,,Kaytlee Jonesová. Žádné prostřední jméno?" hleděl na mě skrz jeho brýle, které měl posunuté na nose.

,,Ne." Víc hloupě se zeptat nemůžeš?

,,Dobrá," prohlížel si můj životopis. Měl na sobě šedé sako, které mi vůbec nebylo sympatické. Stejně tak, jako on. Po celou dobu našeho rozhovoru, který se skládal jen z mého jednoslovného odpovídání, mě zkoumal pohledem, který jsem nezvládla určit. Činilo mě to víc nervózní, než jsem byla bez jeho pohledů.

,,Píšete tady, že jste změnila povolání kvůli stěhování," odmlčel se a podíval se na mě.

,,Ano," kývla jsem a dívala jsem se mu přes ty otřesné brýle do očí. Iritovaly mě.

,,Musím se Vás zeptat. Byl důvod stěhování něco, co se událo ve vašem zaměstnání?"

,,Ne," odpověděla jsme rychle a pevně.

,,Osobní život?"

,,Ano a nerada bych se k tomu vracela."

Hlavu jsem držela hrdě vzhůru a seděla na kancelářské židli přes stůl naproti onomu muži. Možnost, že bych pod ním měla pracovat se mi ani trochu nezamlouvala, ale neměla jsem na výběr. Práci jsem potřebovala, takže jsem se mohla jen modlit, aby mě vzali. Doufala jsem v to.
A taky jsem čekala, kdy mě štípne komár a já se probudím z tohoto hrozného snu.

9.12. 2019

,,Kaytlee Jonesová, sem pojď!" křičela na mě už z dálky. Jsem zpět.

,,Ty vole, to je jak na psa!" smála jsem se a skoro k ní běžela.

,,Ticho a pojď sem," přitáhla si mě do objetí.

,,Claireeee," vypískla jsem, když mě zmáčkla až moc.

,,Kdes nabrala takový vlasy?!" Vyhrkne na mě a přejede mi dlaní po vlasech.

,,Mám v plánu se tady nechat ostříhat," prohrábla jsem si je.

,,Neeeee, prosím tě!" vykřikne Claire a zděsí se.

,,Vždyť to mám skoro po pás! Nenene šmiknu to po prsa a hotovo. Ale nechci teď řešit vlasy. Jak žiješ prosím tě?"

,,Pff," zkříží ruce a jdeme cestou ke Claire do bytu.
,,Žiju....James žije taky...pořád jsme spolu, takže pohoda," usměje se a dloubne mě do ramene.

,,Já nikoho nemám a víš to," zvednu ruce.

,,Aahh, Kayyyy! Kdy ty si konečně najdeš někoho normálního?" zakřičí Claire až moc nahlas.

,,To by mě taky zajímalo," uchechtnu se.

Pokračujeme v cestě do jejího bytu. Já se nostalgicky dívám po okolí, po místě, kde jsem trávila neskutečnou část svého života. Je to rok a půl, co jsem tady byla naposledy. Jednou jsem tady navštívila Claire, jinak jezdila Claire občas za mnou. Ale stejně to je šok, když jsme se jinak vídaly každý týden.

Jsem ráda, že u nás nenastalo to, čeho jsem se bála. Že by nám došla slova a neměly bychom se o něčem bavit. Ale díky Claire tohle ani nastat nemůže. Víc ukecaného člověka jsem nikdy neviděla. A díky Bohu za tuhle vlastnost. Já neumím zrovna dvakrát vést rozhovor. A ani seznamování není moje silná stránka.

,,To je, co?" řekne Claire, když sedíme u ní v kuchyni. Nechápavě se na ni podívám.
,,Myslím tím být tady víc jak po dvou letech. A to ještě přes dvě noci."

,,No, to teda jo," usměji se.

,,Nechceš se vrátit?" zvedne obočí. Já si po povzdechnu.
,,Ano ano já vím, ptám se tě na to vždycky," dodala se smíchem.
,,Nechybí ti to tady?"

,,Ani ne."

