10.12. 2019

Šéf: Ahoj, Kay, byl bych rád, kdyby ses za mnou stavila. Dneska.

Me: Ahoj, Adame, nestačí to zítra ráno? Přijedu domů kolem deváté večer, nejsem doma. Děje se něco?

Snažila jsem se působit mile, i když jsem ho nesnášela.

Šéf: Nechci to řešit po telefonu. I kdyby ses tu měla stavit v jedenáct, tak dojeď. Díky

Protočila jsem očima a se znechuceným výrazem jsem napsala ok. To mi pomohlo v rozhodování. Když zkažený večer, tak kompletně.

16:57

Trvalo mi nejméně pět minut, než jsem s ochrankou usmlouvala, že nevím, proč bych jim jako majitel VIP lístku měla dávat jméno a příjmení. To bylo poslední, co jsem chtěla. Co jsem tu vůbec dělala? Nemám nejmenší tušení. Večer jsem měla být někde jinde, konkrétně u šéfa, z čehož jsem neměla zrovna nejlepší pocit, ale musí to být něco hodně důležitého, kvůli hlouposti by mi nevolal. Na to mě měl až moc rád. Až moc.

Naštěstí se mé jméno nikam nezapisovalo. Ale i když jsem měla VIP lístek, postavili mě na tak debilní místo, že jsem na ně stejně špatně viděla. Nebo jsem s tím počítala, že na ně špatně uvidím. Možná je to dobře, než špatně.

Netrvalo dlouho a osvětlení se ztlumilo. Na pódium přišel..Zach? Jo, to musel být Zach. A společně s...Ediem? hrály první tóny nějaké písničky. Love Runs Out. Tu jsem poznala. A pak přišel.
Vlasy měl delší, ale maximálně o dva centimetry. Člověk, který s ním nežil, by to nepoznal. Měl černé kalhoty a bílé tričko se Šklíbou. Miluje to tričko. Na ruce měl náramky a druhou rukou si k sobě přitáhl mikrofon. Chopil se klavíru a společně se všemi členy kapely začali hrát. A Ryan zpívat. Výraz měl...obvyklý? Jako na začátku koncertu.
Sledovala jsem ho skoro se zatajeným dechem. Zase jsem byla v davu jako idiot. Lidé vedle mě si všechno dokumentovali, já stála jako pecka, neschopná ničeho. Srdce mi bušilo, ani nevím proč. Nechtěla jsem, aby si mě všiml. Ale zároveň chtěla. Znáte ten pocit? Chtěla jsem se někam schovat. Napadlo mě, že bych si sedla, aby mě nebylo vidět. To už by bylo asi moc.
Love Runs Out skočilo a následovala pauza.

,,Díky," sundal si Ryan klobouk a zasmál se. Publikum jásalo a já se nevědomky pousmála.
,,Je skvělý tu být, po tolika měsících. Vlastně tady většina z nás žije, ale málokdy si tady zahrajeme," pokračoval.
,,Jako druhou písničku si dáme trochu něco jinýho, něco poklidnějšího. Somebody To Love," neměla jsem tušení, o které písničce mluví. Jak jsem ale slyšela první tóny, zamilovala jsem se do ní. Asi tě zabiju, Kay.

Never could imagine the way the story happened
You with someone new

Used to be your focus, now you don't even notice
When I leave the room

Ryan se díval před sebe. Já byla díky Bohu ,,schovaná" na boku. Teď tady ještě vydržet tři čtvrtě hodiny. Skvělé. Sarkasmus mi teď dodával sebevědomí.

You weren't even tryin' to make me jealous
But you can't help it, you can't help it

To byl ten moment. Ten okamžik, kdy Ryan jen přeletěl pohledem po lidech. Sekl se o mně pohledem, ale nedal na sobě nic znát. Já to ale poznala. Oční kontakt. Pane Bože, co tady dělám! Chtěla jsem někam utéct, ale připadala jsem si hloupě.

And it kills me to know that you found
Somebody to love, somebody to love
Tell me how can I go on without
Somebody to love, somebody to love

Tak jsem tam stála jako exot skoro hodinu. Bolely mě nohy, ale neuvědomovala jsem si to. Nebo uvědomovala, ale ignorovala. Zkrátka mě něco ve mně nutilo tam stát a koukat na něj. Sledovat ho a připomínat si všechny ty srdce drásající věci.
Za celou dobu se na mě nepodíval. Vůbec se nepodíval mým směrem. Za to jsem byla ráda. Nechtěla jsem, aby se na mě díval.

