Sára

Pláč dětí mě zraňoval, chápala jsem je a bojovala sama se sebou. Kdyby Zayn už hotel nezaplatil a neležely by nám v obyváku letenky, asi bych ho přemluvila k výletu někam po Anglii s dětmi.
Na druhou stranu, být jen s ním, bez miláčků, bez křiku, bez hádek o maminku nebo tatínka... Teď jsem byla rozpolcená, ale bylo mi jasné, že jakmile vystoupím z letadla v Paříži, budu naprosto nadšená a pocity výčitek se dostaví až později.
Věděla jsem, že Zayn udělá všechno, aby pobyt tam byl nezapomenutelný, ať už budeme na pokoji a válet se v posteli, nebo někde ve městě.

Dvojčátka usnula, ještě pár minut jsem u nich ležela, Zayn mě hladil po tváři, na paži mu spočívali hlavičky dětí a bylo poznat, že i on na jednu stranu, je váhavý.

Přesun za Zayniem, další jeho výlev a i on, si konečně lehnul. Ležel mezi námi, hladil nás a brebentil. Tisíc argumentů, prosby, sliby...
Zayn mu tiše do tváře šeptal, že než se naděje, budeme doma a už nikam nepojedeme, jen spolu. Kývá, zakryje se, dál nás hladí a očka se mu pomale klíží. Dožaduje se ospale pusinek, střídáme se nad jeho tvářičkou se Zaynem a on se pobaveně zachichotá, když se na jeho tváře přitiskneme oba a vydržíme tak několik vteřin.
Věnovala jsem pohled velkému Zaynovi, a spokojeně jsem se usmála. Zabíral ještě o něco víc a náhle se posadil.
Vyděšeně jsem na něj hleděla, strhávala je zpátky...

„Co?" Nechápavě jsem dožadovala odpovědi, co myslí tím letadlem. Byl vyjukaný, s pootevřenou pusou.
„Letadlo." „O čem to mluvíš?" Nechápal jej ani Zayn, ale mně to začalo docházet, vzápětí i Zaynova tvář se rozjasnila a i on to pochopil.
 „Bylo to ve zprávách, děda Max se díval. Spadlo letadlo a všichni umřeli." Zayn semknul víčka, když se na mě podíval, měl v očích bolestné zoufalství. Jasně, taky to možná i jemu jelo v hlavě, že stát se to může a lhala bych, nepomyslet na to taky. Ale letěli jsme už několikrát... Možná ani Zaynie, by to neřešil, kdyby letěl s námi nebo alespoň neviděl ty zprávy.
Naklonila jsem se k malému, smutně na mě pohlédl a maličko se zachvěl, když jsem jej dechem polechtala na krčku.

„Budu s tatínkem, miláčku. Tatínek nás přece vždycky ochránil a nedovolil nikomu, aby nám ublížil. Tatínek je lepší, než nějaký Spiderman, ne? Přece si nemyslíš, že by dovolil, aby letadlo spadlo? Nemusíš se o nás bát, já se nebojím. Když jsem s tatínkem, tak se nebojím ničeho, on bude napořád ten, co před námi bude stát a bude nás chránit, před vším. Udělal by pro nás všechno, miluje nás, jsme pro něj vším, co má, nikdy by nás nevyměnil, nevzdal se nás a nedovolil, aby mu nás někdo vzal." Odtáhla jsem se a pohlédla na něj. Mrknutím zahnal slzičku a kývnul.
Přitiskl se ke mně, objal mě a tiše zamumlal, že chce i tatínka.

„Párkrát se vyspinkáš a budeme spolu, Zaynie. Budeme doma, budeme si hrát..." Hladil nás oba Zayn, jeho pusinkoval do vlasů. „A když tu nebudeme, tak se musíš ty postarat o dvojčátka. Jsi přece velký bráška, nejlepší bráška na světě. Budeš za tatínka, ano? Taková maličká náhrada." Zasmál se, kývnul a přitiskl se ještě silněji a za chvilku spal.

I u něj jsme leželi a pak tiše odešli. Rozloučili jsme s Trish a Maxem, důrazně opakovali, že my budeme volat a oni zavolají okamžitě, kdyby se něco stalo a nenechají děti nikde samotné, aby si nějak neublížili.
Div nás ze dveří nevystrkali. Vyslechli jsme si, že je prvně do hlídání dokopeme a pak máme připomínky, plus, Trisha nezapomněla dodat, že ona snad měla čtyři děti, tak co jako nacvičujeme.

Zatímco já se už doma sprchovala, Zayn připravoval toasty a na obrazovce televize čekal na spuštění nějaký nový horor.
Jako obvykle, neodpustila jsem si, co by mu udělalo dívat se na nějakou komedii nebo akční film, u kterého bych se netřepala a pak jej v noci nebudila, že mám žízeň, ale bojím se jít dolů. Několikrát, s velkou mírou škodolibosti, jsem jej vzbudila, ještě v polospánku chrčel rozespale, co se děje a pak mě málem zabil. Moje tiché, notně škodolibé „Potřebuju na záchod, ale bojím se. Půjdeš se mnou?" jej vždy, spolehlivě naštvalo. Stál ve dveřích, div tam neusnul a čekal. Sotva jsem se pak přiblížila, chytal mě a s ospalým výrazem mě proklínal a na zadku jsem ještě pár minut po návratu do postele, cítila jeho dlaň.

