Zayn

Hladil jsem ji po bříšku. Spala, rty měla zkroucené do úsměvu, a i když byla tma, měl jsem před očima její namodralou tvář.
Pousmál jsem se. Vzpomínka, jak ji zářily oči, když šeptala, že na mně nechce nic měnit...
Přitiskl jsem se k ní ještě silněji. Nevlezl by se mezi nás ani nejtenčí kousek papíru. Zabořil jsem tvář do jejich vlasů, vdechoval, jak voní a znovu ji něžně začal hladit po bříšku.

Přesvědčení Zayna, že je v bříšku miminko, bylo tak silné, že i já začal věřit, že se nám to povedlo. Sára si teď, nechtěla test dělat. Počká, a až ke konci měsíce...
S pitomým úsměvem na rtech, myšlenkami nad svatbou a miminkem, jsem usnul.

Ráno mi ani pořádně nedošlo, co je za den a pusinkoval mě malý smíšek. Sofi se ke mně zavrtala, po ní Adámek i Sára. Vychutnával jsem si tuhle rodinnou pohodu, byť nám chyběl v posteli Zaynie a znovu vytuhnul.
Další budíček přišel ve chvíli, kdy mi Adámek napasoval patičku do žaludku. S heknutím jsem se vyhrabal z postele, přikryl děti a s šibalským uculením, se protáhl do koupelny.
Sářino mokré tělo, místy od pěny, mě lákalo, ale držel jsem se. Mydlil jsem ji záda, užíval si, jak slastně mručí.
„Lásko..." „Ano, lásko? Jen tě umývám." „Ale to nejsou záda." „Já vím, jsou to prsíčka. Dokonalá ňadra." Přejel jsem si jazykem po rtech a mlsně na ně pohlédl. Vyprskla smíchy, cákla po mně vodou a s pobaveným výrazem mě nechala, abych ji umyl, kde budu chtít.
Pomaličku jsem se dostával k nohám, žíňkou přejížděl přes hebkou pokožku a s grázlovským uculením, jsem ji chytil za kotník. Zbledla a pokusila se nohu vyškubnout. Došlo ji to.

„Ne! Já sama!" „To víš, že jo. Zatni zoubky, kočičko." Chvíli se zmítala, pak už jen odevzdaně ležela, plakala smíchy a zuřivě se kousala do rtů.

„Taťko!" „No?" Dosedl jsem na vanu a bavil se pohledem na ty dvě cácorky. „Já cu ham!" „Ah Bože... Kyselino. Tak pojďte, nachystáme papu." Anó. Ham! Ham!" Poskakovala Sofi, držela se za ruku Katie a druhou natahovala ke mně.
„Ty taky." Zažvatlala ke Katie. „Jo, jdeme. Strejdo honem. Všichni máme hlad." „A to dole nikdo není?" „Ne. Všichni ještě spí." „Tak jdem. Neutop se mi, takovou radost mi přece neuděláš." Sklonil jsem se k Sáře, líbnul ji do vlasů a snažil se dostat od ní. Blesklo se ji v očích a moje tepláky okamžitě zvlhly. „Blbečku!"
Sofinka vyprskla smíchy. Klokotala, stejně jako Katie. Se zapištěním jsem malou vzal do náruče a než stačila zapištět znovu, seděla ve vaně.
„Zayne!" „Tati!" Zjevně se ji to líbilo. Opřela se o Sáru, očka ji zářila a zubila se a rochnila se ve vodě. Katie stačila vzít roha dřív, než jsem udělal krok.
„Ty nejsi normální." „Je to věc, co bys na mně změnila?" Škodolibě jsem usmál.„Ne."

