Zayn

Útrpně sedím v posteli, dívám se na dveře koupelny a sotva mi dá pokyn, vše ve mně řve. Cítím šílenou radost a zároveň s tím bolest.
Neměla by ona být tou první, kdo uvidí, jestli tam jsou dvě čárky?

Líbla mě na lopatku a přitiskla se. Drží mě kolem břicha, boří mi tvář do zad a sama chce vědět, co tam je.
Obracím papírek a v následné vteřině, mám chuť řvát. Jsou tam! Dvě čárky, které se rovnají mému dítěti.
Obrátil jsem se a setkal se s jejíma očima. Neměla nejmenší tušení... V očích má bolest, omlouvá se jimi a uteče jí několik slziček.

„Neplakej! Lásko..." „Ano?" „Ano!" Vyhrnula si triko, přiložila dlaně na bříško a skousla si ret. „Lásko...! Tohle je strašně, tak strašně krásný pocit!" „Neraduj se tak... Vždyť... Může to být vadný kus a-" „Vím to! Vím, že je v tobě moje dítě! Doktorka to jen potvrdí. Kdy tam půjdeš? Chci jít s tebou." Zabořil jsem tvář do výstřihu, chvíli tak setrval a bezděky si pomyslel, jak je její hruď pohodlná. Tiše jsem se uchechtl a znovu na ni pohlédl.
Už teď mohla mít bříško kulaťoučké, mohl jsem vědět, co budu mít; jestli chlapečka nebo děvčátko a místo toho, bylo její bříško prázdné. Až doteď...
„Přišli jsme o drobečka, lásko... Budeš znovu jako v bavlnce, rozumíš? Myslím, že ti zakážu i překládání knížek." „Zaynie..." „Budu horší, než když jsi čekala Sáru! Smiř se s tím, nedovolím ti samotné nic. Budeš mít za zadkem mě nebo děti. A k doktorovi, budu chodit s tebou. Budu tě chránit... Nechci znovu vejít do koupelny, na tvoje zavolání, a vidět jak je voda krvavá. To už nechci."

Uslzeně přikývla, brala mi tvář do dlaní a šeptala, že dětem ještě nic nepovíme. Nechce pak několikanásobné zklamání, což chápu, ale já i přesto vím, že těhotná je.

Seděl jsem na terase, popíjel ledový kafe a s nevolí se díval na Sárku. Seděla na dece, sluníčko už začínalo péct a já přemýšlel, kam jsem zastrčil její slunečník. Sára by mi nepoděkovala, kdybych vytáhl slunečník ze stolu a zapíchl ho nad malou.

„Sáro!" „Tatínku?" „Kde máš kšiltovku? Bude tě bolet hlavička. A pojď se napít." Přiběhne, vypije šťávu a zubí se, že kšiltovku zapomněla v šatně.
„Copak nemáš jinou?" „Mám, ale ty se mi teď nelíbí." „Sáry..." Chichotá se, leze mi na klín a se zájmem mě hladí ve vousech.

„Není ti teplo?" „Je." „Oholíš se?" „Ne." „Proč? A proč si vlasy zkracuješ a vousy moc ne?" „Protože má maminka moje vousy moc ráda." „Na co jí ale jsou? Škrábeš ji na zádech? Jako mě?" Obrátí se, vyhrne si tričko a ukáže mi zádička. „Tatínku," Vrtí s sebou a prosí, abych ji škrabkal...

„Sypej do předsíně, v šupleti jsou moje a Zaynovi kšiltovky, tak si nějakou vyber." „Jů! Ano!" Odpelášila a já sledoval Sáru. Šaškovala v kuchyni, dělala nepečený dort a teď mi nesla meloun.

„Volala jsem doktorce, v pondělí mě vezme." „Fajn! Zavolám šéfovi, že dojdu později." Nic neříká, jen se usmívá a zabírá si můj klín.
„Sárka bude hučet." „Vyměníš mě?" „Myslíš, že nás ta židle udrží čtyři?" Začne se smát, mumle mi do úst, jaký jsem blázen... Počítat váhu možného, malinkatého miminka...

„Maminko!" „Co kočičko? Copak si nehraješ?" „Ale jo... Ale teď mě tatínek škrábal. Mami?" „Ano?" „Proč se táta nemůže oholit, když mu je teplo? Proč máš jeho vousy ráda? Škrabká tě, jako mě?" Odchází s pobaveným úsměvem, že jí přinese další šťávu a jde zkontrolovat raubíře v pokojích...
„Škrabkej, tati. Prosím." Vrní blahem, začíná brebentit o baletu a se spikleneckým výrazem se ke mně otočí čelem.
„Můžu tě ráno vzbudit dřív?" „Proč?" „Chtěla bych tě naučit, co nás učí paní učitelka." „Dobře a teď si běž hrát. Maminka se chce taky se mnou pomazlit." „A kdy přijde Zayn? Já chci pohádku od něj." „Půjdeš spát dnes později, hm? Zapnem alespoň dvě pohádky, co ty na to? A až dojde, tak ti půjde číst." „Dobře." Odpelášila na deku, kšiltovka ji neustále padala do obličeje a ačkoliv Sářiny něžný polibky a doteky byly odzbrojující, se zavrčením jsem se hrabal v kůlně a garáži, abych jí našel slunečník.

