Ahoj těm, kteří tohle ještě čtou, protože přináším další kapitolu s chybami a hrubkami, ALE za ty se omlouvám, nejspíš si budu muset najít nějakou korektorku.🤦🤦
Podle "jednoho" člověka je to moc dlouhá doba, ty 4 dny, (max 6) co jsem nic nezveřejnila, takže jsem se rozhodla, že ať už napíšu sebemenší blbost, zveřejním ji.🙆🙆

Vážně se omlouvám za ty chyby, stává se.🤦🤦🙄🙏

Beru každý váš názor a nápady, takže mi klidně napište.✍️✍️🌹

Tak hezké počtení 🤣👍

nikoletka12🤸💣

<<<<<<<<<<<<<

Uplynula půl hodina a já už umírala zoufalstvím, protože židle, na které jsem seděla, byla nejen nepohodlná, ale i příliš malá. Shawn vypadal, že mu to nijak nevadí, spokojeně si pobrukoval jakousi melodii, zatímco poslouchal písničky ve sluchátkách, přičemž nohou pravidelně poklepával  o zem.

Vypadal uvolněně a já na pár minut zapomněla na to, že moje mamka bude určitě šílet, takže dostanu domácí vězení se slovy, jak moc jsem ji zklamala. Jo, skvělý život. Každý může chybovat, ale v mém případě nikoliv.

,,Hej, pískle," šeptl tiše Shawn a já od něho odtrhla pohled. ,,proč tak koukáš?" řekl s pobavením.

,,Jak?" stydlivě jsem se usmála.

,,To je jedno..," pokrčil rameny. ,,nechceš odtud zmizet?" zeptal se.

,,Kam?"

,,Kamkoliv.." mrkl a vzal si svůj batoh.

,,Vždyť nás nepustí..," protestovala jsem.

,,Prostě pojď." namítl s úšklebkem.

Učitel si četl noviny, vlastně ho za tou katedrou nebylo vůbec vidět ani slyšet. Teď už mi docházelo, proč Shawn neměl strach. Stařík spal.

Když jsme pak o pár vteřin později vybíhali z budovy školy, Shawn mou ruku stále nepouštěl...

>>>>>>>>>>>>>>

Děkuju za hlas či komentář.💬💬🌹