"Dobrá... Víš, co jsem ti říkala. Nepřetěžovat Quirk a-"

"Já vím. Ty dva týdny snad přetrpím, ne?" Opřela jsem se do kol vozíčku.

Nazvala jsem ho Tony.

Vlastně ani nevím, proč dávám takové hrůze jméno, ale tak budiž.

Dveře ošetřovny se za mnou zavřely.

Vytáhla jsem z batohu, co jsem měla na klíně, mobil a napsala Kaagemu.

Ten za chvíli stál za mnou a tlačil Tonyho chodbami.

Byla jsem celá rudá. "Tohle je trapný," zamumlala jsem a zatínala prsty do Tonyho opěrátek, až mi klouby zbělely.

On jenom nepřítomně zabručel.

Po pár krocích zastavil.

Otočila jsem se na něj a všimla si, že sleduje výhled prosklenou stěnou.

Taky jsem se tam podívala, ale nic zvláštního mi na tom nepřišlo. "Ehm... Kaa-"

"Juri, musím se tě na něco zeptat."

Chvíli jsem zkoumala jeho tvář. Pak jsem to vzdala - nic jsem z toho nevyčetla

Povzdechla jsem si a podívala se před sebe. "O co jde?"

"Jde o to cvičení... Kluci si ze mně dělali srandu, že jsme se prý... prý jsme se... ehm... líbali. Je to tak?"

"Jo."

"Promiň!" vyhrkl, až jsem sebou trhla.

Nehledě na to, že najednou stál přede mnou a klaněl se. "Odpustíš mi to? To ten zmrd Akashi!" Při druhé větě zrudl a podíval se stranou.

Uchechtla jsem se. "Kaage, uklidni se."

Přikývl, narovnal se a zase mne obešel.

Vteřinu nebo dvě jsem zvažovala, jestli to řeknu, pak jsem se zhluboka nadechla a s úšklebkem pronesla: "Stejně nebude na co vzpomínat." Posměšně jsem se na něj ohlédla.

"Tím chceš jako něco říct?"

"Jo. Že ses nejspíš ještě nikdy s nikým nelíbal."

"No dovol?!"

"A dovolím, abys věděl!" zasmála jsem se jeho výrazu a vyplázla na něj jazyk.

"Děláš, jako kdybys ty líbala už kde koho," zabručel.

Sakra. Dostal mě.

Zase jsem se otočila před sebe. "A teď... Pomoc mně a Tonymu, musíme se dostat do třídy včas. Hyjé!"

☆☆☆

"Juri?!"

"Jsi v pohodě?!"

"Jasně, že jsem v poho, proč bych asi jinak byla na vozíčku?" řekla jsem ironicky a popuzeně, přičemž jsem od sebe pečlivě oddělila poslední slova.

"Á! Kaage si přivezl svou milou!"

"Co jsi to řekl?" zavrčela jsem a otočila se na Kentara.

Blonďáček se na mě nervózně usmál a rukou si projel ve vlasech. "Ehm... Ahoj krásko, jak to jde?"

"Ty vole, Kentaro, už nepij!"

Zasmála jsem se a musela dát Kentovi za pravdu.

"Ale no tak... Bráško... Nech toho... Ty jsi zlý..."

"Neříkej mi tak! Sám víš, že jsem starší!"

"

Ale nepiješ, takže starší jsem já," zahuhňal Kentaro a na důkaz svých slov škytl.

Kento jenom protočil očima a sekl sebou zpět na židli. "Kam k tomu chlastu chodí..." Pak se ale usmál a kývl na mě. "Nazdar, Juri."

"Čau Kento," pokývla jsem na Kentarovo dvojče.

"Ale Kento, buď gentleman, tady krásná dáma-"

"Tak ještě jednou, Kentaro. Řekni mi tak znovu a dopadneš jako cedník."

Vyvalil na mě oči. "Heh..." Nervózně se zazubil. "Jak si přeješ, uctivá-"

S hlubokým nádechem jsem zaklonila hlavu ke stropu: "Kentaro!"

☆☆☆

Kromě toho, že jsem měla vozíček...

Myslím, že můj život byl nadále normální.

Nebo ne?

Co jsem dělala dřív?

Neustále jsem se s někým hádala nebo pošťuchovala, dělala jsem voloviny a vrtěla hlavou na kluky, kteří se přede mnou předváděli.

A teď se snažím věnovat aspoň té poslední možnosti, i když jsem většinou ty kluky stejně zazdila a ztrácela se v myšlenkách.

Jednoduše jsem se uzavřela do sebe.

Nevěnovala jsem pozornost nikomu ani ničemu. Přátelům, rodině, ani těm klukům, kteří se mnou zkoušeli flirtovat a dostat mě.

Ne, fakt. Co na mě vidí? Pravá strana hlavy fialová, levá černá. Oči přesně naopak. Po těch třech týdnech jsem jenom kost a kůže. Už se ani moc nesměju. Tak co je na mě zaujalo?! Jsou snad tak blbí, že to nevidí?!

