《O 10 LET DŘÍVE》

"Hm," zamručela jsem.

"Poslouchej mě!" Pleskla mě do zad.

Bohužel občas neumí odhadnout svoji sílu, a tak jsem klopýtla a na poslední chvíli udržela rovnováhu, jinak bych si pravděpodobně rozedřela obličej na štěrku, který mi zaskřípal pod nohama. Nakonec jsem se však neudržela, podlomila se mi kolena a já kecla na zadek.

"Promiň! Sice už mám Quirk přes rok, ale pořád to nějak neumím ovládat..." Pousmála se a omluvně pokrčila rameny.

Natáhla ke mně ruku.

Nejdřív jsem se na ni chvíli dívala, ale pak jsem ji odstrčila a sama vstala.

Oprášila jsem se a napřímila se. "Příště si dávej pozor, ne všichni totiž mají to štěstí." Tvrdě jsem se na ni podívala.

"P-Promiň," zašeptala a sklonila hlavu k zemi.

Pokrčila jsem rameny. "To máš jedno. Tak pojď."

"Jasně!" Znovu zvedla hlavu a s rozvážným rozestupem se vydala za mnou.

Nikdy jsem nepochopila, proč se mě lidi bojí... Tak jsem prostě lepší než oni, no a co?!

"Kdy že ti vůbec budou čtyři?"

"Už mi byly," odsekla jsem

"A... ha..."

Před třemi měsíci...

Na to, že jsem tak malá, jsem na svůj věk docela chytrá, ale také tvrdohlavá a výbušná. Mám neustálé nutkání vrhat se do rvaček či je dokonce i vyvolávat.

Psychicky jsem prostě o něco víc vyspělá... Už čtu, píšu i počítám.

Dál jsme šly chvíli mlčky.

"Počkej! Tady to je!" vykřikla najednou.

Zastavila jsem u cesty, na kterou jsem se zrovna dívala - nebo spíš pěšinky, abych byla přesnější.

Byla úzká, že kdybych si na ni stoupla s nohama u sebe, zbylo by tam jenom trochu místa.

Byla to pouze udusaná hlína, ovšem na ní se válel prach a to zrovna hned ze začátku - na tom nejhorším úseku.

Proč nejhorším?

Hned tady se ta cesta svažovala a zároveň byla lehce skloněna k levé straně.

Kdybyste sklouzli dolů, skončili byste v jakýchsi trnitých rostlinách, které rostly zrovna na tomto malém svahu a také kousek pod ním.

"Ale taky to jde obejít..."

Usmála jsem se. "Ty se bojíš?"

"C-Co?! Ne!"

"Tak vidíš! Pojď!"

"No... Já si jen nejsem jistá s tím lítkem," zamumlala a ukázala na obrovský škrábanec přes půl nohy.

Stalo se jí to teprve před dvěma týdny.

Spadla ze schodů a o něco se pořezala.

"Aha..." Zamyslela jsem se a zvážila možnosti. Za pár vteřin jsem došla k rozhodnutí. "Tak si to klidně obejdi. Však se pak setkáme, ne?"

"Jo..."

Pomalu jsem našlápla a hledala místo, kam položit nohu příště.

"Ale dávej si radši pozor."

"A to jako proč?" V tu chvíli mi podjela levá noha. Rychle jsem přenesla váhu na pravou, na kterou jsem si dřepla a rukou na stejné straně se lehce opřela o zem.

Zasmály jsme se a já se opět narovnala.

"Tak vidíš!"

Rychlejšími kroky jsem se už dostala až na rovinu a otočila se. "Tak co? Jdeš?" zeptala jsem se a z jejích očí přesunula svůj pohled na její pravou nohu, kde se zpod kraťasů táhl ten šrám.

Chvíli váhala, ale pak se usmála. "Jo! Ale jdi radši dál." Pak se rozeběhla, zatímco já se sotva stihla otočit na patě.

Párkrát jsem se odrazila a pak za sebou uslyšela její hlas: "Kvůli tobě jsem musela vběhnout do lesa!"

Otočila jsem se a zasmála se, když jsem uviděla, jak se pevně drží stromu a pravděpodobně se jej ještě nějakou dobu nepustí. "Tak promiň!"

Šly jsme dál a za pár minut se začaly objevovat velké klády, občas ležící přes pěšinku.

Zrovna když jsem jednu z nich překračovala, dřevo se mi pod nohama pohnulo, zakymácelo a zvedlo se do vzduchu.

