Sára

S vrtěním hlavy a pitomým úsměvem, jsem objala maličké tělíčko, které se zavrtělo.

„Kde je tatínek?" „V práci. Spinkej ještě, hm?" „Zapneme si pohádku?" Usmívá se malá unaveně, leze mi do náruče...
Usnula po pár minutách od začátku pohádky, stejně jako já. S notnou dávkou provinilosti, jsem zírala ve tři na mobil a přemlouvala samu sebe, že tolik hodin určitě není.

„Ahoj!" „Ahoj." Objala jsem Áju a dala mu pusu do vlasů. „To jsi tu sám?" „Brácha se válí s Rylie u televize a Sofča je v houpací síti. Čte si." „Co jsi jedl?" „To je mi teda otázka." „Nebuď uštěpačný." Zachichotal se, objal mě a opřel mi hlavu o prsa.
„Psal mi taťka, že jestli máme u sebe peníze, tak si máme něco koupit, je mu jedno co. A jestli peníze nemáme, tak ať se za ním stavíme. Neměli jsme a Zaynie nereagoval, a táta nás vzal na oběd." „A co jsi měl?" „Já tam nechci!" Zaryl se ploskami nohou do podlahy a celý se našponoval. Odmítal udělat krok dopředu a kdyby to šlo, rozryje parkety.
„Co blbneš?" „Nemusím se dívat, jak se ti dva cicmají." „Cože dělají?" Odfrkl si, ušklíbl a znovu mě objal.
„Brácha se už posunul na vyšší metu, no." „Nech toho!" Dusila jsem smích a chtěla se jít přesvědčit. Nemusela jsem jít přes obyvák, na druhou stranu... Nemusí si Zaynie prožít všechny škodolibé pohledy jen od Zayna.

„Táta nás pak hodil. Přijede prý do čtyř. A ty nemáš nic dělat, nakázal mi, tě hlídat. Proč?" Pobaveně jsem se dívala do jeho očí a přemýšlela, co říct.
„Mami?" „Znáš taťku, když něco přikáže, chce aby se to splnilo." „Přikazuje ale jen nám." „Si jen myslíš." Přimhouřil oči, pak úsečně kývl a stisk zesílil. „Řekni mi to. Proč? Ty mě taky nutíš vše říkat." „To není pravda." „Jasně, mami. Ale když ti to říct nechci, jen se usměješ a řekneš, že zavoláš tátu." „A protože máš z táty respekt, tak holt vše povíš." Vyprskl smíchy, hladila jsem ho ve vlasech a pak tiše zašeptala, ať počká ještě nějakou dobu. Pak mu řekneme, proč mi táta začal přikazovat co budu dělat.

„No dobře, ale tam já nejdu! A ty si máš jít taky lehnout. Táta říkal, že se staví v restauraci a přiveze ti oběd. Že prý, jestli tě najde v kuchyni, tak si týden nesedneš." Potlačila jsem smích, chytila jej za bradu a vtiskla mu pusu na rty.
„A to kvůli tátově zákazu, mám umřít na žízeň?" „Já ti to přinesu." „Ájo, prosím tě..." „Mami, jsi hrozně škodolibá." „Omyl, broučku. Jsem jen zvědavá." „Až si přivedu holku já, budu se s ní líbat jen v pokoji, kde se zamknem!" Houkl mi polohlasem do zad.

„Ahoj!" Ne, nemohla jsem si to odpustit. Ti dva do sebe byli doslova a do písmene zakousnutí. Nevnímali okolí... A mě nenapadlo nic lepšího, než si je vyfotit. Až pak jsem pozdravila a oba vzpláli.

„A-ahoj, mami. Jak ti je?" „Prosím?" „Volal mi táta, že ti není dobře... Je ti už líp?" Zaynie byl poněkud udýchaný, stále v jednom ohni a Rylie se dívala do neurčitého bodu, mezi mou nohou a zbytkem prostoru, co jí oko zachytávalo.
„Ale jo... Jen si vezmu něco k pití a půjdu si zase lehnout." „Co Sáruš?" „Je jí líp. Spinká." „Možná tě nakazila." „Možná... Taky byste měli dávat pozor, abyste se nenakazili." Skousla jsem si ret a zmizela do kuchyně.

Zpátky jsem se vracela druhou stranou, větší stud by ti asi dva nerozdýchali.

„Tomu se vážně říká provokace." Zvedla jsem oči a pobaveně se usmála k Zaynovi. Tiše zabouchl, skopl boty a poklepal si prstem dolní čelist. S tlumeným smíchem jsem se vytáhla na špičky a políbila jej na ono místo.
Sykla jsem.
Na zadek mi dopadla jeho dlaň, vzápětí mě za něj chytil a přitiskl na sebe.