Seděl jsem na vaně, dlaní oplachoval ze Sofinky mýdlo. Stála Sáře mezi nohama, šplíchala po mně vodou a spokojeně se zubila.
„Teplá vodička?" „Ano." „Líbí se ti to?" „Moc. Ty taky, tati. Spolu." „Dnes ne, jinej den. Dáme si vodní bitvu?" „Šplích! Cáky cák!" Zasmála se, Sára si jen tiše povzdychla. Bitvy akceptovala, když jsme měli jen Zayna, ale bitva o čtyřech lidech... Divil jsem se, že jsme ještě nezničili podlahu.
Už omytou, zabalenou v ručníku jsem ji odnesl do pokojíčku. Adámek už byl u sebe se Zaynem, ten mu pomáhal se obléct. Sofi se pod mým dozorem oblékla, za ručku capala do kuchyně a vyškrábala se na židli.

„Ham!" „Ano, vydrž. A co se říká?" „Dobré ráno." „Doblé láno." Vybuchl jsem smíchy a mrknul na kluky. Přišli v pravou chvíli. „Dobré ráno." Přiběhli si pro pusu a posadili se. „Tak co, Sofi? Co se říká, když něco chceš?" „Na!" „Ne, to nám říkáš ty, když nám něco dáváš." Spiklenecké naklonění Zayna... Chystal jsem těsto na palačinky a čekal.
„Ploším, ploším. Papat." „Já ci pomoct." Omotal se mi kolem nohy Adam. Se soustředěným výrazem seděl na lince, mísu na těsto mezi nožkama a pomáhal mi držet mixér...

„Dobrou chuť." „Doblou." „Děkujem." Sofinka. Zaynie se od ní odtáhl a zazubil se...

Cpali se, dodělával jsem poslední palačinky a přidal se k písničce, co jela z rádia. Šum utichl, slyšel jsem jen mlaskání, kousání, srkání... Začal jsem měnit hlasy, Katie byla v tu chvíli pryč. Vrátila se za pár minut s pusou od ucha k uchu. Šeptala Zaynovi, že musela čurat. Jinak by byla jako mamka, když říká, že se smíchy počůrá.

Další písnička, stále jsem zpíval a zajišťoval si tím, že palačinky nebudou létat vzduchem.

Leknutím jsem málem upustil pánvičku. Kolem pasu se mi omotaly ruce a na lopatce jsem ucítil polibek.
„Jsi sexy." „Cože?" Se smíchem jsem se obrátil a objal Sáru. Vytáhla se na špičky, děti začali brebentit a hučet, že chtějí k televizi. Mávnul jsem k Zaynovi, ať peláší.
„V čem jsem sexy?" „Jsi polonahý, u sporáku. To jsou představy, které zhmotněné vypadají luxusně." „Jsi kecka." „A ty jsi pořád k sežrání." „Chtěla bys něco do pusinky?" „Zayne!" Přitiskl jsem si ji tváří na hruď a utlumil její smích.

Před devátou se objevil Niall s Lucy. Nejistě na nás pohlédli, Lucy vzápětí nasadila nadšený úsměv a s pobaveným výrazem si rýpla, že se konečně dočkáme a je značně nefér, že oni na naší svatbě jsou a my nebyli. No když si vybrali tak blbej termín, že Sára měla měsíc do porodu...
Přesně v devět, jsem otvíral mámě, Maxovi a ségrám. Holky s sebou dotáhli tři prdele propriet, který stejně nepoužily – vztekaly se na Sáru, ale akceptovaly, že nechce ve svůj den zkoušet jiné značky kosmetiky, když je spokojená se svou. Malichernosti...

Táta s Monikou se dole objevili chvíli po nich. Vše ztichlo, Zaynie s ovázaným nosem se zjevil ve dveřích,  zarazil se a pak k nám přiběhl. Omotal Sáře ruce kolem pasu a tvářičku ji zabořil do bříška. Zpoza táty vykukoval Zach, Lucka se tvářila nechápavě.

„Dobré ráno." „Dobré." Odsekla Sára a s přísavkou kolem boků, si začala chystat kávu. Už ani mně nepřišlo, že v jednu odpoledne, si máme říct „Ano".

