Malá pozornost podniku :o) ♥♥♥
*************************************

Sára

Zayn odešel, Zaynie se odmlčel a já se zničeně posadila zpět do křesílka. Nikdy by mě nenapadlo, že můj syn vyzkouší drogy.
Dobře, trávu bych snesla, smířila bych se s tím, ale pervitin?

„Maminko..." „Proč? Proč jsi to zkusil? To tě vyhecoval táta, se svou oblíbenou větou, že zlo musíš zkusit, abys s ním pak bojoval, nebo proč?" „Ne! To vůbec... Já nevím. Chtěl jsem to zkusit. Jsem debil." S hořkostí kývám a znovu se vytáhnu na nohy.
„Táta má pravdu, probereme to až doma... Teď musíš spát." „Kdy táta přijde?" „Nevím. Asi se venku chvíli zdrží."

Kývne, sedám si na kraj postele, což není moc pohodlné, ale než usne, to vydržím.

Hladím jej po tváři, ve vlasech... Zabírá, pomaličku usíná a z polospánku šeptá, že peníze co vzal, tátovi vrátí. Jakmile bude v pohodě, půjde na brigádu a vše vrátí, do pence.

„Spí..." „Taky bys měla jít." Stiskl mi Zayn ramena, když se vrátil. „Stejně neusnu..." „Vyřešíme to doma, Sáro. Jako rodina, jen my tři. Tohle nemusí vědět ani děti, ani naši. Nikdo další... Doktor mi dal kontakt na krizový středisko pro narkomany.
Předpokládám, že to potřeba nebude. Dostal léky, za chvíli to z ně vyprchá a jestli bude mít absťák, tak ho z něj vyfackuju. S nohama v gypsu se stejně nikam nedostane.
Chvíli si tady poleží a jak bude doma... Ohlídám si ho. Nemusíš se o něj bát. Už nic nezanedbám."
Šokovaně jsem pootevřela pusu, vytahovala se na nohy a mumlala, co to povídá. Vždyť přece nic nezanedbal a pokud je to něčí chyba, tak naše ne jen jeho.
Nenechal si to vymluvit, jen se usmíval, vrtěl hlavou a hladil mě po břiše, se stále něžným úsměvem na rtech.

Týden si Zaynie poležel ve špitále a jakmile byl doma, dusno se dalo krájet. Bál se následků, Zayn s ním skoro nemluvil... Žehlil průser u policistů, byla mu poslána obsílka od soudu, kvůli úmrtí toho druhého.
Tatík si odmítal připustit, že synáček bral drogy a obstarával si je sám, a snažil se to hodit na Zaynieho. Ten se neměl rozčilovat, měl mít klid a tohohle cirkusu byl ušetřen. Dvakrát u něj byli policisté, sepsali s ním zprávy a zmizeli.

Zayniemu ve výsledku nehrozilo nic, krom psychické újmy. I zákaz možnosti řízení motorky a ukončení tak dráhy motocrossaře, Zayn zvládl vyřešit a po měsíci, jakéhosi obcházení kolem sebe, dusno začalo opadat.
První večer, za celou tu dobu, byl Zaynie s námi dole. Zayn ho přenesl, Zaynie ani nepípnul... Když Zayn nemohl, pomáhat mu ve sprše, ujmul se toho Adam. Mou pomoc Zaynie odmítal, raději se na posteli omyl sám a kam si nedosáhl, to udělal Adam.
S trapností mě volal, když měl plnou láhev, nebo potřeboval na druhou stranu...

„Tati...?" Kuňkl až hodinu po tom, co jsme se dívali na film. „Ano?" „Omlouvám se." „Já vím, to jsi už řekl." „Promineš mi to?" „Ano." „Zayne..." Špitla jsem tiše, hladila jej po boku a výmluvně na něj hleděla.
Zkřivil rty v mimice přemýšlení, pokýval hlavou a pak na něj pohlédl.

„Zachoval ses jako hajzl, jako nevychovaný parchant. Málem tě to stálo život... Jsem na tebe naštvaný, donutil jsi nás, se bát víc, než kdy jindy. Ublížil jsi sourozencům, mamce... Mně... Ale... Beru to. Stalo se a nechci se k tomu vracet. Zapomeneme na to, ano? Ty jsi něco slíbil, já doufám, že teď už žádný slib neporušíš, a co se týče toho, abys mi něco vracel... Nepotřebuju to. Ale teď ode mě nečekej žádnou podporu." Otřel prsty o sebe, v gestu peněz. Seděli tu i děti a ti to vědět nemuseli.
„Jak budeš na brigádě, tak si vyděláš a zacáluješ si i opravu motorky, rozumíš?" Zaynie přikývl, s neskrývanou úlevou v očích.
Sebral Zaynovi dost... Divila jsem se, že to Zayn po něm nechce, být na jeho místě... Asi bych to chtěla. Byly to peníze nás všech, ale Zayn k tomu měl svoje důvody a já věděla, že ani krádež tolika liber, rodinu nepoloží.

Jak Zayn řekl, odmítal se o tom bavit. I se mnou... Jakmile Zaynovi sundaly sádru a začal rehabilitovat, pomáhal mu. Ukazoval mu cviky, které si velmi dobře pamatoval a za chvíli byl Zaynie v naprosté pohodě.
Tak se mu nevěnoval ani ve chvíli, kdy měl zlomené nohy po pádu na závodě... Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tato událost se stát musela.
Zaynie se nám zase otevřel, vrátil se do školy, začal řešit obvyklé problémy...

Dětem se přiblížily prázdniny, mně termín. S nejistotou jsem si prohlížela složený kočárek v hale pro trojčata. Přišel mi obří, nepochybně zaberu celý chodník při procházce.
Zayn jej akorát domontoval, za pomoci Áji a ten mizel za Nancy. Bral s sebou i Sofinku a Sárku si bral Zaynie s sebou na hřiště.
Mimo školní fotbal začal hrát i s kluky z okolí, na nedalekém hřišti a první co, když se tu jeden den sešla celá banda, bylo, že nás představil.

Dusila jsem smích, vypadali mile a dotaz, který jeden zašeptal ohledně Zayna, mě pobavil.

„Ty vole.. Bro! Vypadáš jako tvůj táta... To je šílený." „Proč jako?" „Protože moje máma je z tvýho táty na větvi a teď nevím, jestli nevzdychá nad tebou." Skousla jsem si ret, Zayn ležel pod dřezem, spravoval prasklé těsnění a zjevně se o něco praštil, jak se začal smát...

„Co ty na to?" Přivedl mě Zayn do reality. Zkoušel pevnost kočárku, zapřel se o něj a mrkl. „Že potřebujeme větší dům, větší auto, víc židlí, větší pohovku, další práci, mnohem více nádobí a minimálně dvě další pračky a sušičky." Vybuchl smíchy a mrkl.
„Ještě pár dní, lásko a budeme mít tři křiklounky... Nemůžu se dočkat." „Mhm, to jsme dva!" Špitla jsem mu do úst, laškovně zahákla prsty za lem tepláků a mrkla.
„Dlouho byl půst... Mhm?" „Nezlob mě." Zachrčel se smíchem a zbaběle utekl do patra.

Se smíchem jsem dětem připravovala buchtu, pobrukovala si, promlouvala k miminkům a pak to přišlo.
Zachytila jsem se linky a zoufale si pomyslela, proč alespoň jedno těhotenství, nemohlo přijít v termínu. 

***********************************************
Velké díky za krásné komentáře :o) ♥♥♥