Dal mi pusu na čelo - jako to dělával vždycky.

Usmála jsem se na něj.

Už jsem to nevydržela, tak jsem se rychle obrátila. Objala jsem ho a sevřela mu tričko na zádech. Zatímco na hruď se mu začalo lepit, jak ho smáčely mé slzy.

Plakala jsem a u toho se usmívala. Byla jsem tak ráda!

"Ale no tak... Prcku-"

"Tak mi už neříkej," pohrozila jsem mezi vzlyky, ale přivinula ho ještě blíž k sobě.

"Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tě zase vidím."

Popotáhla jsem. "A co mám říkat já? Nebýt mámy, dvojčat a Kaageho, nevím, co bych si počala."

"Kdo je Kaage?"

"Jeden kamarád." Pak jsem se ušklíbla a dodala: "I když je pravda, že mě jednou líbal."

"Cože?!" vyhrkl a na chvíli ztuhl.

"V klidu. Bylo to hrozný a stejně byl pod vlivem toho blba."

"Jakýho?"

"Akashi."

"A to je zase kdo?"

"Naprostej idiot! To bys ani nevěřil! Jeho Quirk spočívá v očním kontaktu. Pak ti dokáže ovládat myšlenky. Hůůů! Boj se!" Zasmála jsem se a on se uchechtl. Odtáhla jsem se od něj, otřela si z tváří zbytky slz a podívala se mu do očí. "Tolik ti toho musím povědět, Katsu..."

Pohladil mě po vlasech. "Já tobě taky."

Přikývla jsem, ale pak se zarazila. "Počkej chvilku."

Věděl, že tohle je znamení, aby zalezl do koupelny.

Vyplížila jsem se z pokoje.

Ani nevím, proč jsem začala používat Quirk. Stejně jsem křídla přitáhla k tělu, a jak jsem byla napjatá, blesky skoro neblikaly. Jenom stíny se mi ovíjely kolem těla a rozmazávaly tak můj obrys.

Neslyšně jsem došla ke kuchyňské lince.

Vzala jsem tác a začala na něj skládat jablka, nějaké sušenky a taky jsem uvařila kávu.

Vracela jsem se zpět do pokoje, a tak jsem Quirk opět zrušila.

"Juri?"

Ztuhla jsem ve dveřích.

Pak jsem nasadila unavený výraz a s tácem pořád v rukou se obrátila. "Ano, mami?"

"Ty máš hlad?"

Pokrčila jsem rameny. "Jasně. Kvůli tomu jsem se probudila."

"Konečně! Ale doufám, že si nemyslíš, že ti to s tím probuzením věřím?"

Usmála jsem se. "Neboj mami, jenom jsem to zkusila."

Přikývla. "To je dobře."

"Tak... Já jdu..."

"Jasně. A ještě něco! Můžu se jenom podívat k tobě do skříně? V práci jsem zjistila, že jsem si asi zapomněla uniformu, ale u sebe jsem ji nenašla, takže dokud na to myslím..."

Za mnou zapraskala podlaha.

Zamyšleně jsem se zadívala na skříň a přitom si koutkem oka všimla Katsua. Dala jsem mu nohou nepatrné znamení, aby se klidil zpět, zamaskovala jsem to však vnevinném přešlápnutí. "Hm," protáhla jsem, jakože to zvažuju. Pokrčila jsem rameny. "Jo, pojď." Obrátila jsem se na patě a šla si odložit tác na stůl.

Máma se zatím vydala ke skříni a začala se v ní přehrabovat. U toho si pořád něco mumlala.

Už už jsem se k ní chtěla obrátit, ale pak jsem si toho všimla.

Dva hrníčky.

Rychle jsem jeden vzala do rukou a obrátila se, zatímco jsem si ho během toho prudkého pohybu rychle přendala za záda, aby si kdyžtak máma ničeho nevšimla.

"A měla jsem pravdu! Je tady!"

Pootevřela jsem šuplík a opatrně do něj hrníček postavila. A zásuvku jsem zavřela na poslední chvíli!

Máma se na mě obrátila a v rukou svírala uniformu servírky. "Kde se tady asi vzala?"

Udiveně jsem se na to oblečení podívala. "Nemám nejmenší tušení."

Tohle byla narozdíl od toho zbytku pravda.

Máma nakonec pokrčila rameny. "Asi dvojčata."

"Asi," usmála jsem se.

Došla ke mně a pohladila mě po tváři. "Jsem tak ráda, že už ses z toho dostala. Bála jsem se, že budeš stejná, jako po jeho odchodu."

Zavrtěla jsem hlavou. "To jsem jedla furt mami, ale... Přeci jen... Kdybys zjistila, že nemůžeš svůj Quirk využívat naplno, jak by ses cítila?"

