Sára

„Pojď do ložnice." „Mluv!" „Přestaň!" Zavrčela jsem a stáhla si jeho tvář k sobě.
„Lásko, pojď nahoru. Prosím!" Navlhčila jsem jeho rty jazykem a oplatila mu polibek. „Baby, pojď, prosím! Chci ti něco ukázat."
„Chci vysvětlení!" Vrčel cestou do schodů. „Proč jsi tam byla? Co se děje? Co mi chceš ukázat? Snímek? Ten snad nemáš... Řekli jsme, že je nechceme, dá nám je až pak..."

Násilím jsem jej zatlačila do postele, vztekal se, já zarytě mlčela.

„Tak co je?!" Byl vážně vzteklý a já se dál, pobaveně hrabala v tašce. „Možná to pochopíš u tohoto a pak se podíváš na toto... Končím šestý měsíc, baby, břicho mám jako balón, takové nebylo ani u dvojčat. Nečekáme přece slůně... Měla jsem podezření, cítila nejistotu a musela to vědět." Pořád nic nechápe, jen natáhl ruce po úzké krabici, kde byla dětská bodýčka.

Vytáhl jedno, sáhl po druhém a já nesouhlasně zavrtěla hlavou.
Vrátil se k prvnímu a na kolenou si je rozložil.

„I was planned?" Přečetl nápis, s otazníkem nad hlavou. „A teď druhé." „I was a surprise?!" Hlas se mu zadrhl, pohlédla jsem na krabičku, okamžitě po ní chmátl a vytáhl třetí, poslední. „I was a miracle..." Zachrčel, zíral na bodýčka, na mě, na bříško, po kterém jsem se hladila a hryzala si ret.

„To-to myslíš vážně?! Tři?! Trojčata?! Co-cože?!" Začal se klepat, začínala jsem se bát, že omdlí. Vytáhl se na nohy, ušel dva kroky, ke mně mu zbýval jen jeden a on se složil na zem. Posunul se po kolenou ke mně, vyhrnul mi tričko a zíral na bříško, které bylo vážně obrovské a moje podezření vzklíčilo už několik měsíců zpátky.
Úsměv doktorky, pobavené pohledy, které na mě vrhala a dotazy, jak máme velký dům, abychom se všichni vešli...
„Mhm... Je to šok, je to šílený, ale je to tak... Zayne, tohle se povede fakt málokdy, kor tady v Anglii... Trojčata se tu moc nerodí. Doktorka z toho byla na větvi co to věděla, ale akceptovala, že nic vědět nechci, jen to, že je/jsou v pořádku." „A-a tohle?" Ukáže na obálku. „V tom jsou snímky?" „Jo... Ještě jsem je neviděla. Jsou zatím všechny... I z dneška. Dala mi je, kdybychom se chtěli podívat. Už jde poznat, co jsou..." Vytáhl se na nohy, promnul si oči a v slzách se rozesmál.

„Baby... Chtěli jsme dvojčátka, teď budou tři... Stát se to na začátku, asi by to se mnou švihlo, ale tohle... Baby! Bude to šílený, bude to děsný, ale... Chci to vidět. Chci vědět, jestli mě čeká život s tlupou holek, nebo převládnou kluci. Co když to jsou tři chlapečci, co? Tři malé užovky." Vybuchla jsem smíchy, nechala si hladit a pusinkovat bříško... Smích přilákal Zaynieho.
Klepl do dveří a zvídavě nakoukl.

„O co přicházím?" „Sypej, Buddy, teď ne." „Tati...? Jé, co to je? Jsi koupila mimču další oblečky?" Skočil po nich dřív, než Zayn.
Následovala stejná reakce, jen s rozdílem, že on bodýčka upustil.

„Trojčata?! No do prdele..." Vzápětí omluvně zvedl dlaně před sebe a zakřenil se. „Budou to tři holky?"
„Zayne!" Zayn zvedl hlas, smích ustal. „Sypej odtud, nebo tě vynesu v zubech a zkus před dětmi ceknout!" „Ale-ale-" „Zaynie, prosím... Běž pryč. U večeře to probereme, mhm?" Zmizel jako pára nad hrncem, s uraženě skrčeným rtem.

„Nemusíš na něj řvát..." „Jo, já vím, ale..." Zatřásl hlavou a sklonil se. „Baby... Vždycky jsem byl já ten první, kdo to věděl a-" „To na něj žárlíš? Bože Zayne... Dva rivalové, viď? Nech toho, stejně bys mu to řekl, tak jako když se to potvrdilo. Nebuď na něj protivný, nebo budu já na tebe. Urážlivko." Dusí smích, hladí mě po tváří a sklání se ještě níž pro pusu.

