Zayn

Lásky usnuli, Sára na mě ospale pohlédla a pustila Zaynieho. Hladila mě po tváři, poslala mi pusu a zavřela oči.

„Co to děláš?" Šeptá o pár sekund později. Sprostě jsem ji ukradl synkům, položil mezi ně svou holčičku a jejich maminku jsem si odnášel do posledního, volného pokoje pro potencionální hosty.
Pobaveně jsem si pomyslel, že už vím, proč Sára chtěla tento pokoj nechat pro sichr. Sousedil s pokojem Sofinky a ji už v té době zjevně jelo hlavou, že princezny budou mít pokoje vedle sebe, stejně jako kluci.

„Kradu si tě." „Budou křičet." „Než se vzbudí, budeme zpátky." „Ale já jsem unavená." „A já nadržený, stejně jako ty." Pobaveně se uculí a zakousne se mi do krku.

Kňourá, vzdychá... Tlumím její zvukové projevy, sám se musím krotit a když na její tělo dopadnu, naprosto vyřízený, uspokojený, byl bych schopen ihned usnout. Spokojeně zakňourá, jen tak, a pohladí mě ve vlasech.

„Miluju tě, Maliku." „Miluju tě, Baby." „Dáš mi pusu?" „A ty mně?" Culí se, spokojeně zavrní, omotá kolem mě nohy a tlumí smích, když nás přetočím. Leží na mně, je hladová po polibcích a nemá dost.
„Zítra to mámě řeknu... Spíš ji to jen oznámím." Uchechtne se a zádumčivě se mi opře bradou o hruď. Leží mi u boku, majetnicky ji svírám, volnou rukou ji něžně hladím po paži.
„Ona se s tím smíří, ale co děti?" „Uplatíme je." „Jo?" „Jasně. Hračky a blbosti..." „Tak to se domů, vrátíme ověšeni taškami." „No, s tím počítám." „No... Ale Zayniemu bychom nemuseli všechno dát." „Proč?" „Bude mít narozeniny... A přece dostane mobil." „Ale ale... Maminka je nějaká přísná." Vyplázne jazyk, pak mě něžně políbí na krk a posadí se na mě. „A nadržená." Posadil jsem se, přitiskl ji k sobě a líbal ji na krku, ramenou... Zasténá a vytáhne se do kleku. Se samolibým úsměvem zaměřím pozornost na ňadra a užívám si, jak mě víská ve vlasech.

„Dostane mobil během prázdnin, ať se na něm naučí a já budu klidný, když mu budu moct zavolat, nebo on bude něco potřebovat. Hračky z nás stejně vymámí, a na narozeniny už pro něj dárek mám, jen tě ale budu muset přemluvit." „Co chceš koupit?" „Motorku...?" Zamumlu a počítám sekundy, než zareaguje.
„Cože?!" „No... Maličkou." „Zbláznil ses?!" Prudce se posadí, zabalí se do druhé peřiny a vraždí mě pohledem. „Zapomeň!" „Sáro, jezdil by jen se mnou. Malou... Závodní." „Ne! V šesti dostane malou, ve dvanácti bude mít klasickou a začne mi někde závodit. To jsi uhodl! Koloběžka a kolo mu stačí." „Baby..." Utekla mi ke kraji postele. Strhl jsem ji zpět, na poslední chvíli.
„Miluje jízdu na motorce, jako já. I ty... Copak se ti nelíbí ty momenty, kdy dáme děti mámě a jedeme se projet?" „To je něco jinýho! Nevadí mi, když ho máš s sebou, vím, že jedeš opatrně a hlídáš všechno kolem vás. Je mi jasné, že i dvojčata si jednou vezmeš, ale motorku... Prostě ne!" „A když řeknu, že jsem je už koupil?" „Je?! Koupil?!" „Jo, je... Byla to náhoda... Jedna pro mě, jedna pro něj..." „Děláš si srandu?" „Ne..." „Zayne...! To nemyslíš vážně!"
„Přestaň na mě zvedat hlas!" Zavrčel jsem a znovu ji chytil. Vyškubla se mi, třepala se zlostí a až když jsem ji vysadil na komodu a narazil ji na sebe, tak tichounce špitla omluvu. Zabořila mi tvář ke krku a když se odtáhla, zoufale na mě pohlédla.