18:05

Ryanova řeč, jak to bylo skvělé a poslední potlesk před tím, než zmizí v zákulisí. Hned jak jsem je ztratila z očí, jako bych se probrala z tranzu. Chtěla jsem jít rychle pryč. A tak jsem bez přemýšlení vrážela do lidí a snažila se odsud rychle zmizet. Jenže mi nedošlo, že jdu přes VIP zónu. Kde bude ještě probíhat autogramiáda a focení.
Jak jsem tak spěchala, tu jsem do někoho vrazila.

,,Padron," omluvila jsem se a zvedla zrak na onoho muže. Až teď mi došlo, že je to Zach.

,,Kay?" podíval se na mě. On mě poznal?

,,Zachu?"

,,Co tady děláš?" pousmál se.

,,Já, já vlastně ani nevím," přiznala jsem a musela jsem se taky pousmát.

Rozhlédl se za mě a pak se vrátil pohledem zpátky na mě. Vypadal překvapeně. Nedivím se mu.
,,Jak se máš?" zeptal se trochu nervózně. Chtěl mě tady zdržet. To mi hned došlo. Chtěl, abych se s ním potkala.

,,V pohodě," usmála jsem se.
,,Ale budu muset jít," kývla jsem.

,,Jedeš pryč?"

Kývla jsem.

,,Tak jo, Zachu, jsem ráda, že jsem tě viděla," objala jsem ho.

,,Drž se, Kay a přijeď zase někdy," usmál se.

,,Jasně, čau," usmála jsem se a rychle jsem se otočila, abych byla co nejrychlejší pryč. Ale jak jsem se rychle otočila, odhodlaná jít, opět jsem do někoho vrazila. Jako první věc, které jsem si všimla, byly ty šedomodré oči.

Ihned jsem sebou cukla zpátky. Uskočila jsem krok dozadu a zjistila jsem, že Zach je pryč. To je parchant!

,,Kay?" ozvalo se od osoby dva metry přede mnou. Na tváři měl překvapený výraz, ale oči se mu usmívaly.

Já jsem smích v plánu neměla. Dívala jsem se mu do očí a snažila ze sebe dostat nějaké smysluplné slovo. Na větu jsem se necítila.

,,Ehm," výborně, Kay. Jde ti to.

,,Co ty tady?" snažil se nějak rozjet konverzaci.

,,Nevím," pokrčila jsem rameny. Držela jsem si pořád stejný výraz. Neutrální, možná lehce naštvaný. To nebyl problém. Skutečně jsem pořád naštvaná byla. Podívala jsem se na něj. Vypadal jinak. Všichni stárneme, ale zdálo se mi, že Ryan zestárnul za dva roky až moc. Nebo byl jen unavený. Ale takhle jsem ho nikdy neviděla. Vyskočilo mu pár nových vrásek, ale v očích mu chyběla ta jeho jiskra. Na jeho očích nebyla zajímavá jen jeho barva, ale i něco za nimi. Něco, co ho dělalo jím. Mohla jsem být jakkoliv naštvaná, ale když se na mě usmál, měla jsem hned lepší den. Teď jsem to tam neviděla. Bylo to pryč.

,,Prosím tě," podíval se mi hluboce do očí. I tak to byly ty nejhezčí oči, které jsem kdy viděla.
,,Počkáš na mě venku? Za patnáct minut tam jsem."

,,Nevím," pokrčila jsem rameny.

Jen na mě kývl a koutky úst se mu zvedly do lehkého úsměvu. A pak zmizel. Běžel se fotit a podepisovat. Já spěchala ven. Nejen, že mě ti lidé už štvali, jak chtěli být všude první, ale taky jsem potřebovala vzduch. Hodně vzduchu.

18:30

,,Mrzí mě to."

,,Nechci se o tom bavit."

,,Promiň."

Šli jsme mlčky zasněženou ulicí zrak jsme měli zarytý do země.

,,Kay mi všechno řekla," začala jsem.
,,Pěkně jste se proti mě spikli."

,,Já vím," přizná a kopne do hroudy sněhu před sebou.
,,Nevěděl jsem, co mám dělat."

Nic jsem na to neřekla. Mohla jsem se začít hádat, ale k čemu by to bylo. K ničemu.

,,Jak se ti vůbec daří? Co práce, život.."

