Sára

„Už jste se uklidnili?" Vešla jsem do obyváku a s našpulenou pusou sledovala bordel, co zvládli znásobit.
„Ne!" Trojička hlasů, pobavené pohledy. „Kde je tatínek?" „Tady." „Lásko? Co nacvičuješ?" Tentokrát se tvářil uraženě on. Měl v nohách panenku a Sofinka mu začala okamžitě vysvětlovat, jak se miminko „pšebaluje".

„Nemyslíš, že to umím?" „Ne." „Vážně?" „Dlžíš Maggie spatně." „Teda taťko," Dosedla jsem vedle něj a pobaveně na něj pohlédla. „Já se divím, že ty naše děti nejsou nějak pochroumané." „Je to panenka!" „Miminkóóóóó!!!" Zaječí mu Sofi do tváře. Jen semkl víčka a naše miminko – Sofinka, v následné vteřině visela hlavou dolů a Zayn opakoval, že to ječení z ní vytřese.

„Au... Zaynie, pozor." „Promiň, mami." Culil se malý a pral se s Adámkem a o místo u mě. Adámek začal sázet na slzičky, natahuje, poplakává a Zaynie se stahuje zpět.
„Pche... Si jdi za mamkou, uřvanče." „Zaynie, no tak." „Taky budu brečet!" Našpulí pusinku a Zayn jej přitáhne k sobě.
„Možná radostí, ale smutkem určitě ne." „Myslíš?" „Něco ti teď pošeptám a až pak to řekne maminka nahlas, ano? Budeš druhý, kdo to ví." „A kdo je první?" „Já. Maminka mi to jednou v noci šeptala a já na to od té doby pořád myslím." „Co to je?" „Šo to je?" Unisono zvědavá dvojčátka.
„Pojď sem!" Přitáhla jsem si Sofinku do náruče. Zayn s malým poodešli a Zayn, dřepějící u něj tiše šeptal.
„Ne!" „Jo..." „Maminko!" „Jsi rád?" V očích má najednou smrt.
„Bouchl jsem tě do bříška!" „To nevadí, nic se nestalo." Poskočí a škrábe se tátovi do náruče. Něco sám zašeptá, Zayn kývne a oba dva se pak vrací k nám.

„Můžu to říct já?" „Můžeš."

„Áďo, Sofi, víte co má maminka v bříšku?" „Tady?" Chytí se Sofi za bříško. „Tam no. Víš?" „Pupík!" Zakření se Áďa a vyhrne tričko. „Takovej!" „No jo... Ale má tam miminko." „Miminko?" „No... Takové maličké!" Moc tomu nerozumí, sice jim to Zaynie celý den opakoval, ale...

Co se jeho radosti týkalo, neustále za mnou chodil, omlouval se za to bouchnutí, omlouval se do bříška, pusinkoval jej. Po jeho vzoru to začali dělat i dvojčátka a když jsme se k večeru váleli u televize a dívali se na pohádku, Zayn se jen smál a přidal se k dětem. Neustále mě někdo z nich pusinkoval a jen co usnuli, došlo nám, že jsme měli jít vedle...

S důraznými slovy o tom, že miminko je tajemstvím, jsme s omluvným výrazem dorazili k Maxovi a Trish na další den.
Pár urýpaných slov vystřídal vděk za dárečky. Děti si přinesli nové hračky s sebou, hráli si, my ukazovali fotky a popisovali, co jsme viděli.
Zaynovo povídání děti zaujalo. Drželi hračky v rukou, nacpali se k nám a poslouchali. Domů jsme odnesli spící dvojčátka a ospalého Zaynieho...

Jen co začali prázdniny, s dětmi bylo k nevydržení. Hádali se, křičeli, pendlovala jsem mezi nimi a snažila se je udobřit. Zayn byl od rána do večera v práci, přicházel ve chvíli, kdy děti byli už v postýlkách a já dočítala z posledních sil tři různé pohádky.
Malé v bříšku rostlo, každá další kontrola byla úsměvná a doktorka mi pobaveně gratulovala se slovy, jestli budeme mít pak znovu dvojčátka. Moje první otázka, zda je jen jedno, ji nesmírně pobavila.

