Stála jsem v lese.

Kolem stromy, suché listí spadané na zemi a hlavně...

To ticho...

Sevřely se mi vnitřnosti.

Za mnou něco zašustilo.

Trhla jsem sebou a otočila se na původce tohoto zvuku.

Zasmál se. "Maličká... Zase se setkáváme. Jaké to překvapení," poslední slova řekl ironicky, až otráveně.

"Co chceš?" můj hlas zněl přesně tak, jak jsem to nechtěla - roztřesený a slabý. Přiškrcený.

Všechno sebevědomí, které ve mně ještě aspoň zbylo...

Vše zmizelo...

Byla jsem pouze tělesná schránka ovládaná strachem.

"Tebe, co jiného..." Zastavil se kousek přede mnou.

A pak se jeho pravá ruka začala zvedat. Dlaň s nataženými prsty se čím dál tím víc blížila k mému obličeji.

A já tam jenom tak stála, jako opařená, a sledovala, jak mě chce zničit.

Opět...

Najednou se však ve mně něco probudilo.

Zamračila jsem se na něj skrze škvíru mezi jeho prsty. "Dnes ne. Dnes, ani nikdy jindy," řekla jsem rázně a odhodlaně.

Napřímila jsem se a zvedla bradu.

Roztáhla jsem ruce, ve kterých mi začal hořet oheň.

Mezi lopatkami jsem ucítila tíži.

Po těle mi začaly pobíhat blesky, které sem tam zapraskaly.

Rozmáchla jsem se rukama před sebe a vyslala na něj plameny, spolu s nimi i blesky a šipky, které se zhmotnily ze stínů, jenž se ovíjely kolem mé postavy a rozostřovaly tak mé rysy.

Tahle smršť ho rozcupovala na kousíčky a spálila na popel.

Zvedl se vítr a ta černá zrnka, která z něj zůstala, zavířila ve vzduchu, pak se ve stuze začala motat mezi stromy pryč.

"Ještě se uvidíme..."

Sledovala jsem, jak mizí a vítězoslavně se ušklíbla.

Pohrdavě jsem se uchechtla. "Ne, už nikdy," zavrčela jsem.

☆☆☆

"Ty... Jsi v pohodě?"

"Mhm!" Přikývla jsem a dál spokojeně seskakovala ze schodů. U toho jsem si pobrukovala nějakou melodii, která se mi sama tvořila v hlavě.

Kaage neurčitě - možná spíš nervózně - zamručel a šel za mnou.

Nějakou dobu mezi námi panovalo ticho.

Tentokrát jsem však já nebyla tím, kdo jej přerušil.

"A já se prostě musím zeptat! C-"

"Nic, jen jsem se dobře vyspala." Pokrčila jsem rameny. "Nic víc, nic míň."

"Ty... Ty jsi neměla noční můry?"

Ano, je to tak. Už to je týden, co jsem neměla noční můry! Už týden nemám strach spát!

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne."

"Aha," protáhl neurčitě a já se na něj přes rameno zazubila.

"Copak? Vadí?"

Zavrtěl hlavou. "Ne! To rozhodně ne!" vyhrkl. Pak si prohrábl vlasy a pousmál se. "Já jen, že takovou jsem tě ještě nikdy nezažil, tak teď nevím, co dělat." Uchechtl se a s rukou pořád ve vlasech se na mě zazubil.

Pokrčila jsem rameny. "Chovej se tak jako vždy a máš mě zpět!"

Ďábelsky se usmál. "Dobrá, prcku."

"Co jsi to řekl?!"

☆☆☆

Seděla jsem v lavici a myslela, že asi usnu, ale pak se za katedrou objevil Aizawa.

V tu chvíli mi klimbla hlava, takže jsem s ní třískla do dřeva a všichni se rozesmáli.

Já si jenom líně protřela čelo a podívala se na Aizawu, který mě přísně sledoval. "Mohu začít?"

Pokrčila jsem rameny a mávla rukou. "Jistě."

"Dobrá... Dnes se rozdělíte na dvojice a budeme soutěžit. Mimochodem... Můžete si vyzkoušet vaše oblečení." Zmáčkl něco na ovladači, který vzal kdo ví odkud, a ze zdi se vysunuly panely.

Všichni jsme se rozzářili a zajásali. "Jo!"

☆☆☆

Doběhla jsem do sektoru a stáhla si kápi ještě víc do obličeje, protože mě do očí udeřilo světlo. Teď jsem se však ukryla ve stínech a usmála se. "Tak tohle se mi líbí," zamručela jsem uznale.

"Juri? Fakt to seš ty?"

Obrátila jsem se a uviděla, jak ke mně běží Kaage.

Měl na sobě volné modré kalhoty s červenými pruhy na stranách, stejně stylizovaná byla i mikina s kapucí, jež byla rozepnutá a pod ní bylo vidět jednoduché bílé tričko.