,,V pohodě. Práce jde. Jsem spokojená," lhala jsem už i jemu. Nebyla jsem tam spokojená. S ničím. Ale říct, že jsem se stokrát líp cítila tady, bylo něco nemožného.

,,To je fajn," a už jsme v bodě, kdy nastane trapné ticho.

,,Jo," snažila jsem se vymyslet nějakou větu, abych nás od toho ticha zabránila.
,,A ty se máš jak?"

Chvíli bylo ticho. Potom se prudce nadechl a začal mluvit.

,,Dobrý. Nemůžu si ztěžovat."

Lhal. To už jsem na něm poznala. Lhal a věděl, že to vím. Věděl, že to poznám.

,,Máš někoho? Myslím jako..jako vztah," zeptal se poněkud nesměle.

,,Ne," řekla jsem rovnou.
,,Ty?"

Jen zakroutil hlavou.

,,Co jsi na tom koncertě dělala?"

,,Claire mě tam dostala."

,,To mi bylo jasný," pousmál se.
,,Díky, žes přišla. Jsem rád, že tě můžu vidět. A že jsi se mnou šla," zastavil se a podíval se na mě. Já musela svůj pohled od země taky zvednout. Nic jsem k tomu ale říkat nechtěla.

,,Musím domů," změnila jsem téma.

,,Jedeš zítra do práce? V neděli?"

,,Bohužel. Máme něco mimořádnýho. Přišla mi zpráva od šéfa. Mám se za ním dneska večer stavit," ani jsem si neuvědomila, jak divně to zní. Asi kdybych mluvila s někým jiným, tak mi to takové nepřijde, jako když jsem mluvila s ním.

,,Aha," řekl jen. Dali jsme se opět do kroku. Šli jsme směr Claire, kde si vyzvednu auto a pojedu.

,,Můžu tě tam hodit."

,,Cože?"

,,Jedeme tam s kapelou vrátit nějaký věci," vysvětlí.

,,Já ale jedu svým autem, to je v pohodě."

,,Stejně tam jedu, mohl bych jet s tebou. Nebo bych mohl řídit. Myslím tvým autem. Pokud by ti to nevadilo teda," ťekal pohledem na všechny strany a byl docela dost nervózní.

Přemýšlela jsem, že řeknu ne, takže jsem řekla, že mi to nevadí.

•      •      •

Cesta probíhala klidně. Já se opírala o sedadlo a nenápadně jsem sledovala Ryanův soustředěný výraz na cestu. Musela jsem se pousmát, za což jsem si okamžitě dala v duchu facku. Byla jsem ráda, že nemusím řídit, protože jsem byla docela dost unavená. Ryan musel být o dost víc. Na koncertě ze sebe dal, jako vždycky, všechno a ještě mě veze dvě hodiny domů. Vážila jsem si toho a na něm bylo vidět, že si váží mé přítomnosti. Nevím, co jsem od tohohle všeho vůbec čekala. Nevím jestli chci, abych se s ním dál bavila jako kamarádka. Nevím ani, proč jsem šla na ten koncert a nevykašlala jsem se na to. Akorát teď všem způsobím v hlavě zmatky. A to jsem nechtěla.

,,A ty děláš co za práci, Kay?" ozvalo se z ticha.

,,Plním faktury. Kancelářská práce."

,,Baví tě to?" zeptal se schválně. Věděl, že řeknu ne. Kdybych řekla, že ano, věděl by, že lžu. Kancelářskou práci jsem nesnášela a nesnáším.

,,Ne, ale nic jinýho mi nezbývá," řekla jsem trochu moc tvrdě, než jsem chtěla.

Cesta ubíhala až moc rychle a já se brzy ocitla blízko šéfova domu. Občas jsme prohodili pár vět o mé práci, lidech a všemožných tématech, jen aby nebylo úplné ticho.

21:46

,,Fakt tam jdeš teď?" nechtěl mi to Ryan věřit.

,,Jo, ráno mi psal. Něco se mnou chce nutně řešit. Prý je to fakt důležitý," trvala jsem si na svém.

,,Dobře," řekl Ryan a vystoupili jsme zároveň z auta.
,,Tak," stáli jsme naproti sobě.

,,Tak?" hloupě jsem to zopakovala.

,,Rád jsem tě viděl, Kay. Děkuju," kývl na mě.

,,Já tebe taky. A děkuju za odvoz, máš se jak dostat domů?"

,,Jo, zavolám klukům a přijedou pro mě."

,,Fajn...tak... objímat se asi nebudeme," pousmála jsem se a Ryan taky.
,,Tak se měj," chtěla jsem to už mít za sebou.