Rychle jsem si lehla a obejmula kmen, nehodlala jsem se jej pustit.

Pode mnou se ozval jekot.

"Běž pro pomoc!" křikla jsem.

Ona však stála. Pak se ale naštěstí otočila a z pusy se jí vydral pronikavý jekot: "Zločinec!"

Něco slizkého mě objalo a kláda spadla zpět na zem.

"Pusť... mě!" Několikrát jsem sebou trhla.

"Co mám dělat?!"

"Jdi někoho sehnat! Takhle tě nikdo nemohl slyšet!"

"Ale měla by sis pohnout, děvče... Jinak to tvá kamarádka nepřežije..."

"Já se vrátím! Neboj! Přivedu pomoc!" To už mizela za zatáčkou.

Ironicky jsem se uchechtla, když jsem viděla, jak se jí smekla noha.

"Takže..."

"Nech mě být!" zavrčela jsem a kopla za sebe.

Nohu mi však pohltila slizká hmota. Ta stejná, co mě objímala.

"Neboj... Bolet to nebude... Nebo aspoň ne dlouho..."

Ztuhla jsem, když mi ta hmota přejela po krku a pak přes tvář.

Hned jsem se však probrala. "Co ode mě chceš?!"

"Jenom takovou maličkost... Tebe..."

Najednou jsem nemohla dýchat.

Do očí mi vhrkly slzy. Sevřela jsem ruce v pěst a zakřičela z plných plic. Hmota však ten zvuk pohltila a akorát do mě ještě víc vnikla.

"Co tu jako děláš?" ozvalo se nalevo od nás zavrčení.

Ano! Konečně hrdina! Za chvíli už budu v pořádku!

V mém nitru se rozhořel plamínek naděje.

"A co tu děláš ty?"

"Hledám kořist."

Cítila jsem, jak ta naděje pohasíná.

"Tak na to zapomeň."

"Ale nezapomenu, neboj."

Do zorného pole mi vstoupila postava, ze které jsem okamžitě dostala strach. Cítila jsem, jak mi po těle přeběhl mráz, tenhle však nezpůsobila ona hmota.

Před námi stál muž s bílými vlasy s modrošedým nádechem. Měl na sobě ruce a jedna z nich mu překrývala i obličej a pouze mezi prsty bylo vidět rudé oko.

Usmál se - zlověstně a krutě. "Teď mi ji dej." Natáhl k nám ruku.

"Proč?"

"To nejsou tvoje problémy. Dej mi ji!"

Pusa se mi konečně odkryla a já se lapavě nadechla.

Z očí mi vytekly slzy, které se celou dobu držely za víčky.

Zamrkala jsem a zaostřila na muže přede mnou. "Ty... Ty jsi..."

Zasmál se. "Ano, jsem to já. A teď laskavě mlč, maličká."

Raději jsem ho poslechla a sledovala, jak se přibližuje. Zvedl ruku a natáhl ji dopředu. "A teď ji pusť, jinak víš, co se stane."

"A nebo se stane něco jiného," další hlas.

Než jsem se nadála, proletěla jsem vzduchem a má hlava narazila do jedné z klád.

Skulila jsem se do klubíčka a chytila se za zraněné místo.

Pod prsty jsem ucítila krev.

V boku mě začalo bodat. Když jsem se tam podívala, spatřila jsem velký škrábanec přes celé břicho, bok a táhl se až na záda.

Pomalu jsem se začala zvedat, ale to už mi někdo pomohl.

Znovu jsem ucítila naději, ovšem když mi dotyčný přiložil na krk čtyři prsty, ztuhla jsem.

"Ty víš, co se stane, když tě sevřu pořádně, že ano, maličká?"

Podívala jsem se mu do rudého oka, ve kterém byl vidět požitek z nadvlády.

"To neuděláš, že ne?" špitla jsem.

"Uvidíme na okolnostech..."

"Okol..."

V tu chvíli všechno zmlklo.

"...nostech?" dořekla jsem tiše, jako vánek, který se mi na pár vteřin zapletl do vlasů.

"Ano, maličká, a teď už mlč, dobrá?"

"A-Ano," se slzami v očích jsem mu odpověděla.

"Ale, ale! Podívejme se, kohopak to tady máme!"

Před nás dopadla velká a svalnatá postava muže s blond vlasy, úsměvem na tváři a v modro-červeno-bílém oblečení.

"Neboj se! Proč? Protože... Jsem tu!"

