Zayn

Zase se dostavily myšlenky o tom, že to hezký, bude už napořád vykoupeno něčím odporným.

Ležel jsem sám v ložnici, v naší obrovské posteli a bezděky pohlédl k místům, kde stály postýlky. Kde spinkali naše děti, odkud se na nás ráno smáli... Mohlo tu s námi být další a není.

„Tatínku?" „Co je, Sáry? Nemůžeš spinkat?" „Můžu za tebou?" „Pojď." Vydechl jsem, po pár vteřinách ticha. Vlezla mi pod peřinu, omotala se kolem mě a hladila mě po tváři.
„Neplakej." „Chybí mi maminka." „Mně taky, tatínku." Dlouhý pozvdech.
„Dává mi na spaní pusinku a teď ne. Proto nemůžu spinkat." „Dám ti další, místo maminky...?" „Jo, ale to stejně nepomůže." „A proč ne?" „No... Maminka nepíchá!" Dusím smích, ten její, tichounký, se nese ložnicí.
„Proč nemá Zayn tolik vousů, jako ty?" Očka ji planou, se zájmem mě hladí po tvářích a několikrát se čelíčkem poškrábe o bradu.
„Je ještě malej." „Malej? To mu řeknu!" „Opovaž se!" Vypískne a její pošťuchování, škodolibost... To mě vytrhne z letargie. Blbnuli jsme, usnula vyčerpáním na mé ruce a stejně jako její máma, spokojeně vydechla, když jsem ji dal pusu do vlásků.

Sotva byla Sára doma, vířily mi hlavou myšlenky, jako zběsilé.
Neustále jsem přemýšlel nad tím, jak jsem se vlastně Sárince bránil. Jak jsem se bál, že se bude opakovat to, co s dvojčátky a teď, když přišlo miminko neplánovaně, jsme o něj přišli a já cítil jen bolest a prázdno. Podvědomě jsem věděl, že by to Sára zvládla bez problémů. Děti jsou velké, se vším by ji pomáhali, Zayn by se mohl zbláznit... Už teď dělal pro ségry a svou mámu všechno, když byl doma.
Holky rozmazloval, choval se k nim jako k princeznám a pobavil mě citát, který jsem našel naškrábaný na kuse papíře v jeho pokoji: „Muž, který zachází se svou ženou jako s princeznou, je důkazem toho, že byl vychováván královnou."
V té době, to bylo z velké části myšleno na Kate a v malé míře na holky. Teď byly jen ony, jeho princeznami a v Sáře viděl královnu od malička. Nedovolil by, aby se v těhotenství namáhala, teď by zvládl fakt všechno.

Ani jsem nedýchal, když jsem slyšel Zayna, jak šeptá co se děje. Vnímal jsem zklamání z jeho hlasu, každou částí sebe sama a polykal slzy.

„Jsem rád, že to ví... Občas si říkám, jak je vlastně velkej, pak ho vidím blbnout s Ájou s letadýlky a pak, pak je to zas rozumnej kluk, co šeptá mámě, jak ho to mrzí a tulí se." Šeptám do šera v ložnici. Konečně nejsem v posteli sám a místo malé Sárinky, mám v náruči velkou Sáru. Hladí mě po podbřišku a broukne na souhlas.
„Bolí to a nepřebolí-" Nevím, co vlastně chci říct. Jen jí chci ujistit, že v tom není sama. Že vím, že předchozí noci proplakala, jen jsem nevěděl, co v tu chvíli říct.
„Doktor říkal, že-že tak za měsíc, bychom to mohli zkusit. Tentokrát-tentokrát plánovaně." Zvedla se na lokti a rozsvítila.
„Bylo to neplánované, ale nedali bychom jej přece pryč, tak... Zaynie, nechceš ještě miminko? Poslední? Už tak budu starší máma a v mých padesáti, bude mít prcek patnáct, ale-" „Chci." „Pořád nebudeme tak staří, věk je jen číslo nebo- " Zamrkala a já tlumil smích.

„Sáro, chci ho! Jasné? Už nějakou dobu přemýšlím nad tím, jak mi miminko chybí. Jak mi chybí být tím, komu se bude sápat do klína, bude se chtít nosit, bude nás ráno budil s tím, že má hladeček a chce pohádky. Chci být ten, co naučí dalšího chlapečka chovat se k ženě jako správnej chlap, nebo naučit holčičku, že bránit se nemusí jen kluci a ne každej vůl, jí udělá šťastnou. Chci malou lásku, co mi vběhne do náruče, když přijdu do práce a bude mi před obličejem šermovat papírem s kolečky a tyčkami a šišláním, že to je naše rodina." Zasmála se, setřel jsem několik slziček a položil ji na záda.
„Chci vidět, jak ti roste bříško. Chci cítit pohyby miminka, chci do bříška šeptat, jak to maličké miluju. Chci tě vidět, sklánět se do postýlky. Chci se dívat, jak moje dítě hltavě pije z prsu..."