,,Ahoj, Kay. Měj se," rozloučil se Ryan a já se rychle otočila a následovala kroky k blízkému domu. Udělala jsem zhruba dvacet kroků a zazvonila jsem. Během deseti vteřin se dveře otevřeli a ze dveří na mě vykoukl Adam, můj šéf. S úsměvem se na mě podíval a objal mě. Dal mi až moc vášnivou pusu na tvář, až jsem se chtěla odtáhnout a něco mu říct, ale přišlo mi to neslušné. V zádech mě bodal Ryanův pohled, proto jsem chtěla být co nejdřív v domě.

,,Kay! To jsem rád, že jsi tady," usmál se na mě a hned co jsem si zula boty, mě hrnul do kuchyně. Ruku měl položenou na mém boku, což mě dost znervózňovalo, ale už jsem si u něj zvykla.

,,Co je tak neodkladnýho, že to nemohlo počkat?" usmála jsem se a podívala jsem se na něj. Vlasy měl až moc upravené a na sobě měl černé triko a černé kalhoty.

,,Prostě," dovedl mě do kuchyně, kde byl prostřený stůl se svíčkami a lahví vína.

Hrklo ve mně. Jen tohle ne.

,,Adame, kolikrát jsem říkala-."

,,Kaytlee...prosím tě," sjel mi rukou na zadek.
,,Neříkej mi, že to nechceš," zašeptal mi do ucha a mě v ten moment polilo horko. Srdce se mi rozbušilo šílenou rychlostí, cítila jsem strach, ale zároveň ve mně začínala vřít krev vztekem. Bylo mi jedno, že to byl můj šéf. Nechtěla jsem toho člověka, který mě držel za zadek, už nikdy vidět.

,,Na to zapomeň!" vyštěkla jsem po něm a shodila jsem jeho ruku.
,,Bylo mi to od začátku divný. Proč bych taky k tobě měla jezdit takhle pozdě?" snažila jsem se nějak uklidnit, nechtěla jsem si na něj plýtvat energii. Chtěla jsem vydat na cestu do chodby.

,,Já věděl, že to nepůjde jen tak," řekl a hrubě mě chytl za paži. Vyděšeně jsem se na něj koukla.

,,Pusť mě!" to už jsem zakřičela. Ale bylo mi to k ničemu. O vteřinu později jsem byla přiražena na zeď. Najednou přede mnou nebyl Adam. Byl to Henry. Byli si skoro ve všech stranách podobní. Proto jsem Adama neměla ráda už od začátku. Adam sice nebyl takový kulturista, ale sílu měl o dost větší než já.

,,Sklapni, ty krávo a klekni!" zařval na mě, až jsem sebou škubla. Nikdy jsem ho křičet neslyšela. A rozhodně jsem neměla v plánu udělat to, co on chce.

,,Ne," řekla jsem pevným hlasem, ale hlas se mi začal lámat. Hlavou mi bleskla jediná myšlenka. Ryane, pomoz mi!

•     •     •

Nežijeme v romantickém filmu. Nebo aspoň já ne. Byla sice náhoda, že se mi stala dvakrát stejná věc a dvakrát byl v blízkosti Ryan, ale podruhé mě zachránit nepřišel. Ani nemohl. Jak by mohl? Koho by to napadlo, že v Adamově bytě se po mně začne plazit. Historie se možná opakuje, ale ne tak docela. Byla jsem rozhodnutá, že se mi nic nestane a ten hajzl na mě ani nesáhne. I kdybych mu měla zlámat ruce.

,,Ne," dívala jsem se mu odhodlaně do očí a on přestal. Naklonil se nade mě a držel mi ruce nad hlavou.

,,Možná bych tě i povýšil," usmál se na mě tím slizkým výrazem, kterému říká úsměv a sjel pohledem na mé rty.

,,Myslím, že dávám výpověď," i přesto, že jsem byla natisklá na zdi dost natěsno, vykopla jsem proti němu pravé koleno, které trefilo cíl. Adam zaskučel a stisk na rukou povolil. Nezapomněl si odpustit poznámku, že jsem kráva a kdoví co ještě. Využila jsem příležitosti a bez přemýšlení jsem běžela do chodby, ve které jsem se nezdržovala ničím, jako jsou třeba boty a vyběhla jsem ven. Hodně jsem litovala, že jsem měla v tomhle počasí lodičky.

