Sára

Týdny doslova letěly... Každá další kontrola byla v pořádku a moje nakupovací mánie pro miminko, byla možná až neúnosná. Zayn vše toleroval, několikrát se mnou byl ve městě, ať už u nás nebo přímo v Londýně a trpěl moje vrtochy.
Stejně jako u dětí, nechtěli jsme vědět pohlaví. Chtěla jsem být překvapená a čím víc času uplynulo, zoufale jsem toužila po dalších dvojčátkách. Ani to jsem nechtěla prozradit... Doufala jsem, že to poznám sama.

Mateřství... Bylo to něco dokonalého, kouzelného, přitom těžkého a šíleného. Jen ten, kdo má dítě ví, jaké to je. Hlavně ženy... Jasně, muž má na tvorečkovi obrovský podíl a Zayn byl dokonalý partner, po všech stránkách a měla jsem v něm obrovskou podporu, ale... Jen žena cítí jak v ní roste život, nosí jej s sebou všude, dopřává mu vše dobré. Neustále k němu promlouvá, ujišťuje jej o lásce a slibuje, že ho vždy ochrání.
Dlouhých a přitom krátkách, devět měsíců jej nosí v sobě, pak několik let na rukou a po zbytek života, jej má vryté v sobě. V srdci i duši.
Zná to maličké lépe, než cokoliv jiné a je pro něj středobodem světa. Nezáleží na tom, že pro batole a pak školáčka je vším a pak, uplyne pár let a ten maličký tvoreček má najednou patnáct let a nepotřebuje rodiče. Na co... Jen prudí, něco chtějí, jsou otravní a on si chce jen užívat... Byť si to žádný puberťák nepřizná, pořád je někde v něm máma, to nejdůležitější. Stejně jako táta... Věřím tomu, že ne všechny děti chovají k rodičům stejné city. Tedy, že milují matku i otce stejným dílem, ale... U nás, troufám si tvrdit, že to tak je.

Zayn byl svým způsobem přísnější. Tedy... Děti v něm měli parťáka, co je učil, pomáhal jim zlobit, a byl to kámoš ale... Měl v dětech přirozený respekt a autoritu. Pouštěl si je k tělu víc, než by možná jiný rodič dovolil, ale právě to byl klíč do jejich dušiček.
Na mě platili smutný oči, stejně jako na Zayna, dokud byli malincí ale teď? Nesčetněkrát promlouval dětem do duše, utvrzoval je v pravidlech a těch pár trestů, co prožili je nutilo myslet na důsledky a chovat se tak, aby k žádným trestům nedocházelo.
Mohli vše, ale přitom měli tvrdou školu.

Všichni museli něco dělat, i Sára. Stále byla nejmladší, nejmenší, takový drobek, a přesto měla i ona povinnosti. Ne tak velké, jako ostatní, ale přitom byla největší pomocník. Její jedinou starostí, byl úklid jejího pokoje a vysávání dole. Ale nestalo se, že by odmítla někomu z nás pomoct.
Se Zaynem a kluky skládala dřevo, pomáhala mi na zahradě i v kuchyni a bez řečí, pomáhala Sofi poklízet vše, co měla Sofinka na starost.

Teď přibude další drobeček, který bude potřebovat jak mou, tak Zaynovu ochranu, i ochranu dětí a jejich pomoc.

„Maminko moje." „Copak, miláčku můj?" Zvedla jsem oči od knížky a pousmála se na Sárku. Přitiskla se ke mně a spokojeně se usmála. Mazílek...

„Já mám tajemství." „Jaké? Povíš mi ho?" „No... Představ si, že jsem dnes dostala pusu." „Od koho?" „Od spolužáka... Měl narozeniny a já slyšela, jak mu maminka říká, že až přijde domů, tak dostane dárky. Že pro něj něco má." „A ty jsi mu přála?" „Jo... Šli jsme spolu do třídy. Víš, jak jsi mě vyzvedávala ve škole, i s taťkou a on vás zdravil." „Myslíš toho bloňdáčka?" „Jo." „On je nový, ne?" „Jo... Jsem mu popřála a on se usmál a řekl, že jsem moc hodná. Pak o přestávce mi dal bonbon. A když jsme šli na zahradu s paní učitelkou, místo tělocviku, tak jsem mu já dala čokoládu, co jsi mi dala s sebou. No a... Dala jsem mu ji a řekla, že to má k narozkám. A dala jsem mu pusu na tvář. No a po škole, než mě taťka vyzvedl, jsme si povídali v šatně. Tak mi řekl, kdy mám narozeniny já, jsem mu to řekla a on řekl, že to se neuvidíme, když bude volno. Tak mi popřál a dal mi pusu." „Na pusu?" „Ne, na tvář. Jsem mu řekla, že mi ji dát může, ale jen na tvář, protože jsem na pusu na pusu ještě malá." Zacukaly mi koutky a kývla jsem.
„Líbí se ti?" „Moc." Povzdechla si a přitáhla si kolínka k bradě. „Neřekneš to ale taťkovi?" „Proč ne?" „Protože jsem jeho holčička." Vykulila očka, obrátila se a vydechla pozdrav k bráchovi.

