Zayn

Zajel ke stolu, věnoval mi pohled a zkřivil ret.

„Co jsou zač?!" „Kdo?" „Chceš facku?!" „Kámoši... Jsou v týmu... O co ti jde, tati?" „O jejich životní styl... Se nahulí a pak sednou na motorku?" „Tráva...? Kdo ti to řekl?" „Nedělej ze mě debila! Viděl jsem je, na tom parkovišti. Myslím, že poznám jointa... Tak mluv! A mimochodem, taky jsi to už zkusil?!"
„Uklidni se, nejsem debil, abych hulil, když jsem na motorce... Jo, zkusil jsem to a co? Pořád jsi říkal, že jsem furt doma a nemůžu snad myslet vážně, že až do osmnácti budu doma... Nutil jsi mě ven a teď se ti to nelíbí. Jako o co ti jde? Tak oni hulí, já to zkusil a nepokračuju."

Bezhlesně jsem na něj chvíli zíral. Tak takovou laxnost jsem teda nečekal. Začalo mi škubat v pěsti, chuť jej profackovat vzrostla. Třeba by se probral.

„Jistě, chtěl jsem, abys chodil ven! Cením si tvé pomoci doma, mámě, při úklidu, s dětmi, jejich úkoly... Jsem ti za to samozřejmě vděčný, ale co to teď předvádíš? Co to na mě zkoušíš?! Nejsem hej ani počkej... Kamaráde, jsem tvůj otec, rozumíš? Takže změň tón, nebo ti jednu střelím. Kde jsi vůbec byl?" „Venku..." Trhl ramenem a odfrkl si.
„Nejsem malej, tati. Umím se o sebe postarat." „Nepochybně... Ale pořád tady platí, že co já řeknu, tak to platí. Porušil jsi dohodu, Zayne. Nehneš se z domu ani na krok. Po škole domů, brigádu žádnou nemáš aktuálně, takže ani nezkoušej na mámu, že někam jdeš dělat. Vytáhneš paty a já si tě najdu a pak zažiješ peklo." „Nemůžeš mi dávat zarachy! Nejsem malý děcko!" Židle s rachotem spadla a chlapík pobledl.
Držel jsem jej za mikinu a vyhrůžně zavrčel.

„Tak poslouchej, chlapečku,a to velmi dobře. Já něco řeknu a ty to splníš, rozumíš?! Máš zaracha, po škole domů a budeš kmitat. Od zítřka máš na starost i to, co jinak děti. Mě nezajímá, že máš sedmnáct, že jsi skoro dospělej. Jsi můj syn a mě posloucháš, na slovo! Nediskutuj, nebo to bude horší. A s těmi hňupy, tě už taky nechci vidět... Zayne, pochop mě." Chytil jsem jej za šíji a přitáhl k sobě.
„Je to hnus... Ochutnal jsi, možná teď nemáš potřebu, ale spadneš do toho... Taky jsem jednu dobu hulil a nechal toho, až když se mi zabil spolužák. Byl nahulenej a nezvládl řízení... To byl dost velkej strašák. Nelíbí se mi, koho ses chytl a podle toho, jak je bráníš, to kamarádství nějakou dobu trvá a to já nechci."
Snaha o smířlivý tón, vyšla vniveč. Vyškubl se mi a zmizel v patře.

Uklidil jsem motorku, kopl do sebe panáka, stáhl několik cigaret a sám šel nahoru. Od Zayna nešlo ani pípnutí a v ložnici jsem se i přes nasranost, musel pousmát.
My už opravdu nemáme kde spát. Trojička se roztáhla kompletně po posteli, Sára seděla na kraji a čekala.

