Sára

„Dobrý den." „Dobrý." Odpovídá doktorka s širokým úsměvem. „Zadařilo se?" „Podle testu ano..." „Nejste přesvědčená?" „Jsem i nejsem. Nechci se těšit, dokud mi to neřeknete vy. Nechci pak cítit větší zklamání." Jen se usmívá, ptá se na problémy, na sex, co děti...

„Tak, jdeme rovnou na ultrazvuk, hm?" Souhlasně kývám, potře mi břicho gelem, rejdí sondou po něm.
Když se začne usmívat, sama se zaculím. Ten úsměv určitě není lítostivý.

„Taková malá fazolka." Zaculí se doktorka a otočí ke mně monitor. „Gratuluji!" Spontánně se rozbrečím. Otře mi břicho, nejsem schopná si zbytek ani otřít a dál ležím na lehátku.

„Copak je?" Hladí mě po ruce s něhou, usmívá se. „Bála jsem se, že-že po tom potratu to nepůjde. Ani když se budeme snažit... Manžel dítě chtěl, strašně a... Kdybych vyšla a musela mu říct, že to nevyšlo a pak třeba zase ne..." Konejší mě, sedím s ní v ordinaci dalších deset minut, během kterých ona vytiskne snímek a podává mi jej se slovy, abych ho dala manželovi, jako důkaz.
Pitomě se culím, kývám, děkuju...

Čekárna je snad plnější víc, než předtím a já se nehodlám Zaynovi věšet kolem krku tady. Odtahuju jej do chodby, kde není ani noha a až tady, projevím emoce i nadšení.
Drží mě nad podlahou, div mě neumačká a šeptá, jak se cítí šťastný.

Cestou k autu, mi na rtech stále sedí pitomej úsměv, on se usmívá jako vítěz. Drtí mě kolem ramen a sem tam na mě pohlédne.

„Zajdeme si na snídani? Práce i nákup ještě počk-" „Musíme do školy." Mám v očích otazníky, hlavou se mi honí proč. Sárka? Dvojčata? Nebo se Zaynie stihl porvat?
„Pro Sárku. Volala mi její třídní. Není jí dobře. Zvrací a má teplotu." „Cože?! Ale ráno jí nic nebylo. Ani si nestěžovala."

Je hodina, v kabinetě je prázdno...

„Kde má vlastně třídu?" S uculením k Zaynovi zvednu hlavu. „Tatínku..." „Toto po mně fakt nechtěj, lásko." Dusím smích, klepu na třídu.

„Sáro," Jediná učitelka, co akceptovala cizí jméno a naučila se jej vyslovovat i ve formě zdrobněliny. „Maminka s tatínkem, jsou tu!" „Dobrý den." Protáhla jsem se do třídy, děti sborově zdraví a Sárinka leží na lavici.
„Maminko, mě bolí hlavička." „Já ji vezmu! Vem jí věci." Zayn se odlepil ode dveří, i jeho děti zdraví a on jim s úsměvem odpovídá.
„Pojď ke mně, kočičko. Co se děje? Ráno ti bylo dobře." „Já nevím, tatínku. Asi budu blinkat, zase." Jen to dořekla, nafoukla jsem tváře. Děti zakřičeli a Zayn jen odvrátil hlavu. Pozvracela mu rameno...
„Tatínku-" „To nic, vypere se to. Nevadí mi to." Zatímco on už je s ní na chodbě, se zoufalým výrazem se ptám, jestli mám to co skončilo na zemi uklidit. Učitelka vrtí hlavou, zavolá ihned uklízečku a mě prosí, abych zavolala co s malou je. Kývám, loučím se...

„Nemá smysl domů, zajedeme k doktorovi." Zayn posadil malou dozadu a hrabal se v kufru. „Ty máš s sebou oblečení?" „Některý jednání si vyžadují slušný hadry a s trikem, kde mám napsaný „fuck you" a podobně, tam fakt nemůžu." Mrká, shazuje tričko a zapíná si košili.
„Asi to mám cvičně... Až mě poblinká miláček. Pamatuješ na Adama? Kolik mu bylo... Půl roku a ohodil mě bravurně." Dusím smích, kývám na souhlas a sedám si k Sárce.

„Co tě bolí, co řekneme paní doktorce?" „Bříško a hlavička. Zlobí se tatínek?" Zayn dosedl do auta a usmál se k nám.
„Kočičko, nezlobím se. Bříško bolí, tak to musí ven... Nic se nestalo." Usmívá se na něj, jako měsíček a hladí mě po tváři. „Jen bříško a hlavička?" „A v krku... Ale ráno to nebylo. Až teď. Zaynie s Rylie mě doprovodili a když jsem se v šatně přezouvala, tak to začalo." Kývám na souhlas, k doktorce jí Zayn bere znovu do náruče.
Otírá se jí bradou o hlavičku a mumle tiše, jak je jeho malý, ubohý koťátko. Malá se usmívá, mumle jak tatínka miluje.