Chybělo mi to tady. Chyběl mi ten klid tady. Sice je to velké město, ale bydlela jsem v takové části, kde se skoro všichni znali. Za ty dva roky jsem si vůbec neodpočnula. Nedokázala jsem najít čas sama pro sebe. Když jsem si ho našla, neuměla jsem ho nijak využít. Prokrastinovala jsem, kdy jsem mohla.
Svou práci nesnáším. Ale ne, jako nesnáším, ale opravdu nesnáším. Práci v kanceláři jsem se chtěla vždy vyhnout, ale stejně mě dostihla. Nevím jak, ale stalo se to. Někdo by mohl říct, že práce v knihovně je taky kancelářská práce, ale není. Je to úplně něco jiného. Klid, klid a klid. Nemáte hrozného šéfa, alespoň já neměla, který na vás zkouší různé fígle, jen aby vás dostal do postele. Jednou, když už jsem to nevydržela a začala se slovně bránit, mi i vyhrožoval. Pak to přestalo. A já se mohla rozloučit s povýšením a prémiemi. S tím jsem se už smířila. Stejně v životě nepotřebuji skoro nic. Hodí mi to celkem dost i přesto, co jsem si způsobila. Nebo spíš nezpůsobila? Na takovou úroveň, abych spala se svým šéfem, který byl na mě navíc poněkud starý, jsem se ještě nesnížila. A nehodlám to měnit. Vztahy taky nebyly k něčemu. Pár kluků se v mém ,,novém" životě objevilo, ale vůbec to nešlo. Začínala jsem si říkat, jestli už není chyba někde ve mně. Protože buď se na mě lepili jen samí idioti, nebo je se mnou něco špatně. Občas jsem přemýšlela, že lesby se mají nejlépe. Ve všem si rozumí a nemusí řešit takové starosti, jako já.
První rok jsem se snažila co nejvíc zapadnout. Mezi lidi, sousedy, kolegy v práci. Zbavit se toho šíleného chlapa, který mě pronásledoval snad na každém kroku a dával mi podle něj ty nejdůležitější úkoly. Zbavit se ho, nebylo nic lehkého. Řekla bych, že to hraničilo i s psychickou poruchou. A občas jsem přemýšlela, na čí straně. Druhý rok už jsem si uvědomila, že tam prostě nepatřím. Že nemá cenu se přetvařovat a být taková, jak vás lidé chtějí. S málokým jsem si v práci sedla, sousedé jak kdo. Našlo se pár výjimek, ale jen asi dvě. Dva lidi z celých dvou let z mého ,,nového života". Já se ale nemohu zbavit dojmu, že můj nový život vůbec nenastal. Tím, že se odstěhuji a řeknu si, že začnu nový život, tím se to nestane. Přijde mi trapné nazývat toto období mým novým životem, ale jak jinak to nazvat? Přestěhováním se nic moc nevyřešilo. Ne, že bych neulevila svému zlomenému srdci. Tomu to pomohlo výborně. To je jediné pozitivum na mém přestěhování. A taky to mám blíž k tátovi domů.
Ale nějak jsem si poslední dobou říkala, že pořád patřím sem. Věděla jsem to. Taky sem patřím. To bylo jasné už od začátku. Jen jsem se to snažila zlomit. Zlomit mi vztah k tomuhle místu. Ve kterém jsem prožila nejpodstatnější část mého života.

,,Kay, nedělej to," prosila mě Claire.

,,Můžu?" zeptala se s úsměvem kadeřnice.

,,Můžete," zasmála jsem se, když jsem se podívala na Claire.

,,Já kdybych měla tolik vlasů jako ty, tak se nikdy neostříhám!"

Sledovala jsem, jak se z mých nekonečně dlouhých vlasů stávají konečně vlasy, na které jsem byla zvyklá. Měla jsem je lehce pod ramena.

,,Prosím tě! Vždyť to není tak hrozný," trvala jsem si na svém.

,,No Kaytlee," prohlédla si mě v zrcadle.
,,Vypadáš, jako tehdy."

,,Tehdy znamená kdy?"

,,Před dvěma rokama. Úplně," fascinovaně na mě civěla.

,,No skvělý, skvělý," zasmála jsem se. Kadeřnice mi vlasy ještě upravovala, abych to neměla, jako podle hrnce.

,,Může být?" zeptala se, když dokončila své dílo na mých vlasech.

,,Jasně, určitě, děkuju," vstala jsem a šla zaplatit za své ,,nové já".

Vyšly jsme z kadeřnictví a mířily si to do kavárny. Bylo něco kolem půl páté odpoledne a všude byla tma. Bylo dost pod nulou a mráz mě dost štípal do tváří.

,,Potřebuju kafe," procedila jsem skrz šálu.

,,Nejseš jediná," uchechtla se Claire a přidaly jsme do kroku.
,,Kam chceš jít?"

,,Na roh, jako vždycky," usmála jsem se.

,,Že se vůbec ptám," zasmála se.

,,Pořád tam je...sakra, jak se jenom jmenoval...G...George? Ten houslista?"

,,To si piš."

,,Tak!"

•     •     •

,,Víš kam ještě musíme," kývla jsem na Claire a upila si ze svého vanilkového latte.

,,Hm? Kam? Kam chceš ještě jít v tuhle hodinu? Kavárna ti nestačí?" dloubne do mě Claire.

