Seděla jsem na stropě.

Ano, čtete to správně - na stropě. Nedělám si z vás srandu.

Tohle mě vždy bavilo.

Jednoduše jsem se křídly zahákla pod povrch a seděla.

Je docela legrace takhle vegetit a sledovat svět z jiné perspektivy.

Pozorně jsem poslouchala.

Už dávno jsem postřehla, jak se dostali do patra o dvě níž, než jsem teď byla já.

Ale pak bylo ticho - až moc, dle mého.

Proto jsem se napnula jako struna a chytila se za uši, když se ozval ten nervy drásající zvuk - někoho napadlo dřít kovem o kov.

Zajímalo by mě, kde ho sebrali, ale já teď musela myslet na důležitější věci.

Pomalu jsem se spustila na zem a neslyšně se poklusem vydala po chodbě za zvukem, který ani mé ruce neutlumily dostatečně.

Ale najednou... ten zvuk zmizel.

Zase ticho a já bych si oddechla, kdybych právě v tu chvíli, kdy jsem si oddělala dlaně z uší, do někoho nevrazila.

Spadla jsem na zem a podívala se na ty boty.

Hned jsem poznala, že nejsou Kaageho.

A tak jsem soustředila stíny, jenž se mi ovíjely kolem těla, aby se shlukly před mýma očima.

Přes temný závoj jsem se zadívala do jasně zelených očí - jako by v nich čerstvě vyrostla tráva.

Kontrastovaly s rudými vlasy.

Až moc silně.

Ustoupila jsem a stíny opět rozptýlila. Zadívala jsem se na Akashiho hruď.

Zasmál se. "Takže naše Juri se něčeho bojí!"

Zavrčela jsem a mávla proti němu rukama, od kterých mi během tohoto prudkého pohybu odletěly šipky.

Rychle rozrazily vzduch a připíchly jej ke zdi.

Přejela jsem po každé z nich rukou.

Konec, který vyčníval ze zdi a oblečení, se nyní zkroutil a vlezl pod povrch, kde zapustil hromadu kořínků. Pak se ještě propojily navzájem, takže vznikla na jeho těle velká pavučina.

Teď je tu přichycený a šance, že se mu podaří odtrhnout, je opravdu malá - to by musel mít pomoc a ani ta nejspíš nebude nic platná.

Zašklebila jsem se. "Budeš tu prostě muset chvilinku počkat."

"Klidně si běž!" zavolal za mnou "O mě tady nejde!" Pak zamumlal: "Tohle je teprve předvoj."

Ale já si ho nevšímala.

Máchla jsem křídly a vyrazila k objektu, který jsme měli střežit.

Hned jak jsem prudce zabrzdila, mé oči začaly těkat po místnosti.

Nikde nikdo.

Sedla jsem si ke sloupu a pomalu uklidnila svůj dech.

Čekala jsem...

A po chvíli se ozvaly kroky.

Vstala jsem a podívala se na Kaageho.

Usmál se na mě tak, jak to uměl pouze on.

Ale něco se mi na tom nezdálo...

Než jsem stihla něco říct, došel ke mně, objal mne, přitiskl má záda ke sloupu za mnou a začal mě líbat.

Ztuhla jsem, ale pak mi to všechno došlo.

Oplácela jsem mu to.

Jedna má ruka mu zajela do vlasů a podrbala ho jemně za uchem.

Druhá mu klouzala po tričku a následně sjela na stehno...

Kaage najednou vykřikl a svalil se na zem.

Z nohy si vytrhl černou dýku protkanou fialovými pulzujícími žilkami.

Zamrkal, zadíval se na prach, na který se zbraň rozpadla, a ve spirálkách se ke mně začal vracet, pak jeho pohled sklouzl na krev, jež se mu vsakovala do oblečení u rány a nakonec i na mě.

Chtěl něco říct, ale dál, než za nádech, se nedostal.

