Sára

Sledovala jsem kluky, jak se tváří důležitě. Předváděli svůj um, užívali si zbožné pohledy sestřiček a učili je, jak obehrát tátu, který byl těžkým soupeřem i pro ně. Celkem paradoxní...
Tuhle rodinnou pohodu, jen blbnutí a být spolu, jsem si užívala maximálně.
 Bylo mi jedno, že Zayn přišel před pár hodinami vzteklý a napružený. Že sotva, jsem mu otevřela dveře, mu z očí sršely blesky a jen letmo se mi otřel o rty. Vrčel, jak se vše sere, jak je nasraný a má spoustu věcí na dodělání... K dětem houkl pozdrav, ti se klidili z dohledu a sotva se vycukal, byl dole a byl z něj milující táta a manžel.

Dnes byl snad poslední, teplý den ke konci záři. Přihrála jsem balón Sáře a šla do podřepu. Zabolelo to. Ostrá bolest mi projela tělem a Zayn, skoro nevybíravě, odstrčil Zaynieho. V očích měl strach, nevyřčenou obavu...
S mrknutím jsem jej nechala na zahradě a utekla do ložnice. Schoulená ve sprcháči, jsem polykala slzy. Opravdu to bolelo.
„Zayne!" Zakřičím jeho jméno, když se mi voda u nohou barví do ruda.
 „Mami?" Šramot na chodbě způsobila Sofinka.
 „Sofi, zavolej mi sem taťku, prosím!" „Maminko, co je?" Otevřela dveře sprcháče a vyděšeně na mě pohlédla.
 „Sofi! Tátu!!"

„Sáro? Co je? Sofča-" Stěny sprcháče se otevřely znovu a Zaynovi se podlomila kolena. „Lásko!?" „Nevím, co to je. Jen to bolí! Zayne, prosím. Vezmi mě k doktorovi." Beze slov mě opláchl, na mámu zařval, ať to tady pohlídá a ignoroval dotazy dětí.
S nevolí jsem vnímala, jak Sofča tlumočí zbytku, že voda byla krvavá. Zaynie zbledl a chtěl jet s námi. Vrtím hlavou a on, zatímco mě podpírá, když se Zayn obouval šeptal, že je to jako předtím. Krvácela jsem, omdlela a málem umřela. Mumlu mu do vlasů, že to nic není a musí pohlídat sourozence...

Zhroucená v lůžku, jsem se držela za prázdné břicho a skrze clonu slz, se dívala na Zayna. Seděl v křesle, oči měl překryty dlaní, tou druhou svíral opěradlo křesla.

„Není-není to tak dávno, co jsem si říkal, jak mi to chybí. Že jsem si ani pořádně neužil, jak jsme měli děti malinké a teď už nás tolik nepotřebují a..." Zavrtěl hlavou a vytáhl se na nohy. „Pořád to bolí?" Zavrtím hlavou. Kapačky pomohly, ale jen od té fyzické bolesti.
V uších mi zní smutná slova lékařky a spontánním potratu. Konejšila mě, uklidňovala a nakonec musela zavolat Zayna. Stál mi u hlavy, nechápavě opakoval, že jsem byla těhotná a už ne a pak se sám rozplakal.
Já dostala nějakou injekci na uklidnění, léky od bolesti a byla převezena z ambulance na oddělení. Zayn prášek odmítl, zatímco mě odváželi, odešel dolů a když se vrátil, smrděl jako kdyby stáhl, celý karton cigaret.

„Nevím, co říct." Dosedl mi teď do postele a shrbil se.
„V duchu jsem si říkal, tak nějak, že bych malé chtěl. Že nejsme přece staří a i když máme víc volnosti a můžeme jezdit častěji pryč tak-tak bych se toho klidně zase vzdal. Vím, že když jsi chtěla Sáru, tak jsem se prvně bránil, ale..." Zlomeně zavrtí hlavou.
„Ty by ses nezlobil?" „Zlobit se?! Sáro... Jistěže ne! Jak bych mohl? Co kdyby to byla moje třetí, nádherná holčička? Znovu třeba zas blondýnka a tentokrát hnědooká? Nebo blonďatej chlapeček?" Vzlykl, zapřel se dlaněmi do matrace.
„Moc mě to mrzí." „Mě taky." Škytla jsem hystericky a omotala kolem něj ruce. Zaštítil mě svou postavou, pevně svíral a šeptal mezi vzlyky, jak ho to mrzí, jak to bolí a jak mě miluje.