Vážně jsem neměla pocit, že bych byla tak hezká, abych komukoliv stála za pozornost.

Na ošetřovně jsem byla něco málo přes tři týdny, ale hrozně jsem zhubla. Svaly zmizely, stejně tak radost v mých očích.

Byla jsem neustále unavená, bolelo mě celé tělo a ani jsem se pořádně nesmála.

Teď jsem byla zahořklá.

I vlasy jsem už neměla tak hezké. Pořád byly fialové a uhlově černé, o tom žádná. Ale neměly ten lesk, který měly předtím a cuchaly se a lámaly - a to neustále.

Oči byly dole lemované stíny nafialovělých kruhů, které pohlcovaly všechno světlo kolem.

Hlas jsem měla nakřáplý, ochraptělý, jak jsem ho pořádně nepoužívala.

Kdykoliv jsem se z Tonyho zvedla, začala jsem se nekontrolovatelně třást po celém těle a už několikrát jsem spadla. V těch chvílích jsem pocítila ještě větší beznaděj, s vypětím všech sil se skulila do klubíčka a rozbrečela se.

Taky jsem nosila vytahané a plandavé oblečení, abych zakryla svou ztrátu na váze a navíc i ty žíly - to sice ve škole nebylo díky uniformě zapotřebí, ale doma nebo na veřejnosti celkem ano.

Svůj Quirk jsem ještě nepoužila - neodvážila jsem se - a to jsem byla z ošetřovny už týden.

Jediné, co mě povzbudilo, bylo to, že už jsem v půli lhůty, kdy jsem trávila většinu svého času na Tonym.

Ještě týden!

Jediná myšlenka, která mě byla schopna postrčit vpřed a chtít se ještě snažit. Vydržet to.

Nic jiného mi ani nezbývalo.

Pak sice nejspíš přijdou berle, ale aspoň něco.

Před ostatními jsem se to snažila zakrýt. To, že nejím. Že nemluvím. Nesměju se.

A fungovalo to.

Aspoň myslím...

A po večerech jsem Tonymu vyprávěla o svých pocitech.

Byl jediný, komu jsem se chtěla svěřit.

A taky jediný, kdo mě poslouchal.

☆☆☆

Už zbýval jenom den.

A uplynul jako voda.

Voda, deroucí se přes skulinku v hrázi.

Ale nakonec byl i ten den pryč.

Rozloučila jsem se s Tonym a dostala Aghatu a Bertu - berle. Agatha pravá, Berta levá.

Opatrně jsem šla po chodbách ke třídě.

Třásla jsem se - hrozně - ovšem pomyšlení na to, že už budu ve třídě, mě povzbudilo.

Byla jsem o krok blíž svobodě.

A i když jsem dál nejedla, ani se nesmála, aspoň jsem chodila a vrátila se mi řeč.

"To je ta Juri, co jsem ji tak dlouho chtěl vidět!" Kaage se zasmál a bouchl mě pěstí do ramene. Sice jemně, ale i to stačilo, aby se Berta smekla.

"A tím chceš říct jako co?" zavrčela jsem a snažila se udržet rovnováhu. U toho jsem mu omylem vrazila Aghatu do pusy.

"Dag hech ho-hání?!" zahuhňal a Aghatu sprostě vyplivnul.

Mám pocit, že říkal: Tak seš normální?! ale zaručit vám to nemůžu.

"Cože?"

"Tak seš normální?!"

Tak teď už vám to zaručit dokážu.

"Hm... Jop!" rázně jsem přikývla. "To ty jsi do mě nepřiměřeně strčil."

Povzdechl si. "Tak nějak se mi nelíbí, že máš pravdu."

Protože dřív by to se mnou ani nehnulo? Věř mi, taky se nenávidím...

Zazubila jsem se na něj. "Co jiného ode mě čekat."

"Ty... Nepřej si mě."

"Ublížíš Aghatě a ještě vyhrožuješ?! Poženu tě k soudu! A hele! Mám i důkaz!" Před obličejem jsem mu zamávala částí Aghaty, ve které byly otisky Kaageho zubů. "Jsi nahranej! Budeš platit! A jak!"

"Tobě jednoduše přeskočilo, viď?"

"Ne, proč?"

☆☆☆

Netrvalo dlouho a už jsem se loučila i s Bertou i Aghatou.

"Konečně!" zívla jsem. Propletla jsem prsty nad hlavou, obrátila ruce dlaněmi nahoru a zatlačila je dozadu, takže mi záda pěkně prokřupala. "Volnost!"

Už jsem mohla normálně chodit. Netřásla jsem se, prostě nic.

Začala jsem se i smát.

Měla jsem takový pocit, že jsem.

Ale něco mi říkalo, že nějaká část mého starého já pořád chybí.

Nechala jsem ten pocit být.

Pokud si nemůžu vzpomenout, o co šlo, určitě to nebude nic důležitého.