Vlezl jsem do vany, napětí mě částečně opustilo. Ačkoliv to Sára nesnášela, trpěla mi tady cigára, i popelník...
Další hřebíček do rakve skončil v koutku úst a horká voda mě pomalu uklidňovala. Ještě by to chtělo Sáru a její ruce na ramenou. Šikla by se mi masáž...
Sotva vešla, nadala mi a jak se posadila na okraj, měl jsem chuť ji položit hlavu na koleno. Jen ji hladit po bříšku a nechat se vískat ve vlasech.
Přetlumočil jsem rozhovor a teď na ni bezradně koukal. Jen vrtěla hlavou, trhla ramenem a odfrkla si.
„Sama mu tu pusu vyliskám, jestli se něco stane... Musí se s nimi přestat bavit. Je to tele, nechá se ukecat a pak se někde na motorce vyseká... V lepším případě si jen něco zlomí, v horším... Víš moc dobře, jak dopadají motorkáři..."
Přikývl jsem hladil ji mokrou dlaní po stehně. Tiše se smála, brala mi hlavu do dlaní a mrkla.

„Bude kmitat, žádný ulejvání... Zayne, bude to dobrý... Musí... Jestli bude dělat problémy..." Chytla se za bříško, okamžitě jsem ji na něj políbil.
„Lásky jsou v bezpečí, nic se jim nestane, ale nesmíš se rozrušovat, jasné? Vztekání nechej na mně." Kývla se smíchem, měla v očích smutek ale po sladké puse, mi sama navrhla masáž a já toho využil...

Snídaně s dětmi, kterou jsem si vzal na starost já, aby se Sára mohla dospat, probíhala v napjaté atmosféře.
O probuzeném Ájovi a jeho slovech jsem věděl, nic jsem nekomentoval, ale on obeznámil holky, že mě Zayn naštval.
Posnídali, poklízeli nádobí a frajer se uráčil přijít. Už oblečený, shodil batoh z ramene ke zdi a se zamumláním dobrého rána si bral poslední palačinku.

„Chceš hodit?" „Sveze mě Thomas." Semkl jsem rty, Adam sykl, holky zmizely, stejně jako on.

„Tak to zruš." „Cože?" „Hodím tě já." „Jsem už domluvený s ním." „Myslíš, že mě to zajímá? Je i u tebe na škole?" „Ne, chodí Novou..."
„Nová." Bylo pojmenování pro nově vystavěnou druhou střední v našem malém městečku, respektive větší, moderní vesnici. Takové předměstí Londýna, který byl zhruba při dobré sjízdnosti, od nás slabých pětačtyřicet minut.
Nebyla o moc lepší, než ta, kterou navštěvoval Zayn. Jediný rozdíl bylo vyšší školné a víc sportů... Vyhozený státní prachy, ale i tak se sem v září nahrnulo plno nových dětí.
„To si s tebou docela zajede." „Nevadí mu to." „Chceš po hubě?" Ája zapomněl kšiltovku, válela se na stole a teď jen jeho postavička couvala. Zvedl ruce v obranném gestu a zmizel dřív, než mi stihly začít cukat koutky.
„Taťko... Mi jako nevěříš? Si myslíš, že jdu za školu?" „Pokud za ni jít nechceš, tak mu zavolej! Jedeš se mnou!" „Fajn!"
Až když jsem projel odbočku k základce dětí, si Sofi odkašlala.

„Tatínku...?" „Já vím, zlato, neuvědomil jsem si to. Stíháme, v klidu, kočko." Zastavil jsem Zaynovi u školy a zachytil jej za rameno.

„Jestli se vrátím domů a ty tam nebudeš, nepřej si mě, rozumíš?" „Jo..." „Ahoj, Zaynie!" Vypískla Sárinka, dvojička na něj jen mávla a křečovitě se usmála.
„Čau kočko, buď hodná a dones pěknou známku." Pousmál jsem se, na ni byl jako dřív...

„Bude to dobrý, tati." Objal mě Adam zezadu, kolem krku a dal mi pusu na tvář. „Já můžu ven?" „Jistě, ale podle úkolů. Buď si je udělej, nebo naklušeš dřív... Však to znáš. Do sedmi doma." „Budu u Nancy." Mrkl, další pusa, nahradila jej Sofi, pak Sárka.
Vzali ji mezi sebe, taška se jí na zádíčkách třepala... Přece jen jsme nestíhali a museli se pak rozběhnout. Školník zamykal hlavní dveře a i na dálku jsem viděl, jak se s ním Ája zdraví jak se starým známým.