„Mami?" „Mhm?" Pohlédla jsem ke dveřím a něžně se usmála na tři tváře. „Můžeme?" „Jasně." „Mami... Co se stalo?" „Maminko, proč jsi nespala doma?" „A mami, proč táta plakal, když se vrátil?" „Už nepůjdeš do nemocnice?" „Nikdy?" „Slibuješ?" Trojička se překřikovala, Sárinka mě skoro škrtila a smutnýma očima na mě hleděla. Adam se tulil z druhé strany, hladil mě po krku a Sofinka o své místo u mě, doslova bojovala.
„Nebojte, už budu doma." „Vždycky?" S úsměvem kývnu, mumlu Áďovi do vlasů, aby zapnul nějakou pohádku, snažím se je přivést na jiné myšlenky. Nechci jim říct pravdu, nechci vidět zklamání, co by měli v očkách.
Byla jsem doma pár hodin, Zayn byl dole, poklízel, chystal dětem jídlo... Zaynie mu pomáhal a já měla zákaz, hnout se z postele.

„Říkal jsem si, kde jsou." S úsměvem se zvedám dosedu a Zayn si přisedne na kraj postele.

„Máš hlad? Snažil jsem se... Je to dobrý. Zaynovi to chutná." „A můžu dolů?" „Ne." „Zaynie..." „Odnesu tě, hm?" „Lásky necháme spinkat?" „Jo... Stejně mají v sobě radar. Za chvíli budou dole a budou tě hledat. Pořád jak nás nepotřebují a přitom to jsou mazánci maminky." „Jak kdyby tvoji nebyli." Hladím jej ve vlasech, drží mě v náručí a cesta ke schodům, je vyplněna polibky.

„Tati, to je děda. Chce něco půjčit z garáže." Seděla jsem na pohovce, zabalená v dece a cpala se obědem. „Nesmíš chodit, rozumíš?" „Ano, pane." Protočila jsem panenky a mrkla na Zaynieho. Vrátil se ode dveří, znovu gecl do křesla a nejistě odkašlal.

„Mami?" „Ano?" „Co to bylo?" „Bylo mi jen zle." „Byl jsem malej, ale teď vím víc, než jako dětsko... Mami, proč jsi krvácela?" „Já o tom nechci mluvit, Zaynie." „Jsem na to malej?" „Ne, jsi už velkej kluk, ale... O tohle se starat nemusíš." „Táta přišel, nám řekl že jsi v nemocnici a já se měl postarat o Áju s holkama... Našel jsem tátu pak v koupelně. Seděl u vany, s hlavou v dlaních a brečel. Strašně brečel. Já tam jen stál, čuměl na něj a pak odvlekl prcky, když se objevili... Mamko, co ti je? Neumřeš, že ne? Nebo tak... Jsem pako, vím to. Už za tebou nechodím tak, jako dřív, vyrostl jsem a je mi to trapný, se chodit mazlit, ale... Že nejsi nemocná?" Uslzeně jsem na něj pohlédla a zavrtěla hlavou.
„Pojď sem." Div že talíř nesjel po stole na druhou stranu. Zaynie dosedl na pohovku a chytil mě za ruku.

„Tak co je, mami? Proč táta tak brečel a ty nic nesmíš?" „Mohl jsi mít-" Začala jsem se klepat a s vděkem vnímala, jak sevření jeho dlaně na mé, zesílilo.
„Mohli jste mít sourozence." „Ty-ty jsi těhotná?!" Vydechl šokovaně a několikrát prudce zamrkal. „Ne, už ne. Přišli jsme o miminko." Škubla jsem rameny v gestu zoufalství a otřela si oči.
„Sofi se Sárkou, ani Ája to neví. A nechci, aby to věděli. Nechtěli jsme to říct ani tobě. Zaynie, slib že jim to nepovíš. Nikomu to nepovíš. Nikdo to neví. Nestojím o lítostivý slova. Nechci konejšivá objetí... Chci jen váš smích a náruč táty. Nic víc nechci." „Maminko..." Zlomil se mu hlas, sklopil oči a pak se přisunul.

„Moc mě to mrzí, mami... Nechali bychom si ho, že jo? Měli bychom zase mimčo... Sáruš už miminem dávno není a bylo vtipný, jí učit chodit a tak..."

 „To víš, že jo."  Obyvák vyplnil hlas Zayna.  Obrátila jsem se a uslzeně na něj pohlédla. Sám se křečovitě pousmál a mrknul k Zaynovi...