Zvednu na ni jedno obočí. Claire pořád nechápe.

,,K mýmu rybníčku, ne?"

,,Tam půjdeš zítra."

,,Proč? Normálně jsem tam chodívala ve tmě, navíc asi deset metrů od něj jsou lampy," trvala jsem si na svém poněkud hloupém náladu.

,,Kay, je skoro šest hodin, je mínus pět, je zima jako prase a ty chceš jít teď někam k rybníku, kterej je úplně na druhý straně. Zítra máš celej den na to, aby sis to tady celý prošla. Takže to prosííím tě, nech na zítra. Jo?" dokončila Claire svůj proslov.

Pozdychla jsem si. Měla pravdu. Asi.

,,No jo," poraženecky jsem se ušklíbla.
,,Ale počítej s tím, že dneska usnu sakra brzo. Jsem hrozně unavená."

,,No vidíš, jaký je štěstí, že je zrovna James na služební cestě. Jinak bys spala na zemi."

,,Hele to už mám odzkoušený a taky se to docela dá," kývla jsem.

,,Akorát tak nesmíš spát tři dny, žejo," doplnila Claire.

,,Lyžák, že?" zasmála jsem se.

,,Správně."

Mohla jsem takhle s Claire prokecat celý večer a stejně jsme si nestihly říct všechno. Seděly jsme v mé oblíbené kavárně, popíjely mou oblíbenou kávu a já jsem už teď nechtěla jet zítra domů. Domů.

Ke Claire jsme dorazily něco kolem půl deváté. Claire už vytahovala flašku vína.

,,Claireee...já jsem fakt hrozně unavená," protestovala jsem. Skoro jsem neudržela oči.

,,Kaytlee. Jsi tu jednou za uherskej rok. Takže mně je jedno, že seš unavená. Zejtra můžeš jít spát, kdy chceš. Slibuju. V deset půjdeš spát a budeš spát do devíti, dobrá?" pískla na mě dětským hláskem.

,,No dobře, mami," souhlasila jsem nakonec.
,,Ale ne, že mě opiješ," zvedla jsem důrazně prst.

,,Simtě..."

22:34

,,NESPIII," mávala mi Claire rukama před obličejem.

,,Voleee...nech toho. Ty seš hrozná! Tak já chcu jít spát v devět a místo toho tady s tebou chlastám," rozhodila jsem rukama.

Byla jsem v docela dobré náladě. Nebyla jsem nijak moc opilá, jen jsem viděla všechno růžově. Miluju růžové víno.

,,Tak co jako? Ty zase zmizíš a kdo ví, kdy se zase ukážeš," zamračí se na mě Claire.

,,Vždyť já zase přijedu," protočím očima a jdu na linku dolít si víno. Zrak mi padne na cosi na druhé straně linky.
,,Claire?" zvednu obočí a obrátím se zamračeně na ni. V ruce držíc lístek.

Claire zrovna pila a zakuckla se. Vytřeštěnýmae očima se na mě podívala a schovala si obličej.

,,Nechceš mi něco říct?" pokračovala jsem a stále jsem v ruce mávala s lístkem.
,,Kay, nezabíjej mě, děkuju," zvedla ruce Claire a pobídla mě, ať si sednu k ní.

S lístkem a vínem jsem si to namířila k ní na gauč. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

,,No? Čekám na vysvětlení."

,,Kay..No fajn. Hele, víš, jaká já jsem osoba. Znáš mou povahu a dokázala bys předpovědět každej můj krok. No..," zasekla se.

,,Tyhle proslovy si nech někam jinam, dělej," už jsem z toho byla nervózní.

,,Prostě..jsou pro tebe," obávaně se na mě Claire koukne.

,,Proč pro mě? Ty vole, Claire, já na žádnej debilní koncert nepůjdu!" nechápu.

,,Ty ho nechceš aspoň vidět?"

,,Claire! Seš to ty?" chytnu ji za ramena a zatřepu s ní.

,,Kay, přestaň, nebo tady sebou švihnu!" řekla a v zápětí se pitomě zasmála. Ze mě alkohol docela vyprchal.

,,Proč bych ho měla chtít vidět? A proč zrovna od tebe? Tohle nejsi ty," zkřížila jsem si ruce na prsou.

,,Zkrátka...sakra Kay ani nevíš, jak se o tom špatně mluví!" rozhodí rukama.

,,No tak o tom mluv špatně, ale já bych ráda věděla, proč mi zrovna ty dáváš lístky na ně, když víš, co se stalo."

,,Tys o něm vlastně neslyšela od té doby, že?"

,,O Ryanovi?" po dlouhé době jsem to jméno vyslovila bez větší námahy.
,,Jak bych asi mohla? Ježiš, vždyť já jsem ráda, že jsem ho dostala ze svýho života!"