,,Ryane!" vykřikla jsem, přitom jsem nikoho neviděla. Ale byl tu. Stále tu byl. Stál ode mě asi dvacet metrů, čekal u silnice na kapelu. Když mě uviděl, rychlým krokem, skoro během ke mně šel. Sotva jsem ho uviděla, nahrnuly se mi slzy do očí.

Běžela jsem bosá a v triku ve sněhu po parkovišti, štěrk mě bodal do nohou a sníh studil, ale to bylo to poslední, na co jsem myslela. V očích jsem měla slzy, kterým ten studený vítr moc nepomáhal.

,,Kay!" doběhl ke mně Ryan a já mu padla do náruče. Potřebovala jsem to.

,,Promiň," zašeptala jsem, ale nepouštěla jsem ho.

,,Kay, pane Bože, co je? Co se stalo?"
Snažil se mě jemně odstrčit a držel mě za ruce. V očích jsem měla slzy, které jsem nedokázala udržet, takže jsem se mu stěží dívala do očí.
,,Kay, vnímáš mě? Co se stalo?" setřel mi palcem ruky slzy.

,,Já," vzlykla jsem. Snažila jsem se uklidnit a zhluboka jsem dýchala.

,,Klid, Kay, řekni mi, co se stalo," držel mě jednou rukou za ruku, ale viděla jsem, jak se mu levá ruka sevřela do pěsti.
,,On? Udělal to on?"

Nic jsem neříkala. Snažila jsem se vyhýbat jeho pohledu.

,,Kay, jsi v pohodě? Byl to on?" chytl mě za ramena a zvedl mi hlavu směrem k němu.

,,Ryane, prosím," chtěla jsem, aby to nechal být. Jako minule.

,,Tak to ne," pustil mě a bez přemýšlení se rozběhl k jeho domu.

,,Ne!" křičela jsem za ním a klusala jsem bosýma nohama v jeho stopách. Teď už jsem cítila každý krok.

Ryan zběsile bušil na dveře a já doufala, že neotevře. Ale Adam byl natolik hloupý, že otevřel. Ryan ho vtlačil do dveří a zmizeli mi ze zorného pole. Slyšela jsem Ryanovy nadávky a Adamův udivený hlas.

,,Ryane, přestaň!" vběhla jsem do chodby a viděla jsem Ryana, skloněného nad Adamem a dávajíc mu rány hlava nehlava. Chytla jsem ho za rameno a cukla s ním zpátky.
,,To stačí!"

,,Ještě jednou na ni šáhneš a rozbiju ti o tenhle botník hlavu, je ti to jasný?!" držel ho Ryan v kravatě a zakřičel na něj. Pustil ho a vstal.

,,Budete toho litovat," zašeptal Adam.

,,Myslíš? Nevím, kdo tady bude čelit obvinění pokusu o znásilnění ty hajzle," položím Ryanovi ruku na rameno na znamení klidu.

Ryan se na mě ani nepodívá, beze slova vezme moje boty a bundu a vyjde ze dveří. Já ho mlčky následuji. Praští dveřmi, udělá pár kroků a otočí se zpátky ke mně.

,,Udělal ti něco?" přijde ke mně. 

Zakroutím hlavou. Jemně mi stiskne rameno.

,,Teče ti krev," sjede pohledem dolů n moje nohy. Ve sněhu mají moje stopy krvavý nádech.
,,Chyť se mě," chce mě vzít do náruče.

,,Ne, to je dobrý," braním se a odstrkuji ho od sebe.

,,Prosím tě, nech toho," nenechá se a zvedne mě. Opřu se hlavou o jeho rameno a nechám se bezvládně nést.

,,Musím ti to někde ošetřit."

,,Já to zvládnu sama," trvám si na svém, ale přesvědčivě to moc nezní.

,,Kay, nech toho, prosím, jo? Než bysme dojeli ke mně, zaschlo by ti to a musíš se vyspat. Je deset hodin, domů to nestihneme. Kde bydlíš?"

Nemělo cenu se dál bránit. Řekla jsem Ryanovi přesnou adresu mého současného bydliště.

Posadil mě na sedadlo spolujezdce a já jsem se snažila nevnímat pálení mých chodidel. Přes ramena jsem měla přehozenou bundu, aby mi neumrzla ramena a nohy jsem se snažila držet výš, než byla úroveň země.

Šok mě už pustil, takže jsem už byla plně při všech smyslech. Ryanovi po cestě někdo volal.

