Zayn

„Je moc hezká." „Kdo?" „Rylie." „Myslíš?" „A není?" „Je to obyčejná holka." Sárka se zakření a hladí mě po tváři.
„Tatínku..." „Ano, kočičko?" „Maminka je nejkrásnější, že?" Spokojeně brouknu na souhlas a zastrčím ji pramínek vlásků za ouško.
„A ty a Sofinka. Mám ty nejkrásnější holky na světě doma." Zachichotá se, opře mi hlavičku o rameno a dál mě hladí.

„Copak chceš, kočičko? Děje se něco?" „Ne, jen se mazlím. Tuli, tuli." Dusím smích, vtiskávám ji pusinky na krk a do vlasů a bavím se, jejím nakažlivým smíchem.

„Zavolám ti Zayna, přečte ti pohádku, ano?" „I Rylie?" „Taky jí řeknu." Vykoupaná už ležela v posteli, Sofi ukládala Sára a Ája na nás houkl přání dobré noci za běhu.
„Zayne." „Tati?" Seděl s Rylie na posteli, cukaly mi koutky a jen stěží, jsem se zvládl krotit. Měla na sobě jeho triko i šortky, nejistě se usmívala a rudla.

„Sárka vás volá, chce pohádku. Tak s ní hlavně nedělejte kraviny, ať brzo usne. A ráno škola, mládeži. Bez diskuze. Takže ani vy neponocujte." „Není ani devět!" „No a? Mám vás jít zkontrolovat kolem půlnoci?" „Tati!" Vyprskl jsem smíchy a nechal je tam. Jeho naštvaného, ji v jednom ohni.

„V kolik se pak vrátíš?" „Vrátím?" „Máš jen dopoledne volno, ne?" „Jo... Jako obvykle. Kolem třetí/čtvrté. I když," Dělala si kávu, na stole ležela knížka. Copak chceš vegetit na zahradě, beze mě?
„Se mi absolutně nebude chtít odejít. Ne po tom, co mi vklouzneš do náruče a ukážeš mi těhotenský průkaz." Objímám ji, líbu na rameni a spokojeně hladím bříško.
„Ty si opravdu nepřipouštíš, že by to mohl být vadný kus, viď?" „Copak ty z toho nemáš radost?" „Mám... Jen se nechci těšit... Nechci být pak tolik zklamaná." „Kočičko, já ale vím, že máš v bříšku mou lásku. Nebudu zklamaný, klidně se vsadím." „O co?" „O cokoliv." Dusím smích, pobaveně se mi obrátila v náručí a hladila mě po tvářích.
„Mimochodem, chystáš se jít na terasu?" Broukne a skousne mi bradu. „Chtěla jsem si číst, ale to asi neklapne, viď?" „Ne. Budeš se věnovat mně." „Máme plný dům dětí, nadrženečku." Pobaveně jsem se uchechtl a do úst zašeptal, že takové věnování mé osobě, mi předvede v ložnici.

Válel jsem se na lehátku, lehla mi do nohou a spokojeně vydechla.

„Spokojenost?" „Největší." „A pořád se zlobíš na Zayna a chceš ho nějak potrestat?" „Nevím jak... Máš pravdu, v tom, co jsi řekl. Třeba po čase zjistí, že je to zbytečný." „Já to po těch letech nezjistil." „Jenže u tebe to je jiné." „Jako v čem?" Zapalovač lupl, se smíchem otočila a já se zakloněnou hlavou vydechl kouř. Přitiskla se mi rty na krk a slabě skousla.