"Všemoc-!" Zmlkla jsem, když jsem ucítila, jak mi na krk dopadl i poslední prst a po kůži se mi rozeběhla bolest.

Vykřikla jsem a pokusila se od něj dostat. Nešlo to.

Přitáhl si mě ještě blíž k sobě a usmál se. "Tak co? Buďto nás necháš na pokoji a ona přežije, nebo ji do minuty rozložím."

Vyvalila jsem oči.

Do minuty?!

"Ty jsi srab, a víš to."

Shigaraki pokrčil rameny. "No a co?"

Kolem nás se začali objevovat další a další zločinci.

Ucítila jsem beznaděj a podvolila se mu. Byla jsem zticha, po tvářích mi stékaly slzy.

Vždycky je nějaké východisko!

Párkrát jsem zamrkala a rychle zločince kolem spočítala.

Jenom deset? Tak to není zas tak hrozný. Nebo snad...?

Uslyšela jsem hluk.

A pak se objevili další hrdinové a já se vítězoslavně usmála a podívala se na něj. "Ha! Vidíš? Teď už jsi prohrál!"

"Myslíš, maličká?" Pozvedl koutek úst a zase mi položil všechny prsty na kůži.

Zakřičela jsem.

"I když nás přemůžou, pořád tě zvládnu zabít... A to nebude pro hrdiny zrovna radostná vyhlídka, nemyslíš?"

Nadechla jsem se.

Vždy buď v klidu... To ti přeci jde. A pak... Jsi chytrá holka! Jakmile se uklidníš, vymyslíš plán v jakékoliv situaci.

Pousmála jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a zkontrolovala okolí.

Hlavou mi blesklo hned několik možností, ale nakonec se mi přeci jenom podařilo najít tu nejlepší.

Děkuji... Babi, mami, tati...

Zmlkla jsem a zcela se uvolnila. Zklidnila jsem dech a zavřela oči, aniž by mi cukala víčka.

"C-Cože?! To jsi to vzdala tak rychle?! Hm... A co... Stejně tě už nepotřebuju."

Opět jsem proletěla vzduchem a až s nárazem se zastavila o kládu. Prohla jsem se v zádech a cítila, jak mi všechny kosti v těle prokřupaly.

Zaťala jsem zuby a stiskla víčka k sobě.

Teď to nemůžu zkazit!

Asi si říkáte: Vždyť je jí teprve něco přes čtyři roky! Jaktože jí to tak pálí?!

Mám se vám přiznat? Rodiče uvažovali, že by mě poslali do školy pro nadprůměrně chytré děti, ale po nějaké době to zavrhli. S normálními dětmi jsem si rozuměla (v rámci možností) a navíc... Všechny ty počty a to čtení umím zrovna díky nim - a také babičce.

Ovšem občas nic nezvažuji, jak se mně to snažili doma naučit, ale udělám to, co by udělal každý, u koho převažuje výbušnost...

Odpočítala jsem deset vteřin, pak ještě chvilku počkala a nakonec otevřela oči.

Stál pár metrů přede mnou.

A tak jsem tentokrát jednala instinktivně.

Popadla jsem kámen, co ležel vedle mě a bez zaváhání skočila vpřed.

A pak jsem ucítila tlak na zápěstí a následně bolest.

Tu samou bolest, jako před chvílí.

"Copak, maličká? Snad jsi na mě nechtěla zaútočit?"

Koukla jsem se mu přes rameno. S úšklebkem jsem se mu podívala do oka a s krutostí na něj zavrčela těch pár slov: "Já rozhodně ne..."

"C-Co?"

A v tu chvíli udělal tu chybu. Otočil hlavu na stranu.

Rozmáchla jsem se kamenem a ten ho udeřil do spánku.

Pustil mě.

Oba dva jsem se svalili na zem.

Já v kleče těžce oddechovala a opírala se o roztřesené ruce, on pouze ležel.

Někdo mi položil ruku na rameno.

Mezi prsty jsem sevřela kámen a s křikem se jím romáchla, zároveň jsem se otočila na osobu za mnou a...

Málem jsem ruku nezastavila, ale někdo jiný to udělal za mě.

Podívala jsem se na ženu dřepící přede mnou a usmála se. "P-Půlnočnice?"

"Jsi v pořádku?"

Kdyby to neřekla... No... Mám pocit, že by se to nestalo. Aspoň se tím dodnes uklidňuji, ale vím, že je to naprostá lež. Když se ale potřebuje člověk hodit do pohody, vždycky si najde nějakou takovou hloupost, která mu v tom pomůže, no ne?

