·JIMIN·

"Prosím vás, zrychlete! Zaplatím vám desetkrát tolik, jen abychom tam už byli!" Vyjekl jsem po taxikářovi. Samou frustrací jsem si vjel prsty do svých neupravených vlasů, za které jsem mírně zatáhl. V tuhle chvíli se ve mě odehrávalo tolik emocí. Únava, kterou jsem před hodinou cítil po celém těle, byla tu tam pryč. Místo toho jí vystřídal adrenalin a strach. Strach, že to nestihnu a nebudu u mé Ashley, jako její nejdůležitější opora. Od nervů jsem si silně začal kousat ret a koukal z okna, kde se odehrávalo hotové šílenství. O sněhové bouři ani nemluvím, ale ta neskutečně dlouhá kolona, která se s námi od letiště táhla, neměla konce.

Uslyšel jsem znuděný povzdech muže, který od prvního pohledu působil jako těžký flegmatik. "Pane, je mi to líto, ale dřív jak za půl hodiny se nikam nepohneme." Vím, že v jinou situaci bych takovou maličkost neřešil, ale teď mě štvalo tolik věcí. Měl jsem chuť začít křičet a jakkoliv poškodit od nervů celé tohle pitomé auto, ale musel jsem se krotit.

Znovu jsem beznadějně pohlédl z okna. Pak jsem dostal nápad, sice je to trochu riskantní, vhledem na média a fanoušky, ale tady jde o Ashley a o mé ještě zatím nenarozené dítě.

"Jak daleko je porodnice?"

Taxikář si odfrkl, podíval se na mě ve zpětném zrcátku. "Tak dva bloky odtud."

Jeho odpověď mi stačila k tomu, abych na něj hodil nějakou tu částku peněz. V mžiku jsem popadl svůj batoh a rozutíkal se vpřed do ulic.

Prosím bože, ať to stihnu.

···

·ASHLEY·

Pomalu jsem chodila po pokoji a přitom se snažila samu sebe uklidnit. Porodní sestra mi řekla, že chozením si ulevím víc, než abych seděla na posteli. Tekly mi slzy po tvářích, nejen kvůli bolesti z které jsem byla vyděšená, ale hlavně z toho, že Jimin to nestihne. Všechno mě bolelo a jediný člověk, který mě dokáže podpořit a uklidnit, tu není. Už to bude hodina co chodím sem a tam, mám v oblasti břicha pravidelné kontrakce. Uviděla jsem z okna, že venku je sněhová kalamita a určitě jsou všude kolony, o to se mé obavy zdvojnásobily.

Máma, pospolu s Jiminovými rodiči čeká na chodbě, dál od mého pokoje. Váhala jsem jestli jí mít tady místo Jimina, kdyby to opravdu nakonec nestihl. Ale nechtěla jsem si to ještě připouštět, protože on tady určitě bude se mnou, věřím tomu. Bolestně jsem zanaříkala, když mým tělem už po několikáté projela ostrá vlna křeče. Snažila jsem se to co nejrychleji prodýchat a oddálit celkově tu chvíli, kdy přijde na svět naše dítě. Opřela jsem se dlaněmi o matraci, která spočívala na porodní posteli.

Nadějně jsem střelila pohledem kde dveřím, které se otevřeli. Mé naděje hned klesly, když jsem spatřila usměvavou sestřičku. Začala jsem zoufale brečet, protože porod se rychle blížil a Jimin stále nikde.

"Tak maminko, podle všeho už můžeme začít." Přišla ke mě ta usměvavá paní, a už mi pomáhala si lehnout na postel.

V šoku jsem se na ní podívala. "C-co? A-ale já ještě nemůžu!"

"Už vám odtekla plodová voda a všechno naznačuje tomu, že je miminko připravené na svět." Konejšivým dotekem mě pohladila po břiše, což jsem v tuhle chvíli vůbec nevnímala.

Začala připravovat nějaké potřebné věci, kterým jsem nerozuměla. "Ne, to nejde. O-otec tu není a já bez něj rodit nemůžu! Potřebuji ho tady." Poslední větu jsem bolestně zašeptala.

"Chápu vás, ale venku jsou kolony aut při tom sněhu, takže tu může být třeba až za další půl hodinu. Určitě to zvládneme i bez tatínka, přece nechcete ublížit vašemu miminku tím, že porod budete dále oddalovat." A tohle byl zásah. Použila na mě něco, co mě přesvědčilo o tom, že chci aby bylo to malé v pořádku.

Už jsem se nadechovala k odpovědi souhlasu, ale přerušilo mě prudké otevření dveří.

"Jsem tady!" Přispěchal ke mě zadýchaný a promoklý Jimin.

Šťastně jsem si oddechla. "Aha! Tak nakonec máme tady i toho tatínka. Ale teď už tlačte!" Po slovech porodní sestry, se v mém klíně objevila ostrá bolest. Ihned jsem nad tím reagovala silným, ale tlumeným křikem.

Ucítila jsem jak něčí ruka chytla tu mou, zatímco druhá mě hladila po vlasech.

"Miluji tě, Ashley. Jsem tady, zvládneš to."

A pak se to stalo.