16.9. 2017 8:24

Přepínala jsem mezi televizními stanicemi, ale nic mě neoslovilo. Byla jsem trochu nervózní. A potřebovala jsem s někým komunikovat aspoň přes telefon. Proto jsem naťukala svoje ,,tajné" heslo a zapla messenger.

Kay❤️(Forever alone💔) : Claireee já se bojím!

Nemusela jsem dlouho čekat. Claire vždy odpovídá do dvou minut.

Claire🖤: Pfff

Claire🖤: Simtě

Claire🖤: To bude v pohodě

Claire🖤: Neboj

Claire🖤: Kdy má dojet?

Kay❤️(Forever alone💔): Vůbec nevím. Ale myslím, že by tu měl bejt každou chvíli. Není to moc spáč, takže vstává brzo a když myslel, že se tu staví ráno, tak myslí 8. A už je půl deváté.

Claire🖤: Hele

Claire🖤: Hlavně buď v klidu

Claire🖤: Žádnej stres jo? Hlavně se nestresuj, protože ty se stresuješ ze všeho!

Kay❤️(Forever alone💔): Jeziiis vždyť já vím. Počkej...někdo zvoní, asi to je on! Musím!

Rychle jsem odepsala zprávu a hodila mobil na pohovku. Kay, to dáš.

Odhodlaně jsem došla až ke zvonku.

,,Haló?" zeptala jsem se nejistě.

,,Kay, to jsem já," slyšela jsem podle očekávání Ryanův hlas.

Pustila jsem ho dovnitř. Teď jsem měla asi minutu, než ho výtah přiveze do mého patra. Není cesty zpět. Nechci o Ryana přijít a myslím a doufám, že ani on o mě.

Zaslechla jsem dveře výtahu a sáhla jsem po klice. Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na...docela dost unaveného Ryana. Který mi ale i tak dokázal vykouzlit úsměv na rtech.

,,Ahoj," pozdravila jsem ho s úsměvem a padla mu do objetí.

,,Ahoj," řekl znaveně.

,,Co tě tak znavilo?" zeptám se, když ho pouštím dovnitř.

,,Moc jsem toho nenaspal. Něco jsme vypili," zouval si boty.

Bez dalších slov jsem šla do kuchyně, Ryan hned za mnou.
Sedl si na židli a sledoval mě. Chodila jsem po kuchyni sem a tam.

,,Hele," začala jsem svůj proslov. Který jsem si vůbec nechystala.
,,Přemýšlela jsem o tom, co se mezi náma celou dobu děje a," nadechla jsem se, ,,mrzí mě to. Že se tak hádáme kvůli ničemu. Prostě...bych chtěla, aby jsme byli v pohodě," lehce jsem se usmála a sedla si vedle něj.

,,Jo," souhlasně přikývl. Podíval se mi letmo do očí, ale spíš koukal do stolu.

,,Jo, co?" zvedla jsem pobaveně obočí.

,,Souhlasím se vším, co jsi řekla. Hádáme se kvůli blbostem," mrkl na mě.

Uchechtla jsem se, vstala jsem ze své židle a obročmo jsem si na něj sedla.

,,Dobrý?" obmotala jsem mu ruce okolo krku.

,,Jo," usmál se.

Ušklíbla jsem se.

,,No, protože tě miluju a nevím, co bych bez tebe dělala," prohrábla jsem mu vlasy.

Na to si mě Ryan přitáhl do objetí.

,,Taky tě miluju Kay," zašeptal mi do ucha.

Usmála jsem se. Vymanila jsem se z jeho objetí a přesunula jsem se na jeho rty. Začal svými rty pohybovat proti těm mým. Držel mě jednou rukou za bok a druhou měl na mých zádech. Přesunula jsem polibky na jeho krk. Ale něco bylo špatně.

,,Uhm, dělám něco špatně?" podívala jsem se mu do očí.

,,Ne, vůbec, promiň já..jsem strašně unavenej," promnul si oči.

,,Jasně, promiň," řekla jsem a slezla jsem z něj.

,,Asi se pojedu domů vyspat," řekne.

,,Vždyť si můžeš lehnout tady. Klid tady bude, postel tu mám...," navrhnu mu. Nechci, aby byl pryč. Chci, aby tu byl se mnou.

,,Uh, Kay, nevím, radši bych si lehl doma," snaží se z toho vykroutit. Proč?

,,Proč? To ti nějak vadím? Nebo co se stalo? Chováš se divně, to ses včera praštil do hlavy, nebo co?" zkřížím si ruce na prsou.

,,Promiň Kay, lehnu si tady," vstal a pohladil mě po rameni.

,,Když mi teda dovolíš se tu vysprchovat," uchechtl se.

,,Ten černej ručník vlevo nahoře ve skříni," mrkla jsem po něm a odešla do obýváku.

•     •     •

,,Mám ti zazpívat ukolébavku?" usmála jsem se.

,,Radši ne," odpověděl se smíchem.

,,Tak dík teda," chtěla jsem ho praštit polštářem, ale bylo mi ho líto.