„Miluju vás oba dva! O oba se bojím, když jste na motorce, bojím se i o tebe, když jsi sám... Nikdy nevím, jestli se mi vrátíš, protože řidičák má každej debil a i když budeš opatrný, může to do tebe někdo naprat. Už jednou jsi mi málem umřel, ochrnul jsi... Já to nechci zažít znovu." „Taky jsi mi málem umřela, málem mi umřeli děti a teď, protože oba chceme, ty jsi mi šeptala, jak malé chceš, se snažím, abychom ho měli. Bojím se o tebe, dnes a denně a to nemusíš být ani v autě, kde taky nevím, jestli do tebe někdo nevrazí. Pak jsi mi mohla umřít zase a není to tak dávno... Sáro, on motorky miluje, je to typickej kluk, auta, motorky, zlobení... A zároveň maminčin chlapeček. Já už ty motorky mám, nechci je prodat někomu, chci jezdit se svým klukem, naučit ho to, co umím já. Chtěla jsi, aby byl jako já, už je. Se vším všudy. Dovol mi to. Nic se mu nestane, dám na něj pozor a než bude větší, tak ho na silnic nevezmu. Proto ty závodní... Jsou do terénu, pod lesem je cesta, může být na louce na městem... Nevezmu ho do provozu dřív, než bude mít minimálně patnáct. A třeba ho to ani nebude bavit."

Mrkám, hladím ji, oblbuju polibky. Peřinu jsem z ní dávno stáhl, její tělo vykazovala známky chladu ale i vzrušení.

„Lásko..." Zašeptá, zakloní hlavu a zasténá. „Budeš mě pořád přemlouvat takovým způsobem?" „Vždycky! Jsi moje malá, sladká láska. Ta nejsladší... Moje dokonalá žena, matka mých nádherných dětí... Dokonalá milenka, sexuální Bohyně, královna rozkoše." Vyprskla smíchy a vzala mi hlavu dlaní.
„Jsi strašná kecka." „Omyl, princezno. Říkám ti pravdu." „Co když se mu něco stane?" „Nestane. Nedovolím to." „Lásko..." Vzdychne, sklouzne z komody a odvádí mě k posteli.
„Jestli, začne blbnout s motorkama i Adámek, budu to už brát líp... Ale ty se snaž, ať naše maličké, čtvrté, je děvčátko! Třetí malou motorku, bych nepřežila." „Co když budou naše holčičky zapálené do motorek?" „Zapomeň! To ti opravdu, opravdu nedovolím! Můžou si maximálně vozit prdelky." S uchechtnutím jsem ji vzal za bradou a vytáhl se do sedu. 

„Nic se mu nestane, rozumíš? Dám na něj pozor. Bude jezdit jen se mnou, sám nikdy nepůjde. A uvidíš, radost, co bude mít, ti samotné vykouzlí úsměv na rtech." „Hm... Hlavně ho nepustíš z očí." „Neboj se... Mám to tedy dovoleno?" „Jo... Ale jen díky tvým polibkům." „Mmm... To vlastně znamená, že tě přemluvím k čemukoliv." „Co chceš tentokrát?" „Zadeček..." Mumlu nadrženě. „Víš, že ráno nebudeme chtít vstát?" „Vím, a nechám tě spát. Postarám se o děti, i o tebe. Donesu ti snídani, pak se i s dětmi zamkneme v ložnici a budeme se koukat na pohádky." „To zní dobře..."

Spokojeně jsem vydechl a něžně se z ní vysunul. Její prdelka mi nestačila a ona spokojeně zakřičela, když jsem zasunul. „Chtěl jsi zadeček," Vzdychla a sama se na mě nabodla. „Myslela jsem, že-" „Chci obojí, miláčku." Mumlal jsem ji do ramene, teď jsem ji jen pevně objímal.

