Sára

„Nad čím přemýšlíš?" Probrala jsem se, potlačila zívání a mrkla přes Zayna na děti. Schouleni spinkali, dvojčátka se držela za ručičky, stejně jako Zaynie s Kate.
„Nad ním..." „Zaynie... Vybral si to sám." „Jo, já vím. A upřímně," Ztišil hlas. „Jsem rád, že se to stalo. A jsem rád, že jsme zabránil, aby to Zaynie neviděl... Měl by z toho jen trauma."

S kývnutím jej chytám za bradu, líbám a šeptám, že už to bude opravdu dobrý. Věřím tomu a jsem rozhodnutá neřešit minulost, ani se nezabývat negativními myšlenkami.

Ačkoliv si zakážu myslet na tuto dobu, před několik dlouhými dny, vkradou se mi myšlenky do podvědomí a já si s nevolí uvědomím, že se v myšlenkách vracím.

„Mami! Kdy pšíjde tatínek?" „Já chcu Zayna!" Špulí Sofinka pusinku, dožaduje se brášky stejně vehementně, jako tatínka. Adámkovi by stačil asi jen táta.
Opakuje, jak chce sedět tátovi na ramenou, protože pak je nejvíc vysoký, na celým světě a i on, teď, začíná pusinku špulit.
Zayn mi hovor nevzal a zatímco dětem opakuju, že tak za hodinku budou doma, až se ručička posune tam a tam, beru Sárinku.
Neujde mi, že i ona se dívá, jestli se odněkud nevynoří táta.

S pomyšlením, jak jsou ty děti Zaynovi rozplácanečci, ji krmím. Hltavě baští přesnídávku, zapije ji troškou čaje a spokojeně se válí po dece, kde ji sekundují děti i psiska.
Neustále do Zayna rýpu, jak jej mají otočeného kolem prstu, ale totéž platí na ně i na mě.
Vždy jen pobaveně pronese, jestli snad věřím tomu, že když já nejsem na blízku, tak on neposlouchá fňukání, jak chtějí maminku...

Snaha zabavit drobotinu vyšla. Ani mi nepřišlo, že místo slibované hodiny dětem, utekly dvě a Zayn se Zayniem stále nikde.
Značně nervózní, klepu nohou a vrčím polohlasem, aby mi Zayn zvedl mobil. Bez úspěchu, dávám jim další hodinu... Pak čekám do večeře a když už jsem zoufalá a rozhodnutá poprosit Maxe, aby se po nich prostě jel podívat – nic lepšího mě nenapadalo – rozběhla se psiska do haly.
Následoval je Ája se Sofi a křičeli, že tatínek je doma.

Nadšený řev utichl pár sekund po tom, co začal. Odhodila jsem utěrku a rozběhla se k nim.

„Spí." Zamumlal Zayn, když jsem nechápavě pohlédla na malého, jak leží na tátově rameni. On sám byl naprosto bledý.
„Odnesu ho nahoru... Lásko, udělej mi prosím kafe." „Tatí! Budeme si hlát?!" „Kde jsi byl?" Střelím pohledem k ufňukané dvojičce.
„Budeme, ale prvně si musím promluvit s maminkou."

Přišel za pár minut. Jen v teplákách, mumlající, že si musel dát sprchu. Akorát jsem mu nalila mléko do kafe, když přišel a pevně mě sevřel. Nemohla jsem se ani hnout.
Mlčky mě několik minut objímal, hladil po těle a pak mě k sobě otočil.

„Zaynie... Kde jste byli? Co se stalo?" „Mělo se něco stát?" „Nebral jsi mi mobil, žádná zpráva... A teď mě skoro rozdrtíš." „Bolí to?" „Ne." Cítila jsem, jak se se usmál. Otočil mě k sobě a vysadil na linku. Upil kávu a pak se dožadoval polibků.
„Zaynie, no tak!" Odehnal dvojčátka s komentářem, že pak za nimi přijde. Ale už jsme spolu byli skoro půl hodiny a jen se líbali.

„Byl to Filip, kdo nás nahlásil." „Cože?! Ten hajzl!" „Je mrtvý." 

*************************************************
Děkuju :o) ♥♥
A tímto ukončuji včerejší maraton... A ačkoliv se ještě někde zmíním, nevím, kdy bude další. Teď si opravdu netroufám odhadovat, natož slibovat, že o víkendu bude... Mám oprávněné pochybnosti a myslím, že budu ráda, když jednou za čas něco někam přidám... :o(