Sklonila jsem se k němu a poplácala ho po tváři. "Debile!" křikla jsem mu do obličeje a zatahala ho za kočičí ucho. Pak jsem se na něj zamračila. "Říkala jsem ti, že se mi nemáš dívat do očí, idiote," zamumlala jsem.

Jeho obočí se také stáhla k sobě a v očích se mu zableskl hněv.

Narovnala jsem se, sundala dlaň z jeho tváře a otočila se.

"Proč jsi to udělala?" zeptal se nakonec.

Koukla jsem se na něj přes rameno. "To by ses měl ptát sám sebe... Ale budu hodná: neposloucháš mé rady," Pak jsem neslyšně zmizela za zatáčkou.

Až moc pozdě jsem zjistila, že to jsem dělat neměla.

Vyběhl za mnou a sekl mě drápy do zad - přímo mezi křídla.

Obrátila jsem se a ohnala se po něm dýkou.

Uskočil, chtěl se vrhnout vpřed. Zarazil ho však zvuk odjištěné pistole, jejíž hlaveň měl najednou pár centimetrů od čela.

"Vypadni," zavrčela jsem a pokynula zbraní.

Narovnal se, zamračil se na mě, a pak... Pak udělal chybu. Všimla jsem si, jak se napl, tak jsem neváhala...

Sjela jsem ho pohledem a následně našla cíl.

Střelila jsem ho do lýtka.

Zařval a padl na kolena.

Opět se ozval výstřel a krev mu vytryskla i ze stehna na druhé straně.

Kulky i pistole se rozpadly na prach, a ten se začal stáčet ve vduchu. Následně se mi s bolestí přes kůži vsákl do žil, které místy černě a fialově zatepaly.

Tohle byla nejbolestivější část mého Quirku, kterou jsem se nenaučila ovládat, ale pak byl klid.

"Odpusť mi to," řekla jsem polohlasem a otočila se na patě. "Ale potřebuju se ujistit, že mě nebudeš sledovat. Neprohraju."

Jenom zavrčel a padl na bok. Za chvíli už poklidně, i když sem tam trhaně, oddechoval.

Nevěděla jsem, jestli být naštvaná na něj, nebo na sebe.

Kdyby mě poslouchal, Akashi by teď neovládal jeho mysl a já mu nemusela tak ublížit.

Ale na druhou stranu, kdybych vymyslela lepší plán a jeho nechala u bomby, třeba by se tohle nemuselo stát.

Vydala jsem se zpět k bombě a opět poslouchala.

Ani mě nepřekvapilo, když se ozvaly kroky. Co mě však lehce vyvedlo z míry bylo to, že se tento zvuk ozýval ze dvou míst.

A tak jsem jednoduše rozpažila a mezi prsty se mi opět zhmotnily pistole. Ve chvíli, kdy obě osoby vešly, se ozvaly se dva výstřely jenom velmi krátce po sobě.

Nepřátelé zaskučeli, chytili se každý za nohu a padli na zem.

Já se pouze ušklíbla, ovšem po rozpadu zbraní i kulek se můj výraz opět na několik dlouhých vteřin změnil na bolestnou grimasu.

"Konec!" Budova se tím křikem otřásla v základech a ze stropu opadal prach. "Tým zločinců vyhrává!"

Zasmála jsem se a pokrčila rameny. "Jak jinak..."

Pak se se mnou ale najednou zatočil svět.

Kolena se mi podlomila a já se zhroutila na zem a spolu s tím i do tmy, ticha a klidu bezbolestného bezvědomí.

☆☆☆

"Juri?"

Zakňučela jsem a zavrtěla se na lůžku.

Pomalu jsem otevřela oči, následně se má hlava obrátila nalevo.

Můj zrak se střetl s tím Kaageho. "No," protáhla jsem téměř šeptem.

Co to se mnou sakra je?!

"Dobrý, už jsi vzhůru... Takže... Co to sakra mělo bejt?!"

"A co jako?" Oči se mi opět začaly klížit.