„Hnisavá angína..." Jen si povzdechnu. Doktorka vypsala recepty, Zayn jí bere do auta, já stojím frontu v lékárně.

„Dám ji k nám, hm?" „Jo, zapni jí pohádku. Udělám jí čaj a nachystám prášky. Půjdu hned za ní." Na pár sekund mě pevně objal.
„Večer, lásko, tě nepustím z náruče. Budu tě držet celou noc a budu ti do úst šeptat, jak tě miluju, jak miluju maličké." „Já vím." Sárinka natahuje ruce z pohovky, odnáší ji do ložnice.

„Kdy přijdeš?" „Jako obvykle, kočičko." „Budeme si pak hrát?" „Budem koukat na pohádky a namaluju ti obrázky. Budem je vymalovávat, hm?" Sárka souhlasně kývá, špulí pusinku.
„Zavolám Ájovi, za chvíli má přestávku. Aby to věděl." Kývám na souhlas, mumlu, že stejně má dnes fotbal a Sofi tancování, takže bych pro malou jinak šla já.

Pohádka střídá pohádku, s horečkou je vytrvale sleduje, odmítá spinkat.

„Co budeš chtít papat, hm?" „Asi nic, maminko. Nemám hlad." „Chceš blinkat?" „Už ne..." Co Zayn odešel, zvracela ještě třikrát. Naposledy to už sláblo...
„Co kdyby sis dala pár piškotků a další čajík, hm? Bříško něco musí dostat." Kýve na souhlas, stopuju pohádku a když se vrátím, spinká.
Nechávám ji o samotě, chvíli sedím na pohovce dole a prohlížím si snímek. Po pár minutách přemýšlím, co dětem na oběd.
Dvojčata přijdou vyhladověla a Zayn s Rylie nepochybně taky.

Kuřecí maso, smetanovo-žampionová omáčka a hranolky... Tím nepohrdne ani jedno z dětí a Zayn si minimálně dvakrát přidá. Kyseliny...

„Mamí?" „V kuchyni, Zaynie!" „Dobrý den." „Ahoj! Tak co ve škole?" „Na pohodu. Ale venku stojí týpek a ptá se po tobě." „Kdo to je?" „Nevím. Má pro tebe nějaký balíček." „Rylie, prosím tě, promíchej to." S otazníky v očích mířím ke dveřím.
Za nimi se usmívá kluk, možná tak dvacet let a podává mi desky s papíry.

„A co to jako je? A od koho?" „Nemůžu nic říct. Poznáte to sama. Kam vám to mám dát?" Obří, černo – stříbrná krabice s poklopem... Vůbec netuším co to je a od koho to je.
Hodila jsem na papír podpis, kluk prošoupl krabici do haly a znovu se usmál. „Mějte se. Nashle." „Nashle." Zavřel za sebou a já, pořád s nepochopením ve tváří otvírám víko. Krabice se náhle rozpadla a já zírala snad na sto růží. Ne-li na víc.

„Páni! Mamko! Od koho to je." Probírám se květy, hledám nějakou kartičku.

„Zas a znovu, můžu děkovat.
Můžu děkovat za Zayna, za Áju a Sofinku, za Sárinku... Za tebe. Můžu děkovat, že jsi moje, že jsi mi dala šanci a pak sis mě vzala za muže.
Nosíš moje příjmení, moje děti ho nosí a ty, ty nosíš pod srdcem další, maličké Malik. Mou malou lásku, chlapečka nebo holčičku... Nezáleží mi na pohlaví, je jedno, co to bude, protože... To není důležité. Důležité je, aby bylo zdravé, abys byla ty, po celou dobu těhotenství v pořádku. Aby byl porod snadný a až maličké poprvé zakřičí, chci být u tebe. Držet tě za ruku, hladit tě ve vlasech a pak se dívat, jak ti miminko položí na prsa. A až ho dají do rukou mně, ucítím to, co jsem cítil poprvé s dětmi.
Štěstí, lásku, radost a zároveň strach, nejistotu...
Mrzí mě a bolí, že o maličké předtím, jsme přišli, ale teď je bolest otupená. Budu mít znovu maličké, které se mi bude sápat do náruče, které budu učit chodit, mluvit... Budu se dívat na tebe, jak jej krmíš, jak se s ním mazlíš a bude to dokonalé.
Mrzí mě, že jsem musel do práce, že je Sárince špatně a museli jsme pro ni. Tak moc tě chci držet v náručí a děkovat. Líbat tvoje sladký rty, tisknout tě k sobě a zas a znovu opakovat, jak jsem vděčný, jak tebe i maličké miluji.
Viděl jsem tvý oči... Tak moc jsem se těšil a pak, na chodbě... Co jsem udělal? Jen tě objal a řekl „díky" a to je málo. Zasloužíš si víc...

Dnešní noc, lásko, bude jiná...

Mimochodem, všimla sis, že ta jedna růže je umělá? Víš, proč to tak je?

Miluji Tě, Zayn."

„Mami, od koho jsou?" „Od táty." Vydechnu, stěží zadržuju slzy.