Kývla. ,,Jednu dobu se odstěhoval taky. Ale asi za měsíc se vrátil," pokračovala Claire.

,,Cože? A jak to víš?"

,,Řekl mi to."

,,Tys s ním mluvila?" vyjekla jsem.

,,Naposledy před měsícem."

,,Cože? A.a...vy jste se o mně bavili?" nevěřícně jsem na ni koukala.

,,Kay..toho dne, kdys odjela, za mnou přišel," začala Claire.

,,Tos mi ale vůbec neříkala!" vykřikla jsem a rozhodila jsem rukama.

,,Jak jsem asi mohla? Kay! Nech mě to doříct," řekla Claire nervózně a zamračila se na mě. Snažila jsem se trochu se uklidnit.
,,Zkrátka tu byl. Chtěl vědět, kde jsi. Vyhodila jsem ho. Tak to zkoušel dál."

,,Jak dál? On tě stalkoval?"

Claire protočila očima.

,,To bych neřekla. Jen to prostě nemohl nechat bejt. To bylo asi první měsíc. Pak se to uklidnilo. Nezbavila jsem se ho úplně. Prostě o tobě chtěl aspoň něco vědět. Jak se máš, jestli ses šťastná. A pak si našel holku."

Sledovala jsem ji, jako dítě, kterému čtete pohádku.

,,A asi za měsíc s jinou. A za měsíc bez ní. A od té doby nic. Volal, nebo za mnou chodil tak každej měsíc. A to si nedělám prdel. Bože, jak mě to štvalo!" zaklela Claire. Já ji nevěřícně sledovala. Tohle všechno se dělo celou dobu za mými zády?

,,Kay. Je to idiot. Ale to je každej. Někdo míň, někdo víc. Ale hajzl to není. Já vím, že je strašný to slyšet ode mě, od někoho, kdo s ním žil a zažil skoro to stejný, ale v jednom jsem se spletla. Jestli existuje něco jako životní láska, tak já jeho nebyla," podívala se mi do očí. Já vstřebávala všechny informace a snažila se to ve svém stavu pobrat.
,,Mám prostě tušení, že to seš ty."

Nevím, jestli jsem se měla smát, nebo ne, protože na pojem, jako životní láska jsem už nevěřila.

,,Zítra v pět, v Gatu. Je to na tobě."

Neuvěřili byste mi, co se mi právě odehrávalo v mozku. Bylo to jak po výbuchu atomové bomby.

,,Vy jste se proti mně spikli, nebo co? Claire! Pane Bože vždyť ty, ty! Po mně chceš, abych se s ním viděla?" vyjekla jsem a nějak jsem to nedokázala pochopit.

,,Uklidni se, Kay. Je to divný. Nikam tě nenutím. Jen ti hážu příležitost. A je jenom na tobě, jestli ji využiješ," vážně se na mě podívala.

,,Tyhle motivační kecy mi neříkej prosím tě," protočila jsem očima a musela jsem se napít.
,,Claire, tohle je šílený..," promnula jsem si oči.

,,Všechno je šílený od toho, co se to stalo," pokrčí rameny, jakoby nic.
,,Ale ber to pozitivně. Rozhodně se nenudíš," pousmála se.

Schovala jsem si hlavu do dlaní, protože mi to vůbec vtipné nepřišlo. Ale pousmát jsem se musela.

,,No to fakt ne. Motám se v nekonečným koloběhu, ze kterýho jsem se chtěla vymotat. A někdo mi v tom zrovna nepomáhá," zamračila jsem se na ni.

,,Promiň, prostě to takhle vidím, Kay. Je to šílený, já jsem šílená, ty seš šílená, všechno je šílený."

,,Já tam nepůjdu," vytřeštila jsem oči a napila se vína.
,,Já ho chci vidět. Ne, nepůjdu tam nejsem přece debil! Ty vole co bych tam dělala! Vždyť...my už si nemáme co říct....v kolik to začíná? Ne!" měnily se mi nálady a Claire se mi jenom smála. Nejradši bych ji sejmula židlí, nebo čímkoliv, protože mě hrozně naštvala. Ale moje druhá polovina je jí vděčná, že mi k nohám kopla takovouhle příležitost. Já ho vidět nechci. Nechci vidět ten jeho hrozný pohled, jeho hrozné oči a ten protivný úsměv. Taky nechci vidět, jak na mě bude zděšeně zírat, až mě uvidí. Jak se na mě pitomě usměje a já se budu chtít usmát taky, ale v duchu se budu fackovat.
Zatřepala jsem hlavou, abych si srovnala myšlenky a věnovala jsem se Claire.