Sára

Potlačila jsem výbuch smíchu. To bylo něco na Zayna. Všechny krásy muzea upadly do zapomnění a on se jak ve zpomaleném záběru otočil.
Bylo nás tu málo, zrovna v téhle sekci, být jinde, chlapci by si zajistili mnohem větší pozornost, ale okolní návštěvnici napjatě čekali, co teď bude.

„Cože jsi to říkal?" „Zayne!" Zasyčela jsem. Vytrhl se mi a přecházel kruhovou místnost k chlapcům. Mohlo jim být tak... Osmnáct?
„Pane-" „Zopakuj mi to." „Já... Nemyslel jsem to špatně! Jen, vaše přítelkyně-" „Než začneš pokřikovat po holce, zjisti, že nemá na ruce snubák a vedle sebe manžela. Taky bys totiž mohl dostat po rypáku." „Vy-ona... Manželé?" „To je vaše manželka?" Vydechl pro změnu dívčí hlas, naprosto zklamaně. „Vidíš to?!" Otočila se jedna na druhou. "A tys říkala, že vztah není nemoc... Ale manželství? To se spolu asi nevyspíme." Řekla to až moc nahlas, návštěvníci si kousali tváře, Zayn na holku hleděl naprosto v nepochopení a já se k němu rozešla, ignorujíc holčinu, co právě přiznala že by mi chtěla ojet muže. Jinak bych ji musela vyliskat.

„Zayne, prosím! Je to malej kluk... Myslím, že je vyděšený jen proto, že jsi za ním vůbec šel, pusť jej." „Važ příště slova, hochu!" „Malej kluk! Seš blbá?!" Vydechl kluk uraženě a já vypískla. Vrazil do mě a jen díky Zaynově pohotovosti, jsem neskončila na zemi. Sotva se ujistil, že stojím, držel kluka ve vzduchu.

„Ty čuráčku, co si myslíš, že děláš?!" „Pane! Co to děláte!? Pusťte mého syna! Pomóc!" Ječela žena, vedle které se krčil chlapík, co vypadal jako otec toho kluka. Netrvalo dlouho a kluk byl na svobodě. Zayna a jeho od sebe dělila ochranka, která se dožadovala vysvětlení.
Jediné štěstí, že návštěvníci dosvědčili, že klučina měl nemístnou poznámku a pak do mě strčil. Zaynův vztek vygradoval ve chvíli, kdy jej kluk sjel pohledem a s drzým výrazem pronesl, že takový jako já - vdaný -, píchal už několikrát. Dostal pěstí a za deset minut jsme stáli u recepce, společně s ředitelem muzea, který nás okamžitě vykázal.
Ani teď jsem Zayna nestačila zachytit. Přitáhl si ředitele za límeček k sobě a posměšně se uchechtl.

„Máte ženu?" „Ah-ano." „A jak byste se zachoval vy, kdyby byla těhotná a nějakej čurák by do ní vrazil tak, že by upadla?!" Omluva přišla vteřinu na to. Návrh, že můžeme znovu muzeum projít a vykázání platí pouze pro ty tři kluky a jejich rodiny, jsme odmítli.
Všichni se na nás dívali, jak kdybych sem přivedla rváče, který bez bitek nemohl žít.
Raději jsem Zayna vytáhla ven a až tam, daleko od muzea, jsem se začala smát. Hladila jsem jej, tiskla se k němu a zoufale toužila po polibcích.

„Miláčku, ty jsi vážně rváč." „Víš, že kvůli tobě zabiju." „Stejně jako já. Ostatně, už se stalo." Zavrčel a sklonil se. Sykla jsem bolestí. Sevřel mi v dlaních zadek a pak mě plácl.

„Mlč! To je minulost! Byla to sebeobrana a nebýt toho, nebyl bych tu." Kývnu, dá mi pusu a já, s myšlenkami nad klukem, s kudrnatými vlasy, který mi věnoval nevěřícně pohled ve chvíli, kdy se jej zmocnila smrt, nechala vtáhnout do katedrály Notre-Dame...

Cestou zpět se rozpršelo.
 Po návštěvě katedrály, jsme seběhli k přístavu od kterého proudila do moře Seina a kdyby nás déšť nezastihl už tam, nepochybně bychom se tam kochali déle.
V autě se mi Zayn omlouval. Přemýšlel nad svým chováním a ví, že když se nechá vyprovokovat mladým klukem, je to špatný, ale musím pochopit, že jeho ty kecy serou, ať už to řekne puberťák nebo borec nad třicet. A hlavně, strčil do mě, když mám v sobě poklad... To je neodpustitelné.
Konejšivě jsem jej hladila po noze, s mrknutím se usmál a já cestu zpět prospala.
Tentokrát jsem povečeřeli v jídelně. Tedy... Lepší slovo mě nenapadlo, ale vypadalo to tam prostě luxusně, od vchodových dveří až po poslední kachličku na zemi.
Zayn mě majetnicky objímal, dožadoval se vysvětlení, kde jsem vzala ty šaty a tiše se smál, když jsem na půl pusy zamumlala, že jsem si je pořídila před svatbou v butiku s Dee. Měla stejné, jen tmavě modré a já dostála svému slovo a pořídila si jako všechny šaty – až na ty bílé a svatební – černé.

„Jsi dokonalá." „A ty jsi lichotník." „A ty si zajistíš pozornost, sotva někam vejdeš." „Ty snad ne?" Předklonila jsem se, chytil mě za dlaň a usmál se.

„Vyhrál jsem život. Vážně." 

********************************************************
♥♥♥