Zayn

„Čau..." Otočil jsem hlavu a usmál se na Zayna. „Ahoj!" Ležící dvojička se posadila, opřeli se o opěrku a usmívali se na bráchu, jako kdyby ho neviděli delší dobu a ne jen pár hodin.
„Vyspaný?" „Jo... Chcete něco z kuchyně?" „Ne, máme tu dost všeho. Ale pohni, než ti to sníme." Usmíval jsem se na Sáru, s mrknutím zmizela před Zayniem do kuchyně. Ten po chvilce doklusal s miskou plnou kokosových kuliček a já mizel za Sárou.

„Sárka spí?" „Uspal ji u pohádky. Odnesl ji k ní... Pro co si jdeš?" „Pro pusu, pro tebe... Kašli na to, mhm? Zítra budeme pomáhat všichni." „Jako dnes? Ujídat?" „Je to výborný. Nemůžeš se na nás zlobit." „Nic nebude na svátky..." „Ale kušuj, pečeš toho tolik, že těch pár náhodně zlomených kousků se ztratí." „Kecko." S úsměvem vydechla, zachytil jsem ji za ruce a přitáhl k sobě.

„Měli bychom jim to říct..." „Teď? Koťátko ti spinká, lásko. Zlobila by se, nebýt u toho." „Jo... Tak třeba zítra?" „A rodině to řekneme kdy?" „Až pak... Jako pozdní, vánoční dáreček." Kývám na souhlas, hladí mě po břiše a usmívá se.
„Stejně by to za chvilku poznali..." „Sárinka drmolila jeden den, že mám větší bříško." „A?" „No co... Z cukroví." Začal jsem se smát, pomohl ji poklidit a za půl hodinky byli zpět.
Tlumil jsem smích a díval se na trojičku spících dětí. Zayn seděl mezi nimi, oba se na něj přitiskli, podělili se o místo pro hlavy na jeho hrudi a on je oba objímal.

„Necháme je tu spát?" „Ještě chvíli jo, než usnou tvrději. Pak je odnesu." „I Zayna?" „Nevidím v tom problém." Sáře zacukaly koutky, natáhla na sebe bundu a vyšla se mnou na terasu.

„Chtěl bych dvojčátka." Vyfoukl jsem dým a sklonil se. Oči ji zazářily, kývla a špitla mi do úst, že i ona by chtěla. Znovu holčičku a chlapečka... Malovali jsme si budoucnost s dvojičkou lásek, mrzli tam skoro hodinu...
Postupně jsem odnosil dvojčata a když jsem se zastavil nad Zaynem, probral se.

„Ty jsi je odnesl?" „Jo..." Zvedl oči a natáhl ruce. „Druhé patro, vlevo, třetí dveře." Vybuchl jsem smíchy, přilákal Sáru ta vzápětí sjela k zemi. Přehodil jsem si jej přes rameno, sám se chechtal...

„Buddy?" „Taťko?" „Kašli na to, jasné?" „Jo... Už jsem řekl mamce, že si počkám... Taky jsi ji poznal v osmnácti." Pobaveně jsem se usmál a kývl.
„Bude jiná, bude lepší, bude to ta, ze které budeš v prdeli, doslova. A ona bude milovat tvoje dvě tváře." „Jo... Tati?" „No?" „Jak jsi mluvil o tom fitku... Nebudem chodit pravidelně? Teď jsem na to dost kašlal a nemám ani permicu." „Už vypadáš líp jak já, to ti nestačí?" Protočil panenky a uchechtl se.
„Nevypadám." „Ty chceš, abych ti tu permicu zaplatil já, co? Lichotníku." Zachrčel výbuchem smíchu a vrtěl hlavou. Se smíchem jsem opustil jeho pokoj a rovnou zamířil do ložnice. Proužek světla ozařoval chodbu, Sára se chystala do vany a já s ní...