„Ahoj." „Ahoj." Zayn proběhl ložnicí, osprchoval se a s omluvným výrazem mi lezl pod peřinu. „Omlouvám se." „Zase..." „Miláčku... Strašně mě to mrzí!" „Já vím... Jsi prostě důležitý všude, kde jsi. Dětem jsi moc chyběl. I mně." „Zase se hádali? Taky jste mi chyběli." „Kluci se spojili proti Sofince. Slzavý údolí, posbírala si hračky, co měla dole a odnosila si je nahoru k tvé pracovně. Hrála si u dveří a tvrdošíjně opakovala, že počká na tatínka... Usnula uplakaná."
 „Do hajzlu... Už jsem to šéfovi říkal... Konec července, dovolená v nedohlednu... Ty těhotná a místo klidu, se tu zlobíš s nimi... Sáry, promiň mi to!" „To nic... Pořád se smířím lépe s tím, že mě podvádíš s prací než s nějakou kurvou." Sykla jsem a pobaveně na něj pohlédla.
Natočil mě k sobě na bok a plácl po zadku.

„Nikdy bych ho nevrazil do jiný, když mám doma ženu, jako jsi ty!" Se smíchem jsem mu ukradla několik polibků a on se přesunul k bříšku. Mumlal do něj, střílel po mně pohledy a opakoval, jaká je maminka trumpeta, když si myslí, že by tatínek strkal svou anakondu do nějaké čupky.
„Jistě, mluv sprostě dřív, než se narodí." „Pak to mám dovolené?" „Haha! Ne!"
„Miluju tě, přece si nemyslíš, že práce je výmluva a já někde ve skutečnosti píchám. Sáro..." Hlesl zděšeně, když jsem uhla pohledem.
 „Napadlo mě to... Nemám na sex chuť, chci fakt jen spát, mám po celém dni s nimi dost. Jsou jak z divokých – tvých vajec." Vybuchl smíchy, vzápětí mě naléhavě vzal za tvář a sklonil se.

„Nejsem celý dny doma, jakou já mám jistotu, že tě tu někdo nenabaluje a nechodí se ptát, jak se ti daří? Žárlím už i na pošťáka, vidí tě přes den víc, než já... Baby, miluju tě, nestojím o jinou. Nepotřebuju sex, miluju ho, ale chci ho ve chvíli, kdy vím že i ty ho chceš, nebo tě k němu mazlením přemluvím, ale nemám potřebu šukat. Vyhoním si, v případu nouze." Trhl ramenem a usmál se.
„Chci jen tvoj tělo, rozumíš? Baby, podívám se na tebe a chci jen tebe. Chci tě šukat," Začaly mi cukat koutky. „Chci slyšet jak křičíš, sténáš, šeptáš moje jméno... Chci tvoje tělo pod mým, cítit tvou nadrženost, to spalující horko a mokro v klíně... Přirážet, sledoval tvoje prsa, jak se pohupují... Baby, šukat jinou, co bych z toho měl? Jsi moje bohyně, pochop to."

„Miláčku?" Vydechl překvapeně, když jsem mu vsunula dlaň do boxerek. „Ano?" „CO to děláš?" „Nevíš?" „Vím a nechci to." „Ne?" „Jen proto, co jsem ti řekl-" „Není to kvůli tomu." „A kvůli čemu?" Dech mu ztěžkl a zachrčel.
„Kvůli tomu, jak se ti líbí, jak jsem mokrá, rozpálená... Jen buď něžný, ale divoký." „Jsi nadržená?" „Chceš si to ověřit?" Drze se usmál a sáhl mi mezi nohy...

Ráno byl pryč, u snídaně, která létala vzduchem jsem snad poprvé, pořádně vybouchla. Miláčci stáli v pozoru, ani nepípli.
Nechala jsem je dole, v té šíleně ušpiněné kuchyni a odešla nahoru.
Utekla asi hodina, jejich hlásky jsem slyšela, takže jsem nešla ani šmírovat na kontrolu.

„Mamko?" „Ano?" „Pojď dolů, maminko, prosím." Zaynie zadržoval slzičky a křečovitě se usmíval. "Máme pro tebe překvapení." „Myslíš ten bordel v kuchyni? Ten tam nechám, ať to vidí taťka a jestli dostanete na zadek, tak-" „Už není... Uklidili jsme to a jestli nám dá táta na zadek, tak jenom mně. Malinký nedostanou, jsou na to malincí. Já to vydržím, ale oni by moc plakali." Utekl, ještě chvíli jsem seděla na posteli, sebrala pohozené, mokré kapesníky a šla dolů.
Než přiběhl, brečela jsem.
 Najednou jsem litovala, že jsem tak vehementně chtěla čtvrté. Měla jsem počkat... třeba až by i dvojčata měla, nevím, osm... Bylo by to lepší.
Ještě by mohli začít na to malé žárlit a já půjdu skočit z mostu...

