·JIMIN·

Ležel jsem na posteli, zády se opírající o rám a projížděl na svém mobilu sociální sítě. Vzpomněl jsem si na zprávu, kterou jsme s kluky dostali od našeho manažera. Pozítří odlétáme do LA, tím pádem už zítra bychom se měli začít balit. Pohltil mě pocit stesku po Ashley. Už teď se mi stýská. Nedokážu ani slovy popsat co pro mě znamená. Hodně mi na ní záleží a mám jí víc než rád, jenže ona mě ne. Nemá mě ráda, tak jak bych si přál. Vlastně, ani tak není problém v ní, ale ve mě. Nemůžu jí milovat, protože mám práci, která mi v tom zabraňuje. Ashley to plně respektuje, na rozdíl ode mě. Když už se sám nedokážu držet zpátky a projevím větší city, než je třeba, tak je to právě ona, která mi připomene kdo vlastně jsem.

Z mých myšlenek mě vyrušilo otevření dveří z mé koupelny. Pohlédl jsem na její postavu, která se v mém oblečení došourala ke mě na postel. Svalila se vedle mě a svůj zrak upřela na strop, při čemž si nespokojeně povzdechla.

Uchechtl jsem se tomu. "Co tak nešťastně?" Šťouchl jsem do ní prstem. Najednou se přetočila na bok a svou ruku přehodila přes můj trup, tím si mě k sobě přitáhla do objetí. Její gesto mě dost zarazilo, takhle se chová jen málo kdy. Většinou jsem to já co vyžaduje mazlení a podobné věci. 

"Chybí mi táta." Sklesle řekla a já hned věděl odkud vítr vane. "Nám všem třem chybí táta. Časem se všechno jen zhoršuje a já ani nevím, jak dlouho takhle dokážeme žít. Máma dělá v nemocnici už i noční. Sarah je věčně s kamarádkami a doma se ty dvě neustále hádají." Její hlas začínal slábnout, proto si jemně odkašlala. "Kdyby tu byl táta, tak by doma nebylo teď takové dusno. Hrozně mi chybí, Jimine." Popotáhla a hned na to jsem pocítil vlhko na mém rameni. 

Přitáhl jsem si jí do objetí pevněji a hladil jí po vlasech. "Vždyť já vím. Miloval tě a tvou mámu se Sarah taky, proto je vždy uměl usmířit." Pousmál jsem se nad vzpomínky. Pan Song byl dobrý člověk, přátelský a veselý muž. Když mi bylo sedm let, nastěhoval se vedle našeho domu. Všichni v okolí i moji rodiče ho měli moc rádi. A proto pak nikdo nerozuměl tomu, proč si zrovna tak milý člověk vzal za ženu Američanku, která nad vším ohrnovala nos. Paní Song byla vždy hodně přísná a autorita zní přímo vyzařovala. Když jsem se jako malý k Ashley jen kousek přiblížil, hned mě spražila varovným pohledem. V tu dobu byla ohledně našeho přátelství téměř v pohodě, jen kdyby věděla jak je to teď. 

Pan Song o jeho nemoci věděl už delší dobu, ale nechtěl své nejbližší ranit dopředu. Jenže když se blížil konec, všechny to zasáhlo, včetně Ashley. Ona byla jeho andílkem, jak jí rád nazýval. Myslím, že povahu má po svém otci. Kdežto její starší sestra je celá po paní Song. 

V mém objetí jsem jí nechal chvíli vyplakat. Zřejmě to potřebuje, jde vidět že je toho na ní hodně. Kdybych mohl, tak jí rád nechám u sebe bydlet a třeba mít i ten vztah, ale nejde to. 

"No tak, už neplakej Ley. Uvidíš, že se to brzy zlepší." Po mých slovech se zvedla do sedu a rukávem mikiny si utřela slzy z tváře. Pousmál jsem se na ní. "Zlepšilo by ti náladu, kdyby jsme si s kluky zahráli střílečky?" Zeptal jsem se váhavě, protože jsem stále nerozuměl holčičím emocím po fázi brečení. Připadal jsem si kolikrát trapně, když se Ashley rozbrečela u romantického filmu a já pak nevěděl co dělat. 

Hned co jsem se jí zeptal, se na mě s úsměvem podívala. Nestačil jsem pobírat její náhlou změnu nálady, to už mě táhla z pokoje směrem k obýváku, kde byli ti paka.