"Moje nohy!"

"Cože...? Aha jo... Tohle..."

Nic mi všam nemohlo zabránit, abych opět ztratila vědomí.

☆☆☆

A tak to šlo několik dalších dní.

Neustále jsem se probírala z bezvědomí, do kterého jsem, po pár vteřinách malátného blouznění, opět upadala. Později se však vteřiny začaly protahovat do minut, ty do hodin... hodin plných hororů a neexistujících věcí.

Asi si říkáte: Proč by měla blouznit?

Nebojte, já vám to vysvětlím.

Jde o to, že Kaage byl ve skutečnosti v pokoji, který se nacházel dva od mého. Což znamenalo, že jsem se s ním nemohla bavit.

Také jsem vídala toho rudovlasýho blba Akashiho a holku s bílými vlasy, co s ním byla ve dvojici.

A proč bych neměla vídat tyhle dva?

To je jednoduché... Vyvázli z toho s postřelenou nohou, takže je Recovery Girl jednoduše vyléčila, zatímco Kaage padl do bezvědomí a musel se z toho všeho zotavovat.

A i když byli tam ti dva na kontrole na ošetřovně, pořád se nacházeli dál, než byl Kaage.

Ale jindy se mi zdálo, že vedle mé postele stojí Shigaraki a natahuje se ke mně. Jeho ruka se mi tiskne na tvář a na kůži pomalu cítím všechny jeho prsty. Následuje bolest.

Tohle musela být hloupost už jenom z principu, no nemyslíte?

Ale navíc Tomuru a jeho bandu už přes dva měsíce nikdo nikde neviděl.

Po týdnu jsem se probrala.

Sice jsem byla unavená, ale už jsem neupadla do bezvědomí.

Byla jsem schopná konverzace.

Dokonce jsem se trochu najedla a napila.

Pak jsem však v sedě usnula.

V tomhle stavu jsem byla další tři dny.

Což už dělá dohromady deset dní.

Ale následně už jsem v sobě měla i energii.

A tak jsem se postavila.

Nohy mě však zradily.

Když jsem se pokusila zvednout, cítila jsem, jak mi tělo ochablo, a tak jsem tam několik minut ležela, dokud nedošla ošetřovatelka a nedostala mě zpět na lůžko.

"Co se se mnou děje?" vypravila jsem ze sebe ochraptěle.

"Nic, zlatíčko, nic. Jenom jsi unavená," brebentila, zatímco mě zakrývala.

Stálo mě to spoustu námahy, ale i tak jsem zvedla ruku a pohnula prsty, kterými jsem ji chytila za zápěstí. "Co se mnou je?" dala jsem důraz na každé slovo. V očích mi zaplanulo.

Povzdechla si a pustila deku. Jemně se mi vykroutila a znovu ochablou ruku mi položila vedle těla. "Jde o tvůj Quirk. Je vidět, že dříve jsi ho nepoužívala v takové míře, jako teď. Jednoduše tě oslabil, přičemž nemluvím o tvých žilách-"

"Co je s nimi?" Pohled mi sjel k předloktí pravé ruky, a kdybych se v tu chvíli mohla hýbat, momentálně bych ztuhla. "Jak to?"

Nebyly modré či zelené, jako vždy.

Teď byly černé, občas se v nich místy blýskla fialová.

"Nejsem si jistá, co to je. Ostatně tvá krev je v pořádku."

Trochu jsem si oddechla. Pak mi ovšem něco došlo. "Ale?"

"Ale..." Vzala do rukou desky. "V čem tedy spočívá tvůj Quirk... Křídla. Blesky." Tázavě se na mě podívala.

"Křídla mají rozpětí dva metry, blesky reagují na mé emoce, ale taky zvládnou udělat pořádný výboj."

Přikývla a očividně si to dopsala. "Pak... Stíny."

"Co by s nimi bylo? Prostě se mi motají kolem těla a já jim popřípadě zvládnu říct, kam se mají koncentrovat."