„Přemýšlím, jak je překvapíme." „A návrhy?" „Nedal by sis nějaký dort?" „Dort?" „Mhm... S modrou a růžovou náplní, protože nevíme, co to bude...?" „Baby..." Něžně jsem se usmál a schoval ji tvář ke krku. Zaklonila hlavu, zapažila a hladila mě ve vlasech.
„Už jednou se ti dvojčátka povedla..." Pobaveně jsem se usmál, kousl ji do ramene a sjel dlaněmi přes prsa na bříško.
„Doufám, že i teď... Sice na mě asi moc nezbyde." Vyprskla smíchy, když jsem ji stiskl prso v dlani a vzápětí vrátil dlaň na bříško. „Ale ten obrázek, kdy jsi je krmila, mi nikdo z hlavy nevymaže. Bylas tak zranitelná, tak dokonalá..." „A v bezpečí." „Ano?" „Jsem v něm pořád, s tebou." Broukl jsem, tentokrát ji na rameno políbil a s něhou bříško hladil.
„Jsi strašně krásná." Vydechl jsem po chvíli ticha, kdy jej rušilo jen dopouštění horké vody. „Lichotníku." „Myslím to vážně... Mám nádhernou ženu, co mi dala nádherný holčičky... Svět se rozroste možná o další, krásnou panenku. Baby, uvědomuješ si vůbec, jak na mě pořád působíš?" Natočila hlavu a pousmála se s něhou, vzápětí drze.
„Lásko... Tvoje dlaně se nenápadně posunují níž... Copak chceš, za ty lichotky?" „Tebe." Zašeptal jsem tiše do jejích, pootevřených rtů.

Děti si užívali první den volna, ještě v deset byli všichni mrtví a já pomáhal Sáře v kuchyni. Dělala onen dort, hned po osmé jsme napsali vzkaz a znovu zajeli nakoupit.
Já zdobil cukroví, užíral, zasmradil kuchyň cigaretou a vychutnával si kávu, co mi připravila. Než se děti vzbudili, byl dort upečený, stačilo jen ozdobit.

„No ne, půl dvanácté a vy jste vzhůru?" Děťátka mě sjela pohledem a zapadla ke stolu. Zívali na celé kolo, pak ze starší trojičky vypadlo, že se vzbudili kolem třetí. Respektive, ti dva se vzbudili a šli vzbudit Zayna. Čučeli na další díl marveláků a tak to dopadlo.
Nechtěl jsem je týrat hned první den volna, ale i přes únavu, se museli zapojit do procesu. Holky zdobili, Zayn pomáhal mně vařit a Adam poklízel rozbombardovaný obyvák po večerním filmu.
Postupně prchali k sobě, až jsem zůstal se Sárou sám. Ještě několik minut, jsem jí pomáhal, kradl polibky, hladil bříško... A pak jsem sám zmizel k sobě. Musel jsem dodělat rozdělanou práci.

Krátce před pátou, kdy jsem se válel v obyváku, díval se na film a užíval si ticho, co dole panovalo – kravál z patra jsem zcela vypustil – si ke mně přisedla Sára.

„Děti o dortu stále neví, co ho teď ukázat, mhm?" „Na večeři dort? Je obrovský." „Jste kyseliny." S uchechtnutím kývám, dort je na stole a já vyběhl pro děti.
Zaraženě na něj hleděli, Ája se ptal, co se slaví, Sofi proč máme dort a Sárka křičela, že chce tu marcipánovou růži. Zaynovi cukaly koutky, beze slova si sedl ke stolu a natáhl se po jednom, z nachystaných nožů.

„Tak zakrojíme, ne?" „Ale proč? K čemu ten dort je?" Pobaveně jsem si děti prohlížel. Nic netušili... Sára byla zimomřivá, úderem října se halila do svetrů, postupně do větších... Maskovala bříško a děti to prostě nevnímali.

„Rozkroj ho a třeba to pochopíte." Sofi zakrojila jako první. Nad hlavou ji bleska žárovka, vzápětí zakrojili všichni. Zírali na modrou a růžovou náplň a první se odvážil Adam.

„To-to-to se dělá, když-když bude mimino. Ale jen jedna barva... Budeme mít mimčo?! Budou dvojčata?! Holka a kluk?!"