„Ahoj." „Ahoj." „Jestli jsi vařila, tak si mě nepřej." „Vstala jsem před chvílí a měla žízeň. To jsem si nemohla jít ani pro pití, lásko? Co jsi přinesl? Dvojčátka jsi měl s sebou na obědě... Co jste měli dobrého?" „Psal jsem i Zaynovi, ten mi jen pak odepsal, že zajde někam s Rylie. Jsou vůbec doma? A já měl stejně jako děti maso s hranolky." „Jsou. Všichni. A co máš pro nás?" Široce se usmál, přiložil mi dlaň na břicho a mrkl.
„Pro maminku hlavní chod a pro miláčka dezert." Konečky prsů jsem zachytila tašku, se smíchem ruku oddálil a skousl mi ret.
„Co můj nemocný miláček?" „Spinká, ptala se na tebe, ale pak jsme usnuly. Obě." Kývl a znovu se sklonil.

„Musíme náš společný víkend odložit, že?" „Nenechám ji tu s takovou bez nás." „Myslel jsem si to." „Zlobíš se?" „Nikdy!" Zavrčel a skousl mi ret. „Jdi nahoru, mhm? Přinesu ti jídlo." Z patra houkl Ája. Sárka se probrala a chce mě.
„A mále donesu piškoty a pudink, hm?" Kývla jsem, zmizela nahoru a za pár minut pobaveně sledovala Zayna, jak bere do náruče Sárku.
Mumlal ji do tvářičky, jak se jeho kočička má, jestli jí je líp a zvládne si s ním zahrát aspoň pexeso. Malá se křenila, kývala na souhlas, sezobala pár piškotů, několik lžiček pudinku, jednu vidličku masa i omáčky a spokojeně se zavrtala pod Zaynovu paži.
„Chceš přinést zákusek?" „Zatím ne." Posunula jsem se blíž, dívala se na Sárku, jak listuje knížkou, co Zayn vylovil odnikud a on na mě pobaveně mrknul.

„Má radost." „Jako vždy... Zvládl jsi to koupit bez remcání, viď?" Protočil panenky a uchechtl se. „Víš, jak ty plastový nádhery nesnáším." „Ale no tak." „No co... Pochopím prostě Barbie panenku, ale proč o tom i píšou?" „Jsi děsný a úžasný zároveň. Uvědomuješ si, že můžeš mít třetí holčičku a ta bude stejně jako Sárka se Sofi, milovat panenky?" „Uvědomuju. Ale stejně tak, jak bude mít ráda panenky, bude mít ráda klučičí věci, o to se postarám." Dusím smích, lehám si na jeho paži a nechám se hladit.
„Ju! Maminko, podívej! Tady píšou, že bude pro panenky nový domeček..." „Chtěla bys ho?" Pobaveně si prohlížím obrázek domku, v myšlenkách si představím domeček pro panenky, co jí udělal Zayn na minulé Vánoce. Podobný dělal i Sofince. Ačkoliv jí ho mohla dát, odmítala se ho vzdát a měl svoje čestné místo v jejím pokoji. Asi se ho nikdy nevzdá a Sárka vypadala, že i ona si výtvor táty zamilovala, byť žila v iluzi, že jej vyrobil Ježíšek a jeho pomocníci.
„Je hezký... Ale od Ježíška je lepší!" „Ježíšek vyrobil úžasný domeček, že?" „Ano." Zívla, přitiskla se k Zaynovi z druhé strany a ten se nepřestal usmívat do stropu.
Stál ho spoustu nervů, nadávek... Ale ta radost malé pod stromečkem, když z něj servala balící papír...

„Možná bych nový chtěla, ale ne plastový. Dřevěný od Ježíška je prostě nejlepší." Další zívnutí, mumlání dotazu, jestli budou hrát pexeso až později a za pár minut spinká.