Rozmáchla jsem rukama a lehká látka pláště se zavlnila. "No... Tak co tomu říkáš?"

Prudce přede mnou zabrzdil.

Narovnal se a mě po tváři přelétl znepokojený výraz.

On si toho všiml a ušklíbl se. "Co se děje, pr-"

Vyšvihla jsem se na špičky a obě ruce mu přitiskla na pusu. "Ani to neříkej! Už tak stačí, že jsi o víc, jak hlavu vyšší!"

Usmál se, chytil mě za zápěstí a ruce mi spustil k tělu. "Sluší ti to," řekl s lehkým začervenáním, milým úsměvem na tváři a pustil mě.

Uhnula jsem pohledem, zrudla a odkašlala si.

Zašoupala jsem nohama.

Co mu na to asi jako mám říct?!

"Já... Ehm... Víš, co si o tom myslím?"

Obočí mu vyjelo nahoru. "No?"

"Že-"

"Dobrá, dívám se, že už jste všichni."

Povzdechla jsem si a otočila se.

Stál tam Mic.

Blond vlasy jako vždy rozházené na všechny strany, na sobě ten divnej oblek a...

Prostě to byl on...

Začal dělat hroznou show, jako vždy a já na konci myslela, že mi mé milované ušní bubínky praskly minimálně milionkrát - to jsem ani nepoužívala Quirk - a mozek mám rozmašírovanej na kaši a teče mi z hlavy nosem, pusou, očima a i těma nepoužitelnýma ušima.

Z jedné strany jsem si rukou zakryla pusu, aby nebylo vidět, že mluvím, trochu jsem se přiklonila ke Kaagemu a polohlasem se ho zeptala: "Takže... Co že to máme dělat?"

"No... Tak to bych taky rád věděl," odpověděl mi, pokýval hlavou, ale ani se na mě nepodíval, pohledem pořád sestával na učiteli.

Povzdechla jsem si a tu otázku zopakovala nahlas.

"Rozdělíte se do dvojic, pak budou proti sobě dvě bojovat, přičemž jedni jsou hrdinové, ti se snaží dostat k bombě, kterou hlídá dvojice zločinců. Takové klasické cvičení. Ach bože... Proč to ani jeden rok nemůžou pochopit?" druhou část spíše dramaticky 'zamumlal' a promnul si kořen nosu.

Pomalu jsem přikývla. "Chápu." Zahákla jsem se do Kaageho. "Takže... Naše dvojice je asi jasná, že?"

Zazubil se. "Jasně."

"Dobrá, tak do dvojic! Kdo zbude, ať si stoupne sem!"

Šli jsme s Kaagem na místo a čekali na ostatní.

Když jsme byli všichni rozdělení, učitel si nás zapsal a začal určovat dvojice hrdinů a...

"Vy jste zločinci."

Ramena mi trochu povisla. "Co?"

Kaage do mě šťouchl loktem. "Vytahovat se můžeš i takhle."

Ďábelsky jsem se usmála. "Máš pravdu. Tak to jim dáme co pro to."

☆☆☆

Naše dvojice šla třetí.

Vystoupali jsme s Kaagem do příslušného patra a začali se domlouvat.

Dřepli jsme si a polohlasem se bavili.

"Akashimu se za žádnou cenu nedívej do očí, jasné?"

Přikývl. "Jasně, ale proč?"

Povzdechla jsem si, zavřela své oči a začala si mnout kořen nosu. "Jeho Quirk spočívá v očním kontaktu, pak se ti může prohrabovat v myšlenkách a dělat si s nimi, co chce."

"Ale zase to může použít jenom na jednoho člověka, že ano?"

Pomalu jsem přikývla. "Nejspíš ano, tedy-"

Kaage se na mě tvrdě zadíval.

"Víš... Já to mockrát neviděla, ale nikdy to nepoužil na víc jak tři lidi."

Protřel si obličej a vzdychl. "Takže nás může ovládat všechny."

"Všechny?"

Přikývl. "Mě, tebe a..."

Ztuhla jsem a vyvalila oči. "A toho, s kým je ve dvojici," došlo mi.

"Jo."

"Tím pádem je plán jasný."

"Fakt?"

"Jo." Podívala jsem se mu do očí. "Útoč na toho, s kým je, já se postarám o Akashiho. Pokud možno se dívej tak, aby jste se při náhlém střetnutí nekoukli navzájem do očí."

"Dobře."

"A Kaage?"

"No?"

"Vyhrajem." Usmála jsem se a nastavila mu pěst.

"Jasně že jo."

Naše pěsti do sebe přátelsky ťukly.

"Začínáme!" Celá budova se otřásla tím křikem.

"Tak jo." Opřela jsem si ruce o kolena a vyšvihla se na nohy. "Jdeme na to."