·JIMIN·

Hned po tom co jsem uviděl Hoseoka zpátky v obýváku, tak se mému vražednému pohledu nevyhnul, pak jsem se já naopak z místnosti vytratil. Tohle si ještě vypije, zmetek. Teď jsem měl na práci něco jiného, nebo spíš někoho. A věřím, že té osobě se to zrovna dvakrát líbit nebude. Jak jí znám, tak mě bude nejprve ignorovat a až pak se dohadovat. Chápu, že je ode mě mladší, ale budu si stát za svým. Přinutím jí, aby začala myslet aspoň trochu dospěle.

Bez zaklepání jsem vtrhl do pokoje, a pak nečekaně práskl dveřmi.

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to má znamenat?" Překřížil jsem si ruce na hrudi a nepěkně se na ní díval. Jak jsem předpokládal, ignorovala mě, jen nechápavě zvedla jedno očí a pak se dál věnovala telefonu. Přešel jsem k ní a doslova jí vytrhl ono zařízení, které jsem si zastrčil do zadní kapsy od kalhot.

"Jimine!" Vyjekla a bleskurychle se zvedla z postele. "Co to jako děláš?! Zbláznil ses snad?" Zakroutila nechápavě hlavou.

Sedl jsem si na postel a naznačil jí, aby udělala to stejné. "Promluvme si, Ashley." Na konci věty jsem si odkašlal a pohodlněji si poposedl na místě. Nechtěl jsem být na ní zlý, to v žádném případě. Chtěl jsem jí jen vysvětlit, jak to vše cítím doopravdy já. Chci, aby si naše dítě nechala. I kdyby musela pak dostudovat školu, tak bych se o dítě postaral já sám, bez něčí pomoci. Cítil jsem se na to být otcem, sice jsem to neplánoval tak brzy, ale vždy jsem chtěl rodinu. A když to teď tak nečekaně přišlo, tak udělám všechno pro to, abych moje dítě zachránil. Samozřejmě mi záleží na Ashley, zvlášť když jí tak moc miluji, ale pokud se bude přiklánět na stranu, si dítě nenechat, jsem schopný jí v tom zabránit.

Něco si zabrblala pod nos, ale posadila se na postel vedle mě. "Proč chce každý o tom mluvit? To snad nikoho nezajímá co cítím já?! Tohle není fér." Odfrkla si podrážděně.

"Ne, Ashley. Fér není v tom, že chceš zničit začínající život nenarozeného dítě!" Na poslední větu jsem dal jasný důraz, že to opravdu myslím vážně. Šokovaně se na mě podívala. "Znám tě snad ze všech nejlíp, je mi jasné co se ti honí hlavou." Vysvětlil jsem jí. "Já tě mám opravdu rád a jsem si jistý, že ty to moc dobře víš, Ashley. Tohle co ti teď řeknu si dobře zapamatuj, prosím." Opatrně jsem jí chytl za ruku a jemně jí po ní pohladil. "Pokud tvá rodina bude chtít, aby jsi šla na potrat a ty se budeš cítit jakkoliv, tak nezapomínej, že jsem tu ještě já. Vždy tu pro tebe budu, ať se děje cokoliv, já tě neopustím, protože tě miluji, chci s tebou žít a mít rodinu. Tak prosím, nedělej něco co by mohlo některým lidem ublížit." Říkat tyhle věci, osobě na které mi záleží, ale přesto vědět, že ona stejné city ke mě zřejmě necítí, je dost bolestivé. Jakoby mě to trhalo uvnitř sebe na kusy, že neuslyším něco od ní podobného.

Zvedl jsem k ní svůj pohled. A na její tváři se objevily slzy, které pomalu tekly po jejím krku. V jejich očí jsem viděl něco co tam nikdy předtím nebylo, tak něco milujícího, ale přesto jiného. Ach, jak rád bych od Ashley chtěl slyšet slova 'miluji tě'.

Nestačil jsem se ani nadechnout, protože její drobná postava se doslova přitiskla na mé tělo, těsně mě objímající kolem krku. Vzlyky se ozývaly po celém mém pokoji. Mé ruce se automaticky obtočily kolem ní, konejšivě jí hladící po zádech.

Za chvíli se její pláč uklidnil.

"Taky tě miluji, Jimine."