Šeptala, že uteče jeden měsíc a budeme se o maličké pokoušet. Pořád plakala, ale teď už to byly i slzy štěstí...

„Adame, co tu teď blázníš?" „Nemůžu spát." Huhlal Ája s plnou pusou buchty ve tři ráno. „A ty?" Nahodí konverzačním tónem, jak kdyby se nechumelilo.
Měsíc abstinence se pomalu chýlil ke konci, Sára mi po něžném mazlení usnula na paži u filmu a po hodině spánku, mě chytla žravá. Respektive, ukořistit si potajmu část buchty, kterou spráskají jinak děti a mně zbyde jen vyjíst drobečky z plechu.
„Proč nemůžeš spát?" „Kvůli Zaynovi." „Cože?" „Máš hlad?" Směje se Ája a nevypadá ani krapet ospale.
„Áďo! V čem ti Zayn vadí? Snad spí, nebo ne?" Sklopí očka, přežvykuje a já klepu ukazovákem do desky stolu.
„Hodláš ho krýt? Je na noťase a paří? Jakmile budu nahoře, zajdu se k němu podívat. Dojez to a práskej spát, prdelko." „Tati!" „Za chvíli škola, Ájo, sněz to a spát. Myslím to vážně." „Musím do školy?" „Nechce se ti?" „Neučil jsem se..." Kápne božskou a omluvně se usměje. „Já nevěděl, že se zítra píše... Tati, prosím. Ať mě nechá mamka doma." „Jak to, že jsi to nevě- To je fuk. Tvůj problém. Něco jsme vám o škole řekli, platí to jak pro se Sofi, tak Zayna i Sáru. Bez výjimky." „No jo tati... Ale ani Sofča to neumí." „Včera jste na školu vůbec nehrábli, takže...?" „V pátek, když jsme byli s babičkou u zubaře to učitelka říkala a-" Ukecal mě a s příslibem, že budou doma, jsme spolu mířili nahoru.
„Můžu si číst?" „Zapomeň. Půjdu tě za chvíli zkontrolovat." „Tati?" „Ano?" „Nemohl jsem spát kvůli Zaynovi, protože brečel. Ale neřekl mi proč."

Nevyjadřuju se, beze slov jej beru do náruče a odnáším do pokoje. Směje se, kření se jak měsíček a v posteli žadoní.

„Budeš spát se mnou?" „Počkám, než usneš." Hladím jej a hlavou mi probleskne , jak byl maličký. Jak na mně usínal, že ještě v první třídě prosil, aby mi mohl usnout na těle.
„Dobrou noc, tatínku." „Dobrou, lásko." Mumlu mu do vlasů, když po dvaceti minutích brebentění usíná...

„Zdar!" „Tati!" Zaynie nadskočil a zaklapl notebook. „Půl čtvrtý... Frajere, proč nespíš?!" „Nejde mi usnout. Buď ale v klidu, do školy jdu." Trhne laxně rameny. Noťas bouchne o zem a synátor se otočí ke mně zády.

„Zayne, co je?" „Půl čtvrté, tati. Dobrou." „Zayne! Neser mě! Když už jsem tady, tak mluv. Proč jsi brečel?" Vyletí, jako čert z krabičky. Sedí na posteli, z očí mu srší plameny a kdyby mu to strach dovolil, pošle mě do prdele.
„Zayne, to že jsi puberťák přece neznamená, že se nemůžeš svěřovat se vším. Jako malej, jsi mi říkal všechno... Vím, že puberta a dospívání všechno mění, já taky s tátou moc nemluvil, ale trápí mě, že se něco děje a nemůžu ti pomoct." „Byl tě Adam kvůli tomu vzbudit? Oxidoval tu." „Potkal jsem ho v kuchyni. Šel jsem si ukořistit buchtu, než mi ji sníte vy." Ušklíbl se a popotáhl.