„A-ahoj." Vydechla jsem překvapeně, při pohledu na Zaynieho. Vypadal... Pomuchlaně, jako kdyby se porval. „Čau." Zamumlal, zmizel do kuchyně s sklopenou hlavou.

„Mami, co se stalo?" „Nevím broučku. Počkej tady, ano?" Cestou ke kuchyni, jsem slyšela odemykání. Že by Zayn? Bylo po třetí hodině, oběd odpočíval na sporáku... Než jsem se rozhoupala, kam jít, Zaynie kolem proběhl s nějakým modrým sáčkem.

„Zaynie!" „Jdu si lehnout, mami. Je mi blbě. Ale prášky nechcu. Vyspím se z toho." Nechápavě jsem se proběhla ke dveřím. Klíče byly v zámku, ten za dveřmi nemohl dovnitř.
Setkala jsem se s naštvaným pohledem Zayna a zničeně na něj pohlédla. Den před jeho dovolenou a on bude vzteklý.

„Ahoj, lásko." Nedala jsem mu prostor odpovědět a zaměstnala jeho rty. Ledovou dlaní mě zastudil na břiše, druhou mě k sobě přitiskl a oplácel mi polibky. Strnulost na pár chvil vymizela, ale sotva jsem se odtáhla, agrese v očích znovu vzplála.
„Hlavně se nerozčiluj... Lásko... Nebudu se ptát, co se stalo, jen-" „Jsem kurevsky nasraný" Jsou to kokoti, všichni do jednoho... Potřebuju se vycukat... Baby, uděláš mi kafe, prosím? Musím něco dodělat a pak přijdu." Kývám na souhlas a zatímco jemu chystám kafe, Sárinka u stolu cosi maluje.

„Mami, kdy přijde Sofi s Ájou?" „Kolem paté, je taťka vyzvedne. Pojedeš s ním?" „A on pojede? Nepracuje?" „Asi to stihne... A když ne, pojedu já. Pojedeš se mnou?" „Jo...!" Sjela ze židle, utekla nahoru, po chvilce byla zpátky. Odnášela jsem hrnek a chytala ji za bradu.

„Co plačeš?!" „To Zaynie!" Zabořila mi tvář do břicha a rozfňukala se. Nahoře vzteklý manžel, naštvaný syn a tady uplakaná holčička...

„Koťátko, co provedl?" „Za-zařval na mě... Ať vypadnu a vůbec za ním nechodí. Že mu mám dát pokoj." „Neplakej... No tak... Odnesu tátovi kafe a hned přijdu, ano?" „Ta-taťka je taky naštvaný? Že nepřišel pro pusu." Další salva pláče. „Já něco udělala Zayniemu a tátovi?" „Ne! Nic jsi neudělala! Víš přece, že taťka toho má teď moc... Naštvali ho v práci a Zaynie... Neplač, ano? Uvidíme, proč byl na tebe zlý." Vyběhla jsem za Zaynem, zamumlal poděkování a když jsem mu chytla bradu, vztekle zavrčel.

„Toleruju ti tohle... Vyhovuje mi víc, když se uklidniš tady sám, než abys na děti řval nebo byl na mě protivný. Ale nevrč na mě, když tě chci políbit." Zjihl a hladově mě políbil.

„Omlouvám se, kočičko... Dej mi hodinu, ano? Pak se ti budu věnovat. Díky za kafe, miluju tě." „Já tebe, vzteklounku." Líbla jsem jej do vlasů a snahu, dostat se k Zayniemu zmařily zamknuté dveře. Počkala jsem pár minut po klepání, na které nereagoval. No nic... Tak Sárinka.

Uslzená cosi kreslila na zemi v obyváku, otírala si očka, smrkala...

„Sárinko..." „Ano?" „Neplakej už..." „Co jsem ale provedla?" „Ty nic... Zaynie je holt... Po tátovi. V tomto... Je to takový Hulk." Ušklíbla se a kývla. „Ten zelený hrdina, co má táta v pracovně?" „Jo... Zlato, nevím co se Zayniemu stalo. Je zamknutý, ale nechtěl být na tebe zlej. To ne... Uklidni se a neplač. Dej mu chvilku, mhm. Miluje tě, nikdy na tebe přece nekřičel, zlato..." „A táta?" „Ten je rozzlobený kvůli práci. Říkal, že ta za hodinku přijde, mhm? Budeme něco hrát?" „Jo... Ale co?" „No, myslím že her, máme víc než dost." Mrkla jsem k polici, kde byly vyskládaný hry.

********************************************
Tak jeden je, ale rozuzlení nikde, co? =D *rozverný pohled*
Uhm... =D =D =D Nebudu spoiler =D *pobavený výraz, alá "jen ona ví, co je dál" =D =D *

Děkuju :o) ♥