„Poznala jsem tě už jako kuřáka... A neměnila bych. Líbí se mi to. U tebe... To, že i tobě to kazí zdraví mě štve, ale nedovedu si tě bez cigarety představit. Hlavně," Hladově mě políbila a drze si skousla ret. „Miluju tu slabou hořkost."
„Tak to u něj akceptuj, hm? Buď přestane, nebo ne. Ale mám mu dávat kázání o zákazu kouření a pak si jít sám zapálit? Jakou by to mělo cenu... Fakt je lepší, když budeme mít přehled, kolik vykouří... A mimochodem, hořkost...?" Dusí smích, zahákne mi konečky prstů za lem tepláků a protočí panenky.
„Jsi děsný!" „Za to nemůžu." Mumlu ji za smíchu do rtů. „Za to můžeš jen ty." „Půjdu si dát vanu... Přidáš se? Chci umýt záda." „Jen záda?" „Lásko..." Sykla a tlumila smích, když jsem si ji vysadil kolem pasu.

„Kocourku..." Pitomě se usměju a rozlepím víčka. Usnul jsem, jako nemluvně. Ve vaně mě zlobila a provokovala, v posteli zničila. Byl jsem šíleně vyčerpaný a ani ta hodina spánku navíc, že nemusím do práce, mi nepomohla.
„Kočičko, dobré ráno." Naklonila se, hladově mě políbila a šeptala, že bych měl vstát. Snídaně je nachystaná, děti akorát odešli na bus.

„Na kolikátou jsi domluvená?" „Na osm. Vezme mě prý hned, jako první." „Okey... Stačí v půl vyjet, ne?" „Jo." „Fajn." Zapištěla, přepadla ze mě a než jsme se vyhrabali, bylo po půl...

Stojím v čekárně, ignoruju pohledy žen, ať už s bříšky nebo bez nich... Málem jsem se vyvrátil. Na to, že začíná ordinovat od osmi, byla čekárna narvaná. Neměli jsme si kam ani sednout...
Sáru vzala přednostně, setkala se se zlými pohledy, já jejich majitelky vraždil pohledem. Nezajímá mě, že jsou už v dost pokročilém stádiu těhotenství a určitě je cesta sem unavila, ale...
Uplynulo dvacet minut. Nebavilo mě to tu, iritovaly mě „tiché" proslovy na můj účet.

„Malik, prosím?" Vibruje mi mobil v kapse.
„Dobrý den! Tady třídní učitelka vaší Sáry, Thr-"
„Dobrý den! Co se děje? Malá nedorazila do školy?!"
„Ale ano! Jen jí není dobře. Zvrací. Snažila jsem se dovolat vaší ženě, ale nebere mi to. Můžete si pro ni přijet? Má i teplotu."
Polknu nadávku. Vždyť včera byla v pořádku a Sára ráno nic neříkala.
„Jo, jistě! Ať chvíli vydrží, do," Střelím pohledem k hodinám a počítám. „Do půl hodinky jsem tam."
„Dobře. Na shledanou."
„Nashle..."

V duchu Sáru popoháním. Kdybych ji nechal zprávu na mobilu, aby počkala, že zajedu pro malou... No nevím. Ostatně, nechce se mi do toho. Chci vědět, jestli- „Mrs. Thompson. Pojďte do kabinky." Vyšla sestřička, usmála se mým směrem a znovu zabouchla dveře, vzápětí vyšla Sára.

Hledám její oči... Konečně zvedla hlavu, nejde ale nic poznat. „Jdeme?" „J-jo." Vydechnu zaraženě. Až za rohem ordinace mě zastaví, oči ji planou a její ústa mě hladově líbají.

„Měl jsi pravdu!" „Ano?!" „Ano." Zakření se, ukáže mi průkaz a první snímek, kde vlastně ještě pořádně není nic vidět, ale...
Drtím ji v náručí, polykám slzy a až v autě si vzpomenu na Sárku.

„Musíme do školy." Utnul jsem její dotaz, jestli se nestavíme někam na snídani a pak až nakoupit. Nechápavě vytřeštila oči.
„Pro Sárku. Volala mi její třídní. Není jí dobře. Zvrací a má teplotu." „Cože?! Ale ráno jí nic nebylo. Ani si nestěžovala." Krčím ramenem, do školy vcházíme spolu a já ji majetnicky objímám, dlaní částečně na jejím bříšku, kde ukrývá mou další, maličkou lásku.