Uteklo čtrnáct dní... Sárce se udělalo po pár dnech líp, zvládala hopsat po posteli, i po Zaynovi a užívala si výsostního postavení, nemocného tvorečka. Obskakovali ji všichni. Přes mě a Zayna, po Áju.
Ten se s ní válel v posteli, jakmile dorazil ze školy, odpustil si několik fotbalových zápasů v partě kamarádů a s pitomým výrazem, s ní sledoval pohádky ryze pro holčičky.
Sofinka ji obskakovala, nosila hračky, pitíčka, piškotky... Hrály si na kadeřnice, malovaly se – jsem zvědavá, co řeknu Zaynovi proč už nepovlékám postel do bílého prádla, ty fleky prostě nešly vyprat – a taktéž sledovaly jednu pohádku za druhou.
Nelíbilo se mi pomyšlení, na jednu stranu, že mi do ložnice bude chodit vlastně cizí holka, v podání Rylie. Ani, že se mi bude válet v posteli. Zaynie to vyřešil snadno, aniž bych něco řekla. Odnášel si Sárku k sobě, kde se jí věnovali oba. U nich alespoň pochodila s toužebným hraním si na školu. Musela jsem uznat, že jí to prospělo. Rylie s ní měla větší trpělivost než Zaynie a pomáhala ji s úkoly, co ji nosila dvojčata ona. Od nás stačil jen podpis a zběžná kontrola, jestli se Rylie někde nesekla...

„Co se tváříš, jako kdyby ti ulétly včely?" „Nuda..." Zívl náš nejstarší u stolu a líně se protáhl. „Se zabav, ne?" Protočil panenky a uškrnul se.

„Maminko?" „Copak chceš?" „Pogratulovat." „K čemu?" „Táta mi řekl... To o miminku... Ani jsem nekvákl... Prostě... Jsem strašně rád!" Přestala jsem válet těsto a pobaveně na něj pohlédla. „Víš ale, co tě čeká?" „Jo... Táta mi bude dupat na krk, jakmile se bude blížit devátý měsíc a jsem s tím smířený." Zvedl oči a drze zkřivil ret. „Můžu to říct Rylie?" „Ne." „Proč?" Zajikl se šokem.
„Myslel jsem, že ji máš ráda..." „Je to tedy vážný?" „Viděla jsi nás, se líbat." Zrudl a sklopil oči. „Je to... Měli jste oba pravdu, ve všem, co jste mi kdy řekli. Když jsi s někým, koho máš fakt rád, je všechno jiný." „Nebudu ale doufám babička...? To bych si připadala divně." „Ty jsi z babičky udělala babičku a děda z ní udělal znovu mámu-" „Historie se nemusí ale opakovat." Zakření se, kývne a spiklenecky se předkloní.
„Já... My... Spali jsme spolu. U ní... Tu noc, jak dvojčata spala u babičky s dědem..." „A tím mi chceš říct, že je možné, že budeme prarodiče?" Skousla jsem si tváře zevnitř.
Chudinka... Tak moc se styděl... Hlásek měl jako malé pískle.

„Ne, to ne... Měl jsem k-kondom." Div jsem si tváře neprokousla. Nacpala jsem si do úst šunku a zaměstnávala mysl kousáním.
„Bylo to... Fakt hezký. Mami, před nějakou dobou si do mě táta rýpl, co se velikosti týče-" Střelila jsem periferně ke vstupu do kuchyně. Nikdo tam nestál a já si do pusy rvala sýr. Pocit, že toho ve šnečcích moc nebude, se stupňoval.
„Rylie... Byl jsem její první a ona... Prostě vytřeštila oči a byla chvilku v šoku. Táta-táta se taky nemá za co stydět, že? Reagovala jsi poprvé s ním taky tak?" Stiskla jsem dlaň v pěst, do očí se mi draly slzy smíchu. Byl šíleně sladký, vyjukaný a zjevně se potřeboval nějak ujistit, že velikost není na obtíž. Alespoň tak mi to z jeho hlasu vyznívalo. Zoufale jsem si tu přála teď Zayna. Ať byl jakkoli škodolibý, teď by s ním mluvil vážným hlasem a pohledem jej uklidnil. Že se nemusí stydět, může se zeptat na cokoliv.

„Ano." „Jo?" „Zaynie, co to je za dotaz? Rylie se lekla, nebo jí to vadilo... Nebo?" Obrátila jsem se a snažila se udržet si vážnou a přitom povzbuzující masku. 

******************************
Tak... Zase znovu a už po XXXtéé... Já OPRAVDU NEVÍM, kolik bude kapitol (netýká se to jen této povídky, týká se to všech) Prosím, přestaňte se na toto ptát, protože já jsem už na tento dotaz alergická.
Ukončení až budou děti dospělé nebo to bude otevřený konec... Tak i tady, zas a znovu - já opravdu nevím, co bude... Nepíšu dopředu, jen sednu a píšu, co mě napadne. Je to těžká improvizace :o) Když to přeženu, nechám je v další kapitole vysekat při autonehodě, všichni umřou a bude už konec =D (nadsázka...) 
Jinak děkuji za komentáře a Leni -předpokládám, že se tak jmenuješ dle přezdívky - děkuji a to mě těší :o) 

♥♥♥