"Asi máš pravdu. No nic! Neměla bych tě moc otravovat." Dala mi pusu na tvář. "Dobrou noc, zlatíčko."

"Dobrou, mami."

Pak zmizela za dveřmi a já si oddechla

Uvolnila jsem se, ale i tak... i tak jsem použila Quirk, abych si ověřila, že nikdo už není na chodbě. "Už můžeš," sykla jsem.

Katsu vyšel z koupelny a vyvalil oči. "Páni! Nedáváš hodiny herectví?!"

"Ne. Já odborně tomu totiž říkám Technika více tváří," pronesla jsem naprosto seriózně.

"A ani to neučíš?"

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Ne."

"Škoda." Pak se zhluboka nadechl. "To je káva?" Ukázal na konvici z jejíhož hrdla stoupal proužek aromatického kouře.

"Jo!" Nalila jsem mu, a pak si vytáhla hrníček z šuplíku a tekutina putovala i do této nádoby.

Sedli jsme si na postel, na noční stolek jsem položila tác.

A tak jsme si hodiny a hodiny povídali.

Dokud nezačalo svítat.

"Už budu muset jít," řekl a vstal. Vyhoupl se na parapet a dřepl si. Otevřel okno.

Zezadu jsem ho objala. "Fakt musíš?" zašeptala jsem mu smutně do ucha.

Odfrkl si. "Jako by ses mě na to neptala i několikrát předtím. Ale vlastně... Máš pravdu!" Z kapsy kalhot vytáhl malý notes a podal mi ho. "Teď už můžu jít." Zasmál se, když viděl můj výraz. "Co je?"

"Ty až moc dobře víš, jak moc nenávidím čtení, Katsu."

Pocuchal mi vlasy. "Vím," přikývl. "Ale tohle je důležitý."

Než jsem se ho stihla na cokoliv zeptat, rozvinul křídla a odletěl.

☆☆☆

Další den ve škole. Éééj!

Koho by něco takového nenapadlo po tom, co strávil celou noc vzhůru?

Ale já byla ráda.

Dva roky.

Už jsem kvůli němu probrečela nocí a on se teď objeví.

Můj bratr...

Mé starší dvojče...

Konečně jsem měla pocit, že mi nic nechybí. Bylo to tak... úžasné.

Ale teď zpět do reality...

"Ách jo!" povzdechla jsem si - zase.

"Co ti sakra je?" ohradil se Kaage, když jsem se už po několikáté zavrtěla.

Vykašlala jsem se na všechny okolo a opřela se mu o rameno. "Jen jsem se nevyspala," zamumlala jsem unaveně a zívla - už ani nepočítám, pokolikáté za těch pár minut, co jedeme.

"Zase noční můry?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Jenom nespavost." Zavřela jsem oči. "A teď tě snažně prosím, nehýbej se." Sotva jsem to stačila doříct, už jsem byla jednou nohou v říši snů.

☆☆☆

"Víš ty, že mi občas přijdeš jako moje dvojče?"

"Cože?"

"Ale nic," zamumlala jsem a konečně se pořádně probrala.

Zamlaskala jsem, zívla a protáhla se. "Kde jsme?"

"No... Ehm... Nikde. Autobus se porouchal."

Vstala jsem. "Tak na co čekáš? Jdeme pěcha, ne?"

"Jasně," řekl a snad i vděčně si promnul rameno, na kterém jsem mu ležela.

Pche! Zmetek! Aby věděl, není zrovna dvakrát pohodlnej!

Ale aspoň že vstal.

Šla jsem hned za ním k řidiči.

"Promiňte, mohli bychom vystoupit?"

Řidič se na nás nerudně podíval, pak zavrtěl hlavou. "Ani nápad! Mám za vás odpovědnost!"

"Vážně by to nešlo?"

Řidič jenom zavrtěl hlavou a zase začal pořvávat do vysílačky.

Kaage pokrčil rameny, obrátil se na patě a prosmýkl se kolem mě.

Něco do mně vjelo.

Roztáhla jsem křídla a chytila řidiče za límeček. Přitáhla jsem si ho k sobě a s pohledem upřeným do jeho vystrašených očí, kousek od těch mých, zasyčela: "Tak hele. My jdeme do školy, to je větší povinnost, než ta tvoje. Ty zodpovídáš za cestující, když jsou ve vozidle, takže nás laskavě pusť, jinak si tebou vyrazím díru v okně, abych mohla ven." Pustila jsem ho a oprášila si ruce o sukni. Mile jsem se usmála. "Rozmyslete se. Rozhodnutí je jen a pouze na Vás."