Opět si to zapsala.

"Ale taky z nich zvládnu zhmotnit zbraně."

"Zbraně?"

Ochable jsem přikývla. "Nic jiného mi nikdy nešlo. Šípy a luk, meč, nože, dýky, pistole... Vlastně všechno, pokud se tím chci bránit nebo mám v plánu zaútočit. Ale štít ne, to je zvláštní..."

Další zapisování. "Co tu ještě je... Hm... Vypadá to, že nic-"

"Ne. Ještě oheň."

"Oheň?" Propiska opět začala kmitat po papíře.

"Ano. Fialový oheň. Jednoduše oheň ničivý i bez teploty, žár, a tak podobně..."

"Jistě... A to je tedy vše-"

"Ne. Ještě destrukce."

"Destrukce?"

"Destrukce, rozklad, rozpad... Říkejte tomu, jak chcete. Jde o to, že když se něčeho dotknu všemi prsty jedné ruky, začne se to rozpadat na kousíčky. Jedinou nevýhodou je, že tahle část Quirku je oddělená od zbytku. Tím pádem mi třeba ujedou nervy, ale jelikož nemám křídla, nedojde mi, že to používám."

"Jako..."

"Jako Tomura Shigaraki," špitla jsem a sklopila pohled.

Další z důvodů, proč se nenávidím...

Polkla. "Tohle už je doufám vše, že ano?"

Povzdechla jsem si. "Kromě příliš dobrých smyslů... Naštěstí ano."

Propiska naposledy ťukla o papír. "Páni! To je opravdu hodně komplikovaný Quirk!"

"Když se s tím naučíte žít a zvládáte ho používat... Jediný problém je pamatovat na všechny jeho části..."

Nenávidím svůj Quirk... Nenávidím sebe.

"A o to jde... Mám pocit, že tvůj Quirk se proti tobě obrací."

"Jestli myslíte tu jizvu na břiše-"

Nenávidím...

"O to nejde. Mluvím o tom, že když ty zbraně rozložíš, jejich části se ti vsáknou do žil, je to tak?"

"Ano."

"No... A pak to bolí, že?"

"Ano, ale-"

"Nech mě laskavě domluvit... Mám takový pocit, že se ti ty stíny usadily ve stěnách žil. Jak jsem již zmínila, krev to zatím nějak nepoznamenalo, ovšem to není takový problém. Jde o to, že kdyby se ti to dostalo do svalů, mohly by dostávat čím dál větší křeče, pak se poškozovat, až by mohly postupně ochrnout. A tak jsem dospěla k závěru, že blesky-"

"A co s tím mají blesky společného?"

Vzala mé zápěstí a natočila ho tak, aby byly jasně vidět žíly. "Vidíš ty fialové záblesky v té černé? Tak to jsou blesky. A ty mohou narušit tkáň. Třeba ji šeškvaří, nebo tak... Chápeš?"

"Asi ano."

"Dobrá... Kde jsem to jenom... Ach ano! Jistě! Takže... Blesky, stíny a destrukce se nejspíš obrátily proti tvému tělu. Obávám se, že pokud se budeš přetěžovat - tedy pouze co se Quirku týče - můžou ti postupně ochrnout i svaly, jak už jsem se ostatně zmínila. A tak bych ti radila, abys to se svým Quirkem nepřeháněla. Jednoduše jej používej, kdy potřebuješ, ale jakmile budeš na pokraji sil, raději skonči. Rozumíš mi?" Zadívala se mi do očí.

Sklopila jsem pohled a smutně přikývla. "Dobře."

Nenávidím...

V hlavě jsem však věřila, že to porazím.

Na mysl mi vytanulo slovo, které jsem řekla Kaagemu hned po tom, co jsem ho bodla: Neprohraju.

A tak jsem se během vteřiny rozhodla zahodit vše, na co jsem právě teď přikývla a začít se tímto slovem řídit.