V tu chvíli mi totiž celým tělem projela bolest, která vystřelovala z krku a zápěstí.

Zaklonila jsem hlavu k nebi a zakvílela.

A pak se přidala ještě jiná bolest... Nedokážu ji popsat, ale byla nesnesitelná.

Mé bezvládné tělo se svalilo na zem a po tvářích mi stékaly slzy.

A tak jsem se po tomto děsivém zážitku konečně ocitla tam, kde mě žádná bolest netíží.

Obklopila mě tma a já doufala, že už mě nikdy nepustí.

Realita je však krutá...

☆☆☆

Otevřela jsem oči a i tento nepatrný pohyb bolel.

A co teprve nádech!

"Á! Už jsi vzhůru?"

"K... Kde..."

"Jsi na ošetřovně v U.A., miláčku. Jak se vůbec jmenuješ?"

"J... J... Já..." Po tvářích mi zase začaly stékat slzy. "Já si nevzpomínám," špitla jsem.

"Zlatíčko! Už jsi vzhůru! Neboj, už tě neopustím!" Do dveří vrazila žena s obrovským břichem - břichem správné těhotné maminky. Rozeběhla se ke mně a chystala se mě obejmout. "Neboj, už to bude dob-"

"Promiňte, že vám do toho skáču, ale... Kdo jste?"

Žena se zastavila. Oči se jí zalily slzami a padla na kolena. "Kdo... Kdo jsem? Ty si mě nepamatuješ?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Je mi líto, nevzpomínám si."

"A... Ale... Ale to přeci není možné!"

"Madam, běžte na chodbu!" řekla rázně stařenka a vytlačila ženu z místnosti.

Zabouchla dveře a se starostlivým výrazem se na mě obrátila. "Dobrá, broučku, teď ti položím několik otázek a ty mi na ně popravdě o-"

"Ona je vzhůru?! No konečně!" Dveře se rozrazily, ale tentokrát vešel vysoký muž.

"Já... Jeho si pamatuji," řekla jsem a ukázala na něj prstem. "Vy... Vy jste Všemocňák, že ano?"

"Ano! Víš, musím tě pochválit! Ty i tvá kamarádka jste se zachovaly opravdu dobře! Jakmile to nahlásila, neváhali jsme a vyrazili! Ovšem málem šla s námi! Byl opravdu oříšek zbavit se jí... A to, jak jsi neváhala a bojovala ze všech sil! To bylo-"

"Všemocňáku!"

Muž uskočil a bázlivě se na stařenku podíval. "Ano...?"

"Teprve se probudila! Nech ji-"

"Já... Já si to pamatuji," řekla jsem roztřeseně a po tvářích mi stekly další slzy.

"A co? Co si pamatuješ?"

Oba dva ke mně přistoupili a zvědavě mě sledovali.

"Já... Nechci to říkat," vzlykla jsem. Přitáhla jsem kolena k sobě a zabořila obličej do deky. Rozplakala jsem se. Nejen z těch vzpomínek, ale i kvůli té bolesti, co mi každou chvílí projela celým tělem.

"Ale-"

Natočila jsem k nim hlavu.

"To je v pořádku, broučku," řekla stařenka mile, na Všemocňáka však vrhla naštvaný pohled. "Řekneš nám to, až budeš připravená."

Přikývla jsem, hlavu jsem opět sklopila. "Dobře..."

Pak jsem si lehla na bok, skulila se do klubíčka a přemýšlela...

Kdo byla ta žena?

Proč si pamatuji jenom ten útok a něco málo předtím, ale cokoliv jiného ne?

A hlavně...

Jak se jmenuju?

☆☆☆

"Na, vypij to."

S otázkou v očích a znechucením v obličeji jsem se podívala na tekutinu v misce, kterou jsem právě držela v rukou.

Pomalu jsem to vypila.

Není to tak hrozný... Lepkavý, sladký, sice trochu nahořklý, ale-

Stiskla jsem víčka k sobě, pevně sevřela misku v rukou, zuby skousla na sebe a trochu jsem se zkroutila.

Celým tělem mi projela křeč.

"V pořádku, to bude dobré... Ten lék by měl zrovna tohle potlačit."

Do očí mi vhrkly slzy a za chvíli se vyvalily na tváře, po kterých začaly následně stékat.
"Tohl..." Přerývaně jsem dýchala. "Tohle je normální?"

"Ano... Tvé tělo se zotavuje a s tím, jaký máš Quirk, se to občas prostě obrátí proti tobě."