„Nic se neděje... Jen jsem se potřeboval vybrečet." „Proč?" „Nejsem teplej-" Asi jsem zněl hodně divně. Omluvně jsem se pousmál a mrkl.
„To přece neříkám! Ani to, že chlapi nebrečí... Nemáš nejmenší tušení, kolikrát jsem já brečel." „Z jakých důvodů brečí chlap, jako ty? Miminko o který jsme přišli, rozbrečí všechny, to vím ale... Pamatuju si jen to, jak jsi brečel, když skončila máma v nemocnici s dvojčaty a pak, jak jsi brečel, když jsi držel Áju." Pobaveně se uchechtnu.
„Proč jsem brečel? Kvůli mé mámě, když od nás odešla. Kvůli tátovi, na kterého všichni házeli špínu, uráželi ho. Kvůli tvé mámě, když jsem se o ní bál víc, než jindy. Kvůli tobě, když mi řekla, že tě má v bříšku a já ležel v nemocnici a nechodil. Víš vůbec, řekla ti to někdy, jak to bylo v tý době těžký? Jak se starala o mě, jak tajila těhotenství před dědou s babí a pomáhala s jejich dvojčaty a když jsem byl doma, tak mě i s bříškem umývala, pomáhala mi, několikrát mi pomáhala se najíst, cvičila se mnou... A já pak pokaždý brečel, protože jsem byl jen na obtíž a chtěl odejít. Nevěřil jsem, že budu někdy chodit. Že tebe naučím chodit, budu si s tebou kopat, hrát si... Donutila mě, se vzchopit a než ses narodil, zvládl jsem stát na nohou a pak už to šlo rychle. Zase jsem kvůli tomu brečel. Brečel jsem i ve chvíli, kdy jsem mohl mámu obejmout. Stát za ní a jen jí držet. Schovat ji v náručí... Další pláč po tom, co bylo s dvojčaty. Pláč, když jsem viděl Sofču a pak Adama. Když jsem si je choval... Když to mezi mnou a mámou bylo špatný," Zbledl a vytřeštil oči.

„Jak jako špatný?! Kdy?! Táto... Vy se nikdy nehádáte, nic!" „Uklidni se." „Tati! Já ti mám říkat vše a ty mi tohle neřekneš?" Dosedl jsem mu do postele a pousmál se.
„Měli jsme problémy... Když byla dvojčata dvouletá, s mamkou nám to neklapalo. Nepamatuješ si, že pořád spala, my se nebavili tak jako jindy, ale jen z povinnosti. Štvalo mě, že se mnou nemluví, ale já se nechoval líp. Až po několika dnech mi řekla, že má, uhm, ženský problémy." „Jako s TÍM?" „Jo... Doktorka tam něco našla a vypadalo to, že by to mohla být rakovina. V tu chvíli, jsem se bál tak, jako nikdy. Nakonec to nic nebylo a mně se ulevilo. Pak jsem brečel, když se narodila Sára... Zaynie, probrečel jsem velkou část života." Zasmál se a s provinilým výrazem hrábl do batohu.
„Nechceš?" „Ptát se, jestli jsi normální, asi nemá cenu, co? Když sám kouřím první ligu." „No... Nekouřím moc." „Neměl bys vůbec. Před mamkou to ale schovávej, ještě nějakou dobu." Zasměje se, kývne a s labužnickým výrazem, si na balkoně zapálí.

„Teď je řada na tobě." „No... Nevím, fakt nevím. Jen jsem se potřeboval vyventilovat. Irituje mě brácha, jak se vodí po parku za ručičku s holkou... Chtěl bych holku..." „Ale nechceš ledajakou, to jsi už řekl." „Jo... Tati, přišla za mnou Kate... Že Jamie ji asi podvedl a chce mu to vrátit." „Cože? Je normální?! Vždyť nemá ještě ani patnáct!" „Klid... Poslal jsem k jí k šípku. Že já sice vztah chtěl, ale stejně bych s ní nespal..." „Ona s ním jako spí?" „Jo... Cos čekal? Že zrovna Jamie se s ní bude vodit jen za tu ručičku? Mě prostě nasralo jen to, že já holky odmítám, jasně, líbal jsem se s pár holkama, ale... Po škole se traduje, že jsem děvkař a včera jsem byl u ředitele. Nevěděl jsem, jak to říct. Mám strach, že budeš zklamaný a máma bude brečet. Mám zápis v indexu." „Za co?!" „Neprávem..." „Zayne, kurva! Mluv a všechno!"

**********************************************
Děkuji za komentáře :o) ♥♥
Děti nám rostou, tak si asi střihneme několik takových kapitolek a pak... Pak... :o(