Vyvalil na mě oči a pokusil se něco vykoktat. Nakonec tyto nezdařené pokusy o to, dostat ze sebe aspoň jedno smysluplné slovo, vzdal a zmáčkl jedno z mnoha tlačítek na palubovce.

Dveře za mnou se otevřely.

Sladce jsem se usmála a sklonila hlavu. "Děkuji mockrát." Pak jsem se otočila a seskákala schody.

Sešla jsem ze silnice na chodník, jen tak rozpřáhla ruce a začala si pobrukovat.

Protože proč nevypadat jako kripl, když jste kripl, no ne?

"Jsi v pořadku?"

Nevím, kdy se ke mně stihl přikrást, ale lekla jsem se a křídla mi zavířila spolu se stíny. Blesky zaprskaly a zajiskřily.

A než se stihl nadát, vrazila jsem mu nohu do břicha a on už ležel v trávě.

"Co to s tebou dneska sakra je?!"

"Vždyť ti říkám, že nespavost," odsekla jsem, stáhla křídla za zády a stíny se za mnou líně vinuly, zatímco jsem se pomalu vydala směr U.A.

☆☆☆

"Juri... Tady tvoje svědomí... Nespi ve škole, pan Aizawa je na tebe moc a moc naštvaný, probuď se."

"Tak ať si je, já chci spát," zavrčela jsem a odstrčila Kaageho od sebe.

"Tak to máte smůlu, slečno Muramoto."

"A kurva!" vyhrkla jsem, než jsem to stihla zadržet.

Všichni se rozesmáli a Aizawa se pouze zamračil. "Nevím, jak mám regovat na to, co si o mě myslíte."

Zrudla jsem.

Ano, já zrudla!

Odkdy se mi tohle stává? Ach jistě... Od nikdy!

"Já... Já... Ehm... Omlouvám se. Já to tak nemyslela. Jenom..."

"Neměla bys na ošetřovnu?"

Obrátila jsem se na holku sedící vedle mě.

Koniwa Gou. Quirk: hledání. Najde vše, co zná- A je to tu zase. Juri, tohle není zdravý, když myslíš o ostatních lidech!

"Pravda, vypadáš jako mrtvola."

Paramine Rinkou. Quirk: telekineze. Zvládne zvednout až půl tuny materiálu.

"No dovol?" ohradila jsem se.

"Spala jsi dneska?"

"Ne - nespavost," řekl místo mě Kaage uštěpačně.

"Tak a dost! Když tak chcete, abych odešla, tak klidně!" Prudce jsem vstala a v tu ránu se se mnou zatočil celý svět. Skácela jsem se na zem a bouchla se o roh své lavice do hlavy.

Pak už byla jenom tma.

☆☆☆

Schválně kde jsem se probudila...?

Ano, přesně tak!

Na ošetřovně!

No není to úžasné?

Zamžourala jsem a zamumlala... Vlastně to mohlo být cokoliv, v tu chvíli jsem stále psychicky přicházela k sobě, takže je dost možný, že to byly hovadiny od: "Já jsem v ráji?" až po: "Kurva, mě bolí hlava." Tím pádem se ale ten ráj nejspíš mění na peklo... Hm...

Zamrkala jsem a zhluboka se nadechla.

Ucítila jsem vůni...

"Jídlo?" zachraplala jsem a loupla pohledem po Recovery Girl.

"Á! Už jsi vzhůru! To je dobře."

Sedla jsem si a už jsem měla na klíně tác s miskou polévky, také tam byl talíř se steakem a bramborami.

V břiše mi zakručelo a než byste stihli říct švec, už jsem v sobě měla půl polévky.

"Hm... Jak dlouho jsem byla mimo?"

"Asi jen půl hodiny."

Oddechla jsem si.

"Jsi přetažená a ta tvá anorexie tomu taky zrovna nepomáhá."

"Anorexie?! No dovolte!"

"Tak se na sebe podívej, jsi jenom kost a kůže. A vlastně ani není divu, že to nevíš - většina anorektiček si to uvědomí až příliš pozdě."

"Dobrá, možná jsem kost a kůže, ale to je tím, jak jsem byla dva týdny mimo a pak jsem se nemohla hýbat. Víte, jaká to byla deprese? Nesmála jsem se, nejedla jsem- Ou..." A v tu chvíli mi to došlo. Uplynulý měsíc mi proběhl před očima - i s těmi halucinacemi. "Co jsem to udělala?" zašeptala jsem.

"To bude v pořádku. Ale zbytek jez pomalu, mohlo by se ti pak udělat špatně, tak aby v tobě něco zůstalo."

Přikývla jsem a čekala, až odejde.

Pak jsem si pomalu vkládala do úst sousto za soustem a ať už jsem tím byla sebevíc znechucená, každé jsem požvýkala a polkla.

Nezklamu ho...