„Takže... Jen jsme se přišli rozloučit." No jasně, byli v oblečení, které se na válení po gauči nehodilo. „Co se tu stalo?!" Mamka lapla po dechu, těkala pohledem na nás, na ně....
„Nepohodli jsme se." Sára se neotočila, jen si přejela dlaní po tváři, kde make-up kryl modřinu. Až teď mi i došlo, že byla nalíčená už ve vaně.
„Yasere?!" „Mamko, prosím. Nechte nás tu. Zaynie, jdi s babičkou." „Ne!" „Zaynie, běž s babičkou! Ihned." „Taťko! Já tu mamku nenechám. To je modřina, co má na obličejíčku, udělala ji to babička?" „Jaká modřina?" Všechny hlasy se spojily.
Odtrhl jsem Zayna od Sáry a sklonil se.
„Jo, je to modřina. A patřila mně. Maminka mě bránila, moc mě to mrzí... Zaynie, já to podělal, nezabránil jsem tomu, ale teď se mamince už nic nestane. Vezmi sestřičku a brášku a běžte s babičkou do obyváku, ano?" Dvojčátka přilákaná jeho vykřiknutím stála nejistě ve dveřích. Kývl, semkl rty a když procházel kolem rodičů, zastavil se a rozhodným hlasem, je oba zmrazil.

„Uděláte něco mamince a já udělám něco vám! Na mou maminku, nikdo sahat nebude! Maminka je na mazlení, ne aby ji někdo ubližoval!" Nadechl se, ramínka se mu zatřásla. „Moje maminka, je nejlepší maminka. Oni jsou ještě malincí, ale já ji už chránit můžu! Jako táta!" Chytil mou mámu za ruku, cestou popostrčil Adámka a Sofi vzal za packu.
„My... My se přidáme tam. Pohlídáme je." Nialla odtáhla Lucy a já byl zaplaven pocitem hrdosti.

„Sáro, moc mě to mrzí." „Jo, mě taky." Jízlivě se usmála a trhla rameny. „Asi jsem fakt blbá bloncka, ale ať se snažím sebevíc, nechápu význam toho, co se včera dělo. Já nechci připravit děti o prarodiče, ale nechci, abyste mi dnešek zkazili, když už tak je stejně zkažený." Lapnul jsem po dechu. „Odjeďte, nebo se běžte chystat. Je to na vás. Vy se rozhodněte, podle toho, jak to cítíte. Já se dokážu falešně usmívat a dělat, jak jsem šťastná." Nechala nás tam, jako solné sloupy a odešla.
Sprintem jsem se hnal za ní a málem ji v patře zašlápl. Seděla na posledním schodě a brečela.

„Lásko?" „Jak ty můžeš mít pochybnosti, že nejsi dobrej táta? To co Zaynie řekl..." Pláče, směje se... Dosedl jsem vedle a nechápavě se na ni díval. Otřela si oči, popotáhla a naklonila se pro pusu.

„Chceš si vzít blázna?" „Sám jsem blázen. Patříme k sobě." „A chceš je tam?" „Nechám to na tobě." „Ne. Pomoz mi, se rozhodnout. Přemýšlím o tom celou dobu... Vzpomínám, jak mě oba uklidňovali, když jsi ležel ve špitále. Jak mi říkali, že budeme spolu, když jsi mě odháněl... Jak nám pomáhali, když ses vrátil domů a táta s tebou cvičil. Pomáhali se Zayniem, hlídali jej..." Znovu ji do očí vstoupí slzy. „Tu facku odpustím, půjde to. Nezaručím, že Zaynie odpustí Zachovi... A nemám tušení, jestli odpustím mamčino deptání, ale... Ano nebo ne? Není to jen moje svatba!" „Mám svou mámu, svoje sestry... Nechci tentokrát přijít o tátu. Budou tam, ano?" „Ano." Mrkáním zahání slzy, které ji však stejně, po tvářích stékají...

*****************************************************
Díky za komentáře! :o) ♥♥♥