„Má vůbec u sebe nějaký peníze? Jedl naposledy ráno, ne?" „Jsi horší víc, než já." „A ty jsi zase až moc v klidu. Kápni božskou, kočko, psal ti?" „Ano... Má u sebe kapesný, nemusíš se bát." „Hm, už má jen čtvrt hodiny, aby naklusal." „Jsi horší, než byl Yaser." „Vím, jakej jsem byl já." S úšklebkem vyfouknu kouř a otočím se do domu.
Děti se válí po pohovce, cpou se popcornem a sledují pohádku. Sáře začíná padat hlava, útrpně sleduje hodiny a zoufale čeká na brášku. Nabídku Adama odmítla a upřímně čekám, kdy začne plakat. Můj návrh, že může jít přece už spinkat a pohádku přečtu já, ji vehnal slzičky do očí a s vážným výrazem se ptala, jestli může kafe, že to je přece dobrý proti únavě.
„Zaynie!" Zaječení mě nutí se odtáhnout od Sáry. Přišla za mnou, sotva jsem si napálil cigaretu a teď sledovala pobaveně Sárinku. Pootevřenými dveřmi se k nám nesl její vyčítavý hlásek a Zayn, věnujíc nám mávnutí, ji bere do náruče.
„Né, ještě počkej! Pusinku mamince a tatínkovi!"

„Ahoj..." Zazubil se a omluvně zamrkal. „Teď to stíhám, ne?" „Nebuď drzý, frajere. Až uspíš Sárku, naklusej." „Taťko..." „Nemel a sypej s ní nahoru, nebo usne dřív, než otevřeš knížku."

„My už jdeme taky spát." „Tak dobrou noc." „Co budeme dělat zítra?" „Chcete jít taky uložit?" Nebyloto už pravidlem, ale přesto se Sára sem tam zeptala. Sofinka souhlasí, Áďa vrtí pobaveně hlavou a dává ji pusu u pohovky. Zmizel nahoru, Sofča se tulí k mámě a o něčem si cestou do předsíně špitají. Zjevně i ona si ve svým věku vyprosila pohádku – pohádky jsou pořád kurzu a už by se, trdlo chtěla líčit, no to určitě... - a já čekám na Zayna.
Objevil se do pár minut a s nevinným výrazem dosedl do křesla.

„Než mě podrobíš výslechu, byl jsem s Rylie... Včera, když jsme spolu byli, jsem se jí zeptal jestli by se mnou nezašla ven. Vyměnili jsme si čísla a když mi máma řekla, že můžu být doma, tak jsem jí to psal... Byli jsme spolu a pořád se nic nestalo. Jen znovu zmrzlina, kino a trajdali jsme po okolí." Pobaveně si jej prohlížím a rozvážně kývám hlavou.

„Zapomněl jsi ale posekat zahradu." Nad hlavou se mu objevila žárovka, znejistěl a trhl ramenem.
 „Kvůli holce začínáš zapomínat na povinnosti...?" „Tati, prosím..." „Hele, já to chápu. Kvůli mámě jsem byl taky jak potrefený a teď už vím, jak to muselo dědu srát. Ale nechci vidět svoje chování jako zrcadlo v tobě. Už jen zbývá, abys v domě udělal pařbu, ze který bych pak měl náběh na infarkt." „To nehrozí, víš že mě to moc nebaví." Uchechtl jsem se, pomyslel si s hořkostí, že to stejně přijde.
„Zítra to uděláš a zkus se sebrat a vypadnout. Garantuju ti, že bych si tě našel a nechceš pak zažít to peklo." „To bys neudělal." „Chceš riskovat?" „Tati... Omlouvám se. Vážně mě to mrzí, ale... Rylie je holka, jakou bych opravdu chtěl." „Něco ti prozradím." „A? Nemám se upínat na první holku, co vypadá jako ta, kterou tak moc chci?" „To bych taky mohl, ale evidentně to víš... Zaynie, máma si dělala test. Je pozitivní. V pondělí jde k doktorce." „Je těhotná?!" „Nenakazuju ti, že teď budeš doma kmitat víc, než kdy jindy. Bál jsem se o mámu, když čekala Sáru, i teď se budu bát... Jen tě žádám, abys když ti něco přikážu, to udělal. I když to bude jen blbé vytření prachu, neuděláš to a opravdu ti začnu dávat zarachy." „Já to chápu... Tati... Jsem rád! Bože!" Usmál se a projel si vlasy.

„Proto se máma tak usmívá a hladí si bříško?" „Ano... Zayne, jsi vážně velkej kluk... Můžeme se domluvit na režimu bez pravidel, kdy se mi ale sám budeš hlásit a bez řečí poslechneš, co ti přikážu. Nebudu ti bránit, trávit dny s Rylie – přivedeš ji ukázat? – ale chci od tebe určitý efekt, jasné?" „Tati, jsi víc můj kámoš, než přísnej táta... Slibuju, že mámě budu znovu se vším pomáhat a nebudu nějak jančit... Jen mi ty slib, že když se s Rylie zdržím, tak mi neuděláš scénu. Jsem pro ni Bad Boy..." Zakření se a drze mrkne. „Jsem si neodpustil, že to máme v rodině." „Syčáku!" 

*************************************************
*slintá*