Usnuli jsme a až nad ránem, jsem ji rozespalou odnášel do ložnice. Nad postelí jsme se oba zasekli. Miláčci se roztáhnuli a bylo tam místo už jen pro jednoho.
„Potřebujeme větší postel." „Hmm, měli bychom si ji pořídit zavčas. Chceš ji zabalit pod stromeček?" „Spíš chci mít možnost vyzkoušet ji dřív, než budu moct být k tobě jen zezadu." Laškovně se uculí, uvelebí se na mně a za chvilku spí. Šmátrám po mobilu, kontroluju stav konta a v duchu počítám, kolik jsme za poslední půl rok utratili.
Svatba, motorky, které jsem ukrýval v garáži za stále neodklizenou hromadou krabic, nákupy jídla, oblečení - děti rostli snad každý den o několik centimetrů a na půdě se kupily krabice s oblečením, co už nemohli nosit. Výhodou bylo, že Adam dědil oblečení po Zaynovi, Sofču jsem jednou zkusil nacpat do svetru po bráchovi a ječela jako siréna... Ženská! -  letenky, hotel, peníze tam... Jo, dost se konto prohnulo, ale pořád to nebylo nic co by mě znepokojovalo. Než jsem vytuhnul, brouzdal jsem po netu a prohlížel si postele. Nepochybně si vyslechnu, že ne vše, co v žertu řekne musím splnit...

„Mami, mami!" Zafuním a otevřu oči. Tiskne se k nám Adámek, oči má jak tenisáky a zazubí se. „Doblé láno." „Ahoj, lásko. Vyspinkaný?" „Jo, mám hlad!" „Co bys chtěl?" „Sladký!" Zazubí se a znovu zkouší Sáru vzbudit.
„Nech maminku spát, chceš pudink?" „S piškotkama!" „Okey... Pomůžeš mi?" Jo!" Začne skákat po posteli, vzbudí Sofinku a s nimi v náručí se plazím rozespale dolů. Zaynie vycítil, že je v posteli hromada volného místa a maminka. Stulil se u ní, podvědomě jej objala a já tiše zavřel dveře.

Dvě misky pudinku s piškoty, flašky s čajem, konvice s kávou, sklenice s džusy a talíř s hromadou palačinek. Děti přede mnou capali, drželi se za ručky a Sofi brebentila.
„Zavři pusu." Vrazil jsem ji do pusinky flašku. Začala se smát a já s tichým proklínáním sebe sama, utíral louži čaje a převlékal malou.
Stáhli si se Áďou na zem peřinu, zapnul jsem jim pohádku a budil Sáru i Zayna. Oba se usmívali, jako přes kopírák. Zaynie sjel na zem za dvojčaty, jen natahoval ruce pro palačinky a Sára si z mé hrudi udělala talíř.
Slíbávala ze mě drobečky i nutellu, provokativně ke mně zvedala oči a já poktlačoval nadrženost jen díky skřítkům.
Dojedli jsme, děti vlezli zpět k nám a dolů jsme došli až na oběd, který musela uvařit Monika. Horanovic byli zavřeni stejně jako my a dole jsme pak o sebe všichni zakopávali. Oni i rodiče se balili a ve čtyři, jsme byli doma už jen my.

Sára s funěním uklízela bordel, co po návštěvě zůstal, Zayni hlídal děti a já, s nevinným výrazem klepal na dveře Maxova domu. Mamka, aniž bych se nadechl, protočila panenky a vykoukla za mě.

„Kde je máš?" „Koho?" „Děti. Hádám, že půjčit si cukr asi nejdeš." „Mami... Týden, prosím!" „Týden?!" Vcházel jsem za ní, šla pomalu do vývrtky.
„Zbláznil ses?! Zvládnou tu den a noc a křičí, že chtějí k vám! Kam jedete?" „Svatební cesta-" „No to mi došlo! Ale kam?" „Do Paříže." „Oh... Bože... Zayne, já-" „Mami, prosím! Slíbil jsem to Sáře. Týden bez dětí, jen my dva. Chceme si to užít. Týden a nebudu po tobě chtít hlídání další půl rok! Děti to vydrží, budeme volat... Prosím, pohlídej nám je. Kvůli Sáře... Co máme děti, nikde jsme nebyli. Ani předtím... Dovolenou si oba zasloužíme." Zapíchla do mě prst, nebezpečně přimhouřila oči a pak mi do ruk vrazila leták.

