Zayn

„Co jsi nepochopil na mých slovech?!" Rozrazil jsem dveře Zaynieho pokoje, vstoupil bez zaklepání s chutí si z něj udělat boxovací pytel.
Na co myslí?! Neposlechne, jedná podle sebe a vůbec mu nedochází, že tímto ubližuje Sáře... Pouhý vědomí, že se něco stane a odnesou to miminka mi stačí k panice a mnohonásobnému vzteku na něj.

Zvedl hlavu od notebooku a trhl ramenem.

„Zayne... Baví tě to? Ubližuješ nám." „Nejsem malej, nechápu, proč se mnou jednáš jako s děckem." Čelist jsem u sebe udržel jen silou vůle. Co to mele?!

„Zayne... Ty ses zbláznil? Co to plácáš?! Jak malej... Nejednal bych s tebou jako s děckem, kdyby ses choval dospěle! Hraješ si na frajera?!" „Jen už mě nebaví být hodnej hoch!" Chlapec se vytáhl na nohy, třásl se, asi maskoval slzy.
„Už mě nebaví," Jeho hlas nabírá na intenzitě. „Se chovat jako slušňák! Poslouchat vás na slovo, dělat sourozencům chůvu a být jim vzorným příkladem! Už mě sere, jak o mně ve škole říkají, jaká jsem kurva, tak jsem se rozhodl tou kurvou být!" Nic nechápu, nechápu jeho slova, na druhou stranu z těch slov cítím bolest.
Nemůžu se zbavit dojmu, že má v sobě nějakého vnitřního démona, který jeho pubertální dušičku svázal a on... Blbne.
Chci jej profackovat, ale zároveň i obejmout, jenže o to on nestojí.

„Zayne, uvědomuješ si co říkáš? Jak se chováš? Mámu jsi vyděsil... Záleží ti na ni? Na miminech? Co když se něco posere a s nimi se kvůli tobě něco stane-" „Jde ti jen o ně! Když jste čekali dvojčata, byl jsem velkej brácha, nevadilo mi to! Se Sárou jsem byl zase v roli chůvy dvojčat a teď... Upředňostňuješ mámu a na mně ti nezáleží-"
„Co to meleš?!" Neudržel jsem se vrazil mu. Zapotácel se, vzápětí mi se vzdorem v očích hleděl do očí. Třepal jsem s ním a vrtěl hlavou.

„Co to meleš, Zayne... Co to je za kecy?! Jak si můžeš myslet, že mi na tobě nezáleží?! Proč? Kdy sis to začal myslet, pro Boha! Záleží mi na tobě, udělal bych pro tebe cokoli. Jak můžeš toto říct? Jistě že mámu upřednostňuju, je těhotná, čeká trojčata a oba víme, jaký to je, když se něco takovýho posere! Zapomněl jsi, jak ti bylo, když jsi ji viděl v krvi a v bezvědomí? Já to neviděl, ale ten popis nikdy z hlavy nedostanu.
Bojím se o ni, bojím se o děti, bojím se o tebe... Zayne, co blbneš? Proč jsi s těmi kluky? Co to zkoušíš..."

Nevím, jestli mu moje slova dochází, a teď cítí stud, ale odstrčil mě a vztekle zkřivil ret.

„Nech mě být." „Změň vyjadřování, nebo-" „Nebo co? Vrazíš mi? Si posluž!" Je to jen obranná reakce, v očích se mu třpytí slzy.
Cítí stud, je zahanbený a vše mu teď dochází. Nemůžu ho uhodit, ne teď. Ne, když vidím svůj otisk dlaně na jeho tváři z předešlé facky.

„Buddy, promluvíme si, jako kámoši, ano? Probereme to... Řekneš mi, proč tak blbneš a pak na to zapomeneme."
V následné minutě jsem přemýšlel, proč jsou děti tak komplikovaná stvoření a jestli já byl taky takový. Asi ne... Já se nezmítal v takové propasti. Jinak jsem to nezvat neuměl.
Najednou kolem mě proběhl, seběhl schody a já se hnal za ním. Zastavil se pod nimi, prudce se nadechl a věnoval mi zlostný pohled.

„Už mě nebaví být tím hodným, smiř se s tím. Taky jsi nebyl svatej, tak mi nekaž o tom, jak se mám chovat." Zachytil jsem se zábradlí, rychle se obul a přeběhl ke dveřím. Seběhl jsem schody, uklidňoval svoje nervy, ale jakmile chytil kliku, zařval jsem.

„Zayne! Já tě varuju! Vyjdi z domu a už se nemusíš vracet!" Jen na mě pohlédl a vyběhl z domu. Než jsem se rozhodl běžet za ním, narazila do mě Sára.
Snaží se dostat ven, podklesly ji nohy, zachytil jsem ji na poslední chvíli, zbrzdil její pád a zíral na Zaynova záda, jak mizí.

„Zayne!" Zakřičela hystericky, v zádech jsem cítil pohled malé trojičky a přemýšlel, co jim říct, co říct Sáře. Proč se to stalo, co se vůbec stalo.

„Ne!" Chrčím jí do vlasů, tisknu ji k sobě a Zayn zmizel úplně. „Co se stalo?! Co jsi mu řekl?! Proč utekl?! Mluv!!" Křičí mi do tváře, chvěje se, po tvářích jí tečou slzy a Adamovi v náručí brečí holky, že chtějí brášku. 

****************************************
Asi jsem vám moc nepomohla, že? =D
Děkuju :o) 
♥♥♥