Zayn

Neposlouchalo se mi dobře, co mi řekla. Vědět že má strach... Kam jsem dal oči, že jsem si nevšiml alespoň malého náznaku? Nepomohly mi ani myšlenky na Zaynieho.

Jamie se mu zlostně vysmál, že z něj děláme chůvu. Že on má jen tu malou ségru a ta má chůvu, ale my? Chůva nikde a on nám ji dělá zadarmo. On, když tu malou hlídá, tak dostává peníze a může si kupovat co chce... Zaynie nemůže nic. Co mu nekoupíme my, to nemá.

Opakoval mi, že mu to nevadí, protože vždycky mu maminka koupí co chce za kokinka a hračky ví, že jsou za odměnu. Ale mrzí ho, jak se mu kamarád vysmál kvůli dětem.
Dotaz, jestli by chtěl bývat raději někde venku s někým ze školky, než s náma doma vyvrátil. Chce být doma, má tu všechno, na zahradě má houpačky, průlezky... Dvojčátka si s ním hrají a já taky. A hlavně, až tu bude bydlet Kate, tak tu budeme mít ji.
Otázku peněz jsem s ním ani nezačal řešit.
Dávat peníze šestiletému prckovi, který by je promlsal nebo utratil za blbosti bylo zbytečné. Měl pokladničku, dával si tam peníze od našich, já mu tam přihodil taky nějaký libry, od Sáry dostával drobné z nákupů... Měl tam už dost, ale nesahal na to. Před několika týdni mi šeptal, že šetří na dárky pro dvojčátka na narozeninky. Vše co kdy našetřil, utratil za nás... Bylo to vtipný, sladký a nebudu lhát, že mě to nedojímalo.
Když mně dal k narozeninám postavičku Batmana, za kterého padla opravdu celá pokladnička, musel jsem si utřít slzy.
Sára mi šeptala, že mu dala jen pár liber, jinak to platil on sám a měl z mé reakce šílenou radost, takže... On prostě kapesný jako takový nepotřeboval, na to měl hlavně čas.

„Zaynie?" „Hm?" „O čem s tebou Zaynie mluvil?" Dostal jsem to ze sebe na pár nádechů a zacpal ji ústa dřív, než se na něco zmohla.

„Promluvili jsme si. Ví, že není chůva a kapesný nepotřebuje. Je rád za to, co dostane do pokladničky, jemu to stačí, stejně to utratí za nás. Poslal Jamieho vlastně do prdele, neřekl mu to tak přímo, ale že se má jít projít na fialky." Sáře zacukaly koutky.
„Bylo mu prostě jen líto, že je sám." „Sám?" „Jo... Ve školce byli ke konci roku všichni s Jamiem... Mrzí mě, že jsem si nevšiml, že se mu ve školce přestalo líbit, ale on to bere. Říká, že ta, to přežil, doma jsme byli my a ve škole to bude jiný, ale mám pocit, že školy se bojí." „Něco naznačil, ale o tomhle se asi chce bavit se mnou." „A řekneš mi to pak?" „Nic ti netajím." Uculí se a vezme mi hlavu do dlaní.

„Jsme mladí, bez dětí by nám asi teď odeznívala puberta, ale místo toho, budu v pětadvaceti čtyřnásobná máma... Zaynie, on ví že není chůva. Tak se tím netrap, hm? Jsi jeho parťák, vydáš za víc, než všichni rádoby kamarádi ze školky. A než půjde do puberty, tak se mu kamarádi prostřídají a stejně si pak myslím, že bude víc venku, než doma. A nebude mít určitě ani patnáct." „Jo, já vím... Ale teď mě prostě víc mrzí, že se tu bojíš." „Není to jako předtím." „Ale strach cítíš... Změním to, hm? Teď pojď ke mně, už dávno máš s malou spát." „Nic nechceš?" Uchechtnu se a něžně ji políbím.
„Ne lásko, chci tě jen držet. Ale asi budu něco chtít místo snídaně." „A Adámek?" „Vezmu si tě do koupelny." Mrknu, ona tlumí smích a já ji na prsou usínám. Hladí mě ve vlasech, přestanu myslet na její strach a vytuhnu.

Ráno jsem rád, že jsem. Musel jsem si pohnout se zády a nejsem schopný se ani posadit. Vztekle zavrčím a najdu Sářinu ruku.

„Ahoj." Zašeptá něžně, vytáhne se na lokti a ztuhne. „Co je?!" „Záda... Neposadím se. Kurevsky to bolí. Asi-asi se zvládnu otočit. Někde v koupelně bude ta mast, snad zabere. Lásko, prosím." Se zaskučením jsem se otočil, vzbudil Adámka, který se rozplakal. No jo, neviděl tátu dlouho brečet.

„Tatínku!" „To-to nic, chlape. Jen mě bolí záda." Uchechtnu se a zakousnu se do polštáře. Konečně jsem na břiše, Sára mi namaže mastí záda ale nepomáhá to a do dveří vchází Max.
„Volala jsem mu, když jsem to hledala... Zayne, musíš do nemocnice!" Je nekompromisní, Max mě dostal na nohy. Zařváním jsem vzbudil Zayna se Sofinkou, třepaly se strachy a Max mě dostával ze schodů.
Máma hlídala děti, Sára se ke mně otáčela z předního sedadla a bylo vidět, jak je vyděšená.
Do špitálu jsem se dostal na lůžku, po zběžné kontrole doktora jsem ležel na CéTé a o hodinu později mi doktor oznamoval, že mi vyhřezla plotýnka.
Jedinou možností byla operace, kterou by provedli zítra. Souhlasil jsem, Sára byla bledá, v slzách se mi posadila do postele, když doktor z pokoje odešel, a dala mi zákaz dělat už cokoliv náročnýho.

„Nebýt toho bazénu, nestalo by se ti to!" „To není pravda..." „Ne?" „Bolí mě už nějakou dobu, ignoroval jsem to... Dalo se to vydržet, prášky jsem to utlumil... Je to moje blbost, ale bude to dobrý. A... Protáhnu si dovolenou, léčit se budu alespoň půl roku. Takže budu dělat z domu a otravovat tě." Konečně se začne smát, jak ji bříško dovolí, ohne se a políbí mě.
Je se mnou až do konce návštěv, slibuje, že zítra přijde brzy a když se vzbudím z narkózy, jsem na JIPce, kde je už ona a něžně se usmívá.

********************************************
Moc děkuju za komentáře :o) Jsem ráda, že vás stále baví, i když už má tolik kapitol :o) ♥