„No konečně! Už jsem tě začal podezřívat." „Při čem?" „Žes vyměnila mou společnost, za tvoje ručičky." „Blbečku, nikdy!" Samolibě se usmál a škodolibě se uculil.
„Mám to už zapnout? Půjdu taky do sprchy, že bys mi pak řekla, co se tam stalo." „Jestli chceš, abych tě co hodinu pak budila, že potřebuju na záchod a bojím se jít sama." Zavrčel, skousl mi ucho a výhružně zavrčel, jestli pak chci seřezat prdelku.
Vrátil se jen v boxerkách a se smíchem mě shodil do postele. 

„Ale no tak! Baby, chci se dívat." „Važ slova, nebo si po filmu budeš muset vyhonit." „Princezna chce být uspokojená před filmem? Nebo mě chce ojet jen proto, abych pak ležel unavený s tebou v náručí a spokojeně usnul?" Jen jsem se uculila a on mě drsně políbil.

„Chceš sex? Musíš vydržet, po filmu." „Jsi děsný!" „A ty zlobivá." Dusil smích, cpal se toasty a spokojeně sledoval rozbíhající film.
Ležela jsem u něj, film poslouchala a dívala se jen v momentě, kdy tam nebylo nic děsivého.

Uplynula asi půl hodina a jeho dlaň sklouzla z mých zad nad zadek, pak přímo na něj. Hladil mě, občas jej stiskl a potutelně se usmíval na obrazovku.
Nevšímavě si jeho dlaně, jsem se přes něj nahla a snažila se dosáhnout na kapesníky, které jsem nepotřebovala, ale on mě chytil za zadek mnohem naléhavěji, než předtím.

„Copak?" „Copak?" Usmál se a vytáhl do polosedu. „Dej mi pusu, kočičko." „Proč miláčku, koukáš přece na film." „Sáro, nezlob mě." „Já? To ty jsi mě odmítl." Zapištěla jsem a skončila pod ním. Stiskl mi zadek, plácl mě a do obličeje mi zlostně zavrčel.

„Neodmítl jsem tě! Jen jsem tě zlobil. Važ slova." „Nebo co? Naplácáš mi?" Omotala jsem mu ruce kolem krku a pobaveně jej kousla do brady. „A nebylo to odmítnutí? Jen zlobení? Tsss." Culí se, líbá mě na tvářích a záměrně se vyhýbá rtům.
„Hm... Očekával jsem, že se budeš dožadovat svých tužeb." „Proč? Film ti byl milejší." Už jsem se smála nahlas, byl naštvaný a ne na mě, ale na sebe.
 Omluvně mě políbil, zamumlal, že mě miluje a jen chtěl být tím, kdo zlobí, že to nemusím být jen já a sjel ze mě. Znovu se zahleděl na televizi a vítězoslavný úsměv, co se mu rozlil ve tváři, když jsem televizi vypla a posadila se mu na klín, ve mně vyvolal opětovný pocit, že ten chlap dostane vždycky všechno, co chce.

„Lásko, vstáváme." Broukla jsem v nesouhlasu a chytila rozespale jeho dlaň, která mě vískala ve vlasech a znovu ji do vlasů vrátila. Smál se, přitiskl se mi k zádům a líbal mě na rameni.
„Broučku, musíme vstát. Musíme na letiště." „Jsem unavená. Spím sotva dvě hodiny." „Já ti to ale říkal." „Nebuď škodolibý." „Nejsem, taky se mi nechce, ale musíme. Nicméně, miláčku, ty jsi neměla dost a chtěla víc a víc." Ztišil hlas, ústy mi klouzal od ramene na paži, zpět, přes lopatky k spodní části zad, na zadeček... „Zayne!" Vyhrabala jsem se z postele a držela se za zadek. Vybuchne smíchy a doběhne mě u koupelny.
„To ti neodpustím!" „Ale prosím tě, jen takové maličké kousnutí." „Taky tě kousnu!" „Do anakondy? Mmm, to mám rád! Moc rád!" Zatlačil mě do sprchy a když jsme se z ní dostali, šíleně jsme nestíhali...

Odbavení, poslání Trish sms, že jsme na letišti a ozveme se po příletu... Naprosto rozlámaná jsem se opřela o Zayna na letišti v Paříži a rozhlížela se kolem nás.
Dýchala tu naprosto jiná atmosféra, jakou jsem nikdy ještě nezažila. Zayn stopnul taxi, v něm jsem si z jeho ramene udělala polštář a na recepci hotelu jsem se dostala odpočinutá a naprosto nadšená z dní, které tu strávíme.

Vybalení, alespoň částečné a ačkoliv byl on sám unavený, v jeho objetí jsem vyrazila do ulic.

Procházka malebnými pařížskými ulicemi mě naprosto okouzlila a uteklo mi toužebné zašeptání o tom, že až nám děti vyrostou a budou mít svůj, stabilní partnerský život, mohli bychom se sem přestěhovat.

**************************************************
Děkuji za krásné komentáře :o) ♥♥♥♥