Chvíli se mazlil s bříškem, pak jsme se vrátili dolů. Zaynie seděl na terase, kouřil, srkal plechovku coly a Zayn za ním hned mířil. Po chvíli se z terasy nesl smích, pizza pro děti byla hotová, začali se ládovat a Zayn se Zayniem se posadil ke stolu.

„Co ty na to?" „Že to budou trojčata?" Ztišil Zaynie hlas do šepotu. „No, doufám, že to nebudou tři holky... Proč jste se nepodívali na ty snímky? Se ani nepodíváte?" „Ještě nevíme... Možná pak." „A řeknete mi, co to bude?" „Možná, s větší pravděpodobností ne." „Tati!" Zayn se smál, Zaynie mračil a zvonek oznamoval návštěvu.
„Jezte, já tam jdu."

Už když jsem otevírala, mělo mi dojít, že to nebude dobré, že se všechno zase pokazí...

„Dobrej." „Dobrý den?" Zazírala jsem na partičku kluků na motorkách. „Zayn neřekl, že bydlí s přítelkyní." Vybuchla jsem smíchy a pobaveně sjela mluvčího pohledem. „Ani on se o vás nezmínil...?" „Jsem Thomas, vy jste jeho máma, že?" „Do přítelkyně mám daleko-" „Zlato, kdo je to?" „Dobrý den." Sborový pozdrav k Zaynovi.
„Dobrej?" „Je Zayn doma?" Nevydržel to další kluk.
„Jedem se provětrat... A nebere nám mobil." Zadní kolo motorky, rozrylo část trávníku před domem.
„Hej! Tohle si zkoušej u sebe na dvorku, frajere!" Borec přestal blbout, protočil panenky a pohlédl na kluka vedle sebe. Takový ten výraz: „Strč si ty výchovný kecy do hajzlu, kámo."
Šla jsem pro Zayna, byť s nevolí.

„Kdo je to?" „Kdo?" Nechápavě pozvedl obočí. „Ta parta frajerů před domem, na motorkách." „Jó, kámoši. Co tu dělají?" „Kde jsi k nim přišel?" „Mají motorky, mamko. Tak na trenálu. Přišli k nám nedávno, obměnil se stav no..." Víc neřekl a zmizel do haly. Jeho halasný pozdrav s kluky postavil na nohy i válející se čtyřlístek u televize.

„Kdo to je?" Zajímaly se holky, Ája jen protočil panenky. „Debilové." „Adame!" „No co..." Skrýval se za záclonou a ukazoval prstem.
„Ti tři, jsou bráchové. Jsou v týmu nový. Ti dva, jsou bratranci a ten poslední, je nějakej random týpek. A všichni mají vymytej mozek. Trenér říkal, že je stejně vyhodí, ani ty jejich nadupaný mašiny, je tam neudrží." „Počkej, počkej-" Do zorného pole se mi dostal Zayn. Zaynie si vyvezl motorku, vracel se pro helmu do garáže a Zayn si motorku zblízka prohlížel.
„Vymytý mozky? Jako jak?" „No jak... Jsou to huliči." Protočil panenky. „Viděl jsem je hulit trávu." „I Zayna?!" „Au! Mamko, to bolí!" „Promiň, zlato." Pustila jsem jeho rameno a znovu zvedla obočí.
„Ne, toho ne... Ale chovají se jako volové."

Řev ustal, před domem zůstal jen Zayn. Akorát si napálil cigaretu... Rozehnala jsem děti a vyšla za ním. Cestou sebrala konev, rozhodnuta svlažit květiny podél cesty k domu, i keříky, co si u nás zasadila Trisha.

„Sáro!" Div jsem ji neupustila. „Netahej to! Dej mi to." Se smíchem jsem se opřela o sloup a sledovala, jak Zayn, od pasu nahoru nahý, jen v džínsech, s cigaretou v koutku úst poskakuje kolem květin.
„Kdy se vrátí?" Zayn se posadil na schod a típl cigaretu do popelníku. Hýzdil nám okolí před domem, ale lepší, jak kdyby se tu někde kupily nedopalky.
„Nemám tušení... Ale ti borci se mi nelíbili. Co vůbec jsou zač? Dostala jsi z něj něco?" „Z něj ani ne, ale z Áji." „Ano? A co?"
Rychlé přetlumočení a sotva jsme vešli do domu, div se Ája nepřizabil, jak sprintoval za Zaynem do pracovny.
Zařval jeho jméno, sama jsem nadskočila a chudinka Nancy, se leknutím polila... 

***********************************
Děkuju :o) ♥