." Pokrčil rameny. "Mám hlad."

"Jasně a já jsem morbidně obézní princezna z Kriptonu," řekla jsem ironicky. "A teď pravdu."

Povzdechl si a svěsil ramena. "Vždycky mě prokoukneš."

Prohlédla jsem si ho.

Tohle se mi nějak nezdá... Katsu...

Neodpověděl a já si už byla stoprocentně jistá.

Přitiskla jsem dotyčného ke zdi a cítila, jak mi srdce splašeně bije. "Kdo jsi?"

"Jak jako: kdo jsem?"

"Bylo mi to jasné už od začátku. To tvoje 'jak jako' by totiž Katsu nikdy neřekl. Taky se neobjeví bez logického důvodu. Navíc... vždy, když je tady, zůstává jen a pouze v mém pokoji, nevychází ven." Zhluboka jsem se nadechla. "Taky voníš jinak, než Katsu. Tváříš se jinak, než Katsu. Pohybuješ se jinak, než Katsu... Zkrátka a dobře: nejsi Katsu."

A navíc máme s Katsuem duchovní pouto...

To jsem však nahlas neřekla.

Vlastně ani nevím, kde se to vzalo...

Začalo to, když jsme byli malí.

On si něco pomyslel a já mu nahlas odpověděla, přičemž on mi oznámil, že nic neřekl.

Dělo se to i naopak.

A pak nám to tak nějak došlo.

Nejspíš to byla další součást Katsuova Quirku. Dokáže totiž mírně měnit lidem sny a myšlenky, které taky může číst.

Doktor říkal, že je tím pádem vlastně teoreticky možné, že mám stejný Quirk, ovšem je tak slabý, že funguje pouze na toho, kdo je mi nejbližší.

Nevím, nějak se mi nechce tomu věřit.

Navíc je to tak trochu jako klasické klišé z nějakého románu, no ne?

Ale ať už je to tak, či onak, pořád to nemění nic na tom, že je to realita.

Zadívala jsem se dotyčnému člověku do očí.

V ruce se mi zjevil nůž - jako všechno, co vytvořím, byl černý, lehce třpytivý, hrubý byť hladký zároveň, propletený fialovými, sem tam světlem pulzujícími, žilami i drobnějšími žilkami.

Přiložila jsem mu špičku ostří ke krku. "Tak co? Kdo jsi?"

Kůže se mi pod prsty začala rozpadat.

Člověk přede mnou sykl a pokusil se mi vysmeknout, ovšem docílil pouze toho, že se řízl o nůž.

"Mluv."

A najednou přede mnou stála dívka.

"Tak kdo jsi, a kde je můj bratr?"

Usmála se...

Pak se mi její tělo začalo pod prsty měnit v rosol, který se nakonec sesunul na zem a vsáknul se do ní.

Šeptem jsem se ze sebe dostala několik nadávek.

Pak jsem stáhla křídla, ta se rozplynula, stejně jako nůž.

Z té bolesti se mi až podlamovala kolena, nedělám si srandu, chvíli jsem se musela držet zdi, zatímco se mi žíly rozpulzovaly a do svalů se mi zakousával oheň.

Přiznávám se, že ani ke zvracení jsem neměla daleko.

Když tento moment pominul, můj pohled sjel na deník, a pak na postel.

Chtěla jsem číst! Přísahám!

Ale jakmile jsem padla na peřiny a můj obličej se sotva stihl otřít o hladký povrch polštáře, už jsem spala.

Zabrala jsem, jako bych byla poleno.

Naprosto jsem zapomněla na to, co se událo ještě před minutou - jakoby to nikdy nebylo.