„Velikost M!" Houkne a zmizí do kuchyně. Zaraženě hledím na leták, který upozorňuje na nový francouzský butik, který si zde otevřel pobočku.
„Nechápu...?" „Leták je den starý, ráno jsem se tam byla podívat a ten kabát už neměli. Seženeš mi ho tam, za hlídání." „No mami!" „Kabát nebo nehlídám!" „Vyděračko!"

„Tak co?" Zdržel jsem u mámy půl hoďky a spěchal domů. Sára dělala dětem skořicový šneky a spokojeně broukla, když jsem ji objal.
„Vydírá mě! Ale souhlasil jsem." „Jak? Ještě jsem jim to neřekla." „Řekneme jim to za chvilku, jdu si zapálit. Zapomněl jsem cigára... A ani se neptej, ještě teď se cítím dotčeně." „Ale prosím tě. Byla škodolibá?" Houkne mi do zad. Vyšel jsem na terasu dveřmi z kuchyně a kolem nohou mi prosvištěli děti. Zaynie na houpačku, malincí na pískoviště.
„Kéž by." „Co to je?" Za zády mi bouchly dveře od trouby, další plech se pekl, Sára mě zezadu a objala a já ji vrazil leták do rukou.
 „Leták." „No to vidím, ale k čemu?" „Velikost M" Nechápavě nakrčí nos a po chvíli na mě vytřeští oči. „Ona chce kabát za hlídání?" „Jo!" Vyprskl jsem smíchy.
„„Kabát nebo nehlídám!" Ruce měla v bok, div nedupala nožkou." Nafoukne tváře a pak rozvážně kývně. „Fajn, bude mít kabát." „No, nic jinýho nezbude. Děti, pojďte za námi."

„Co je?" „Cococo?" „Co je, tati?" „Musíme vám něco říct." „Budeme mít miminko?!" „To ještě nevíme..." „Tak co?"

Pohlédl jsem k Sáře, dala mi pusu a tiše mi do úst zašeptala, ať to oznámím já.

Slzičky, opakování že oni chtějí taky, nepustí nás, nebudou u babičky... Až sliby, že za týden budeme doma a už je nikam nedáme – ne, v dohledné době – a přivezeme spoustu hraček, jim zalepily pusinky.
Večer jsme je odvedli k mámě, než k tomu došlo, pomáhali nám sbalit kufry, pak jsme si hráli a u mámy se od nás nechtěli odlepit. Byli jsme tam až do devíti, než usnul i Zaynie.
Dvojčátka spinkala, tentokrát jsme je museli uspat společně. Leželi mezi námi, hladili nás, brebentili a kdyby je únava nepřemohla, nespali by doteď.
Poslední pusinky a přesunuli jsme se k Zaynovi. Spal v pokoji sám a smutně seděl na posteli. Uslzeně prosil, že má sice babičku rád, ale nechce tu být týden. Nevydrží bez nás a bude jemu i dvojčátkům smutno. Opakovali jsme sliby, pomalu přísahali...
Usínal, očka se mu klížila a dál nás vytrvale hladil po tvářích. Najednou oči prudce otevřel a posadil se.

„Nespadne?" „Kdo?" „Co?" Sára jej stáhla zpět na záda a polechtala jej pod krkem. „Letadlo." „O čem to mluvíš?" „Bylo to ve zprávách, děda Max se díval. Spadlo letadlo a všichni umřeli." Zoufale jsem semkl víčka. Sářiny rty se pohybovaly u jeho ouška, nevěděl jsem, co šeptá, ale zabralo to. Zaynie pak už jen kývl, otočil se ke mně zády a přitiskl se k Sáře.

„Tati, ty taky." Přitiskl jsem se na jeho záda,objal oba dva a do vlasů mu šeptal, že než se naděje, budeme doma a budemeblbnout na zahradě.