Musela jsem se chytit zárubně. Všechno bylo čisté, sice na dotek ulepené od nutelly, ale pro oko to vypadalo čistě.
Trojičku jsem našla v obyváku. Uklízeli hračky, dávaly je do krabic a Zaynie nahlas rozumoval, že budou muset uklidit to, s čím si dohrají a až pak vytáhnout další – omílání oné věty dokola, se zjevně vyplatilo.

„Děti?" „Ano?" „Už se nezlobím." „My še omlouváme, maminko. Budem hodní!" Omotal se mi Adámek kolem nohy, následovaný Sofinkou. „Mlží náš to." „Maminko, moc se omlouváme. Zlobili jsme a na zadek si zasloužíme... Maminko, neřekneš to tatínkovi?"
„Co mi nemá maminka říkat?" „Tatíííí!!!!!" Jekot, řev... Děti se sápali na Zayna, ten se k ním skláněl a já pohlédla na hodiny.
„Mám dovolenou, až do září.... Budu dělat z domu, nemusím tam fyzicky být. Mluvil jsem se šéfem, sice se bránil, že mu budu chybět ale výhružka, že klidně odejdu zabrala. Nechce o mě přijít, ale já nechci totéž, nechci se vám odcizit." Hladil děti a díval se ke mně.
„Nechci jim dávat jen pusu na dobrou noc, když už stejně spinkají... A ty si musíš odpočinout a co se tu teď stalo, co nemáš říkat?" Zaynie se vyděšeně otočil. Měl strach, viděl tátu několikrát boxovat do pytle v garáži a... Zadeček ho musel bolet už preventivně.
„Nic..." „Ne? Děti?" „Tati..." Zaynie na sucho polkl. 

„Zlobili jste?" „Ano." Vydechl Zaynie a sklopil oči. „Moc... Maminka plakala, kvůli nám. Udělali jsme nepořádek, ale už je uklizený!" Teď už i dvojčátka odstoupila k bráškovi a chytla jej za ruce. Čekala jsem, co Zayn udělá. Byla jsem rozhodnutá žalovat, aby jim něco řekl, možná jim dal i na zadek, ale teď... Vidět jejich snahu, vědět, že už i ti malincí ví, že takhle to nepůjde...

„Zasloužíte si na zadek, že?" „Jo." „Já necu." „Necu... Bude bolet pldelka." „Co vidíte?" „Cože?" „Kdo tam je?" „Maminka." Trojitá nechápavá odpověď. „A maminka přece nesmí plakat... Zayne, co jsi mi slíbil? Když tu nejsem, jsi chlap. Máš dávat pozor na sourozence a máte poslouchat maminku. Nelíbí se mi, že maminka plakala, takže trest-"
 „Neomlouvám je, ale co udělali, to uklidili. I tady..." „Nebudu je bít, ale trest si zaslouží. Ty máš ještě červený oči."

Zákaz televize, odevzdání oblíbených hraček... Čekala jsem, že to z nás stejně vymámí, ale oni si v klidu hráli s tím, co jim Zayn nechal, občas se přiběhli pomazlit a Zaynie při chystání oběda vydatně pomáhal.
Velký Zayn mi tiše do rtů šeptal, jak byl u šéfa, se kterým mluvil o dovolené. Nechtěl mu ji dát, údajně ho potřeboval a nemá v týmu nikoho, jako je Zayn. Až když začal řvát, že mám na krku tři děti, barák, psi a jsem těhotná, tak chlap zjihl. Sice se ještě nadechoval, pro nějakou zápornou větu, ale Zaynova rána do jeho stolu, jej umlčela. Vrčení o tom, že už jednou málem přišel o mě o děti, protože nebyl na blízku, šéfovi konečně stačilo.
Dle jeho slov, byl ochoten souhlasit, aby Zayn dělal práci z domu. Dostal sice na tek důležité věci, ale tyto mohl dělat odtud.

Najedli jsme se, děti si odběhli znovu hrát a já se kochala Zaynem, který skládal nádobí do myčky.

„Mám něco udělat? Pračku pověsit, nebo zapnout? Něco...?" „Ne. Tedy, něco bys mohl udělat." „A co?" „Hádej." „Mmmm." Zabručel, hladil mě po bříšku, líbal mě a nejistý Adámek, který nás tahal za ruce se ptal, jestli si tatínek půjde hrát.
Já si šla lehnout, konečně jsem se mohla pořádně dospat a chtěla jsem toho využít. Vstala jsem v osm a s výbuchem smíchu se dívala, jak se lekli a rozdýchávají moje: „Maminka usne a tatínek poruší vše, co řekl! Budete mít utrum na televizi i s tatínkem!"