Quirk?!

"Ale... Ale já..."

Já žádný Quirk nemám...

"Pšt... Teď si lehni a pokus se usnout, ano?"

"A-"

Poslouchej mě!

"Tak už si lehni, řekneš to, až se probudíš."

Tak jsem ji poslechla, ovšem spát mi nešlo.

"Nemůžu usnout," řekla jsem.

"Chceš prášky?"

"Ne."

Dalších pár vteřin bylo ticho.

Zahrabala jsem se pod deku a skulila se do klubíčka. "Já..."

Musím to říct... Tohle je divné...

"Už spi."
"Ne, já vám to musím říct!"

"A-"

"Pak už snad usnu." Zadívala jsem se na ni štěněcíma očima.

Chvíli nad tím přemýšlela. "Tak dobrá..."

Vyhrabala jsem se zpod deky a sedla si. Podívala jsem se jí do očí. "Já nemám Quirk."

"Ale broučku, to j-" Najednou se zarazila. "Vždyť ty jsi ho ale použila... Proto jsi tady..."

Pár vteřin jsem nad tím přemýšlela. "A... Můžu mít ještě dotaz?"

Povzdechla si. "Tak mluv, ale pak už spát."

Přikývla jsem. "Pokud tedy nějaký Quirk opravdu mám, jak teda tvrdíte... Jaký je?"

Zamyslela se. "To musíš zjistit sama..."

Opět jsem kývla a lehla si.

Jaktože mám Quirk?

* * *

"Na shledanou!"

Naposledy jsem jí zamávala a pak zmizela za rohem.

Vedle mně šla Půlnočnice.

"Můžu se vás na něco zeptat?"

"Hm?" Zpomalila a otočila se na mě.

Když si všimla, že jsem se pár kroků za ní zastavila a s rukama spojenýma před sebou se nervózně dívám do země, zhoupla se v bocích a pokrčila rameny.

"Jistě."

"Jaký mám Quirk?"

"No," zarazila se. "Copak ty to nevíš?"

Zavrtěla jsem hlavou. "To bych asi jinak neskončila tak, jak vypadám," řekla jsem přiškrceně a podívala se jí do očí.

"Aha..." Nervózně uhnula pohledem, když spatřila má zranění. "Víš co? Pojď si někam sednout..." Pokynula mi rukou.

"Ano." V rozpacích jsem se za ní vydala.

Chodbami, tichými, že by tu byl slyšet i dopad špendlíku, se rozléhaly pouze naše kroky.

"Dobře." Zastavila se až venku před školou. "Posaď se."

Přikývla jsem a učinila, jak mi řekla - sedla jsem si na kraj lavičky a ona hned vedle mě.

"Takže... Jak to vysvětlit... Víš... Quirk je schopnost, se kterou se musíš umět seznámit sama. Což znamená, že i kdybych ti teď řekla, jaký je, stejně bych byla jistě naprosto mimo. Prostě... Pořádně na něm zatrénuj, uvidíš sama, co z toho vzejde. Rozumíš tomu, co říkám?"

Kývala jsem nohama ve vzduchu a dívala se na mraky na obloze.

Přikývla jsem. "Ano."

"Dobrá, tak pojď, musíme tě dopravit k rodičům." Vstala a vydala se k východu z areálu.

"Ano." Usmála jsem se.

Seskočila jsem z lavičky a ještě jednou jsem se podívala na velkou budovu školy za sebou. "Jednou se sem vrátím!" zamumlala jsem sama pro sebe.

Usmála jsem se a spokojeně přikývla.

Pak jsem se rozeběhla za Půlnočnicí.

A tak to všechno začalo...

Ovšem to jsem ještě netušila, že toho dokážu víc...

To se ukázalo až o něco později.

A v tu chvíli mi došlo, jaké to je, být neporazitelným.

Ten pocit se mi líbil...

Ovšem pořád to byla zátěž, která mě štve.

Hlavně teď, po tom všem.

Protože když vás pak někdo srazí na kolena, nesnesitelně se vás to dotkne, bolí to a ta zátěž vám tlačí na ramena, až máte pocit, že vám je urve.

A jak jsem se k takové síle vůbec dostala?

Nemám ponětí... V rodině jsem našla jenom pár spojitostí... Převážně z tátovy strany, ani to ale nebylo nic závratného.

Ale jak jsem se s tím vším vypořádala?

To se dozvíte později...

Stejně jako to, že to pořekadlo se nemýlí: Sliby, chyby...