,,Já se tady zdržím. Nevím, to ti teď neřeknu, já ti to pak vysvětlím. Je to důležitý, jo, životně. Jasně, díky, zatím," hádám že mluvím s někým z kapely.
,,Není ti zima?"

,,Dobrý," řekla jsem slabým hláskem.

Jak Ryan držel volant, všimla jsem si jeho červených kloubů podlitých krví.

Zabočili jsme na parkoviště před mým bytem a Ryan zaparkoval.
,,Vyjdeš to?"

,,Nejsem nemohoucí," vytrhla jsem mu z ruky černé lodičky a nazula jsem si je. Nic příjemného to ale nebylo. Snažila jsem se dělat ale sebejisté kroky a dělat, jakože nic.

Ryan ke mně přišel, chytl mě za bok a podepřel mě. Zastavila jsem se a podívala jsem se na něj.

,,Půjde se ti líp," řekl a povzbuzoval mě dál v chůzi. Tímto způsobem jsme se dostali až ke mně do bytu.

,,Dobrý, není to tak hrozný," řekl Ryan, když si prohlédne moje nohy.

,,Není tvoje druhý povolání doktor?"

,,Už na tom pracuju," pousměje se a vybírá mi z malých ranek štěrk. Štípe to, ale nic, co by se nedalo vydržet. Sleduju ho, s jakým vážným výrazem dělá svoji práci.
,,Dobrý, nelepil bych to. Budeš muset takhle chvíli zůstat, až se ti tam udělá trochu strup," kývne na mě a dívá se mi vážným výrazem do očí.
,,Nemusíš ležet dvě hodiny, půl stačí, ať si to..nerozdrbeš."

,,Děkuju," kývla jsem k němu.
,,Za všechno."

,,Seš v pohodě? Myslím, jako co nervy," seděl na židli, já na gauči.

,,Bylo mi i hůř," promnula jsem si oči.
,,Nechci se o tom dneska bavit, ale...myslím, že si budu hledat novou práci."

,,Nechceš ho udat?"

,,A k čemu by to bylo? Nikdo by mi stejně nevěřil, nemám svědky a-."

,,A já jsem co?"

,,Ale tys mě viděl jen jak běžím..," rozhodím rukama.

Ryan jen protočí očima.

,,Prosím tě," odmlčí se.
,,Hlavně, že jsi v pohodě," pohladí mě po lýtku.

,,Mám ti něco nachystat na jídlo, pití, nemáš hlad?"

Zakroutím hlavou.

,,Dobře..tak, abych šel," zvedl se Ryan.

,,Nechceš tady přespat? Je docela pozdě," jen přespat, to mu, ani mě nic neudělá.

,,Fakt?"

,,Jinak bych ti to nenabízela," pokrčím rameny.

,,Dobře," kývne.

•     •     •

Bylo kolem jedenácté, když Kaytlee pořád ležela na gauči, z koupelny vyšel Ryan a mokrými vlasy. Sedl si na gauč vedle Kaytlee a měli v plánu, že si pustí nějaký film. Napadlo to samotnou Kaytlee a Ryan neměl nic proti. Byla ráda, že tu s ní byl, o tom není pochyb. Věděla, že tohle není správné, ale bylo to lepší, než tu být sama, po tom všem. Ryanovy pocity nešly popsat tak lehce. Byl vděčný, že mohl trávit čas s Kaytlee, ale za tu daň, kterou musela Kaytlee dát, mu to nestálo. Když ji viděl, jak vyběhla ven bosá se slzami v očích, nejradši by toho může zabil. Normálně byl klidná povaha, ale když někdo vztáhl ruku na někoho, koho miloval, stal se z něj cholerik.

Seděli vedle sebe, sledovali film Iron Man 2, když si v půlce filmu Kaytlee opřela hlavu o Ryanovo rameno. Nečekal to, trochu sebou škubl leknutím, ale po chvíli se uvolnil. Kaytlee sjela pohledem na jeho ruce a vzala si je do dlaní.

,,Nemáš s tím nic?" zeptala se a otočila se na něj. Dělilo je od sebe nanejvýš dvacet centimetrů.

,,Je to jenom naražený, to bude dobrý," přejel jí palcem po hřbetu ruky.
Ryan se nadechl a vydechl a podíval se na Kaytlee.
,,Kay, Kaytlee Jonesová, tři roky tě miluju a nevím, co s tím mám dělat," pousmál se. Viděl, jak se Kaytleeny koutky úst zvedají do úsměvu.