Koukal na mě psíma očima zpod peřin.

,,Jdu nakoupit, chceš něco?"

Jen zavrtí hlavou.

,,Tak pa," líbla jsem ho na čelo.

,,Pa," sladce se usmál a zavřel oči.

Nic roztomilejšího jsem neviděla.

Obula jsem si boty a přehodila přes sebe lehkou mikinu. Už začínala být docela zima. Což mi vyhovovalo, protože mi to léto už docela lezlo krkem.

Šla jsem do nejbližšího obchodu s jídlem a koupila všechny potřebné věci k přípravě pečeného kuřete. Vlastně jsem potřebovala jenom to kuře, protože rýži a brambory jsem už doma měla, ale stejně jsem věděla, že si s sebou odnesu ještě něco jiného, než jenom kuře.

Mohla jsem jít asi patnáct minut? Pozdravila jsem se s prodavačkou, která mě už musela znát, protože sem chodím opravdu často.

Jedno mražené kuře, chleba, čtyři rajčata a dvě mrkve. Pro jistotu.

,,Děkuju a mějte se!" rozloučila jsem se s prodavačkou a opustila obchod. V jedné ruce tašku s nákupem, na druhém rameni kabelku. Chladný vítr si hrál s mými vlasy a příjemně mi je načechrával. Pro jednou jsem šla pomalu a užívala si procházku v babím létě. Dokud do mě zpoza zatáčky někdo nevrazil.

,,Kam čumíš?" vyštěkla po mně černovlasá dáma. Konečně jsem se jí mohla podívat do očí a hrklo ve mně. Evidentně mě poznala taky.

,,Ahá, to seš ty," dala si ruce křížem. Nevzpomínám si, že bychom si někdy potykaly.

Ten večer, jak jsem potkala Henryho, stála vedle něj ona. Přesně v tomhle oblečení.

,,Problém?" ohradila jsem se a zvedla tašku s nákupem.

,,Tss! Ty se ještě ptáš?" rozhodila rukama a zlostně se na mě podívala. Já jsem nechápavě zvedla obočí.

,,Jak jsi mohla tohle Henrymu udělat?!" pokračovala.

,,Cože?" zbystřila jsem. Já?

,,Nedělej, že nevíš, o čem mluvím!"

,,To fakt nevím," zkřížila jsem si ruce na prsou. Tady si asi vymyslel někdo nějakou pohádku.

,,Jak jsi mohla Henrymu takhle ublížit," jela si pořád svoje. A co takhle mi říct, co jsem mu teda udělala? Chytala jsem už docela nervy, ale zhluboka jsem se nadechla a snažila se působit klidně. Řešení věcí v klidu bylo moje... předsevzetí v září? Dá se to tak říct.

,,Hele," začala jsem. ,,Fakt nevím, o co jde. Ale já jsem ta poslední, kdo by Henrymu něco udělala. Tak mi v klidu řekni, kde je problém," řekla jsem klidně.

,,Snad si nepamatuješ, když mu umřeli rodiče?" vyštěkla po mně. Co?

,,Cože?" nechápala jsem o čem mluví.

,,Před třema rokama. Měli autonehodu. A ty ses na něj vykašlala! Nechala jsi ho se trápit doma samotnýho! Měl deprese a ty jsi mu ani nepomohla!" rozkřikla se na mě. Z očí jí skoro sálaly blesky.

Všechno ale bylo trochu jinak.

,,Počkej," snažila jsem se ji nějak uklidnit.

,,Nech mě," oháněla se kolem sebe.

,,Počkej říkám!" zvýšila jsem hlas taky. ,,Hele. Jestli tomu věříš, tak s tím asi nic neudělám, ale pokud by tě zajímalo, jak to bylo fakt, tak mě poslouchej," jen mě sledovala.

,,Henry je člověk, kterýmu už nevěřím ani nos mezi očima. A tobě bych doporučila to samý."

,,No jasně," skočila mi do řeči.

,,Nech mě mluvit," stála jsem si za svým.
,,Zkrátka. Henry se narodil roku devatenáct set devadesát šest. Jeho rodiče zemřeli roku devatenáct set devadesát šest," ušklíbla jsem se.

Holka se na mě nevěřícně podívala.

,,Asi spolu na hřbitov moc nechodíte, že?" prohodila jsem.

,,Počkej, to jako fakt?" ujišťovala se. Moc mi nevěřila.

,,Jo, já ti nelžu. Já ne."

Nevěděla, co mi na to má říct.

,,Pokud chceš poradit, drž se od něj co nejdál. Abys nedopadla...hůř než já. I když tomuhle člověku dáš druhou šanci, stejně ji nevyužije," upozorňovala jsem ji. Slečna celá zrudla a začala se mi omlouvat.

,,Já...pardon. Nějak nevím, co říct."

,,Neřeš to," mávla jsem rukou a už jsem chtěla odcházet.

,,Můžu se jenom zeptat? Proč na něj minule tvůj kluk tak křičel?"

Zrovna dvakrát se mi na to odpovídat nechtělo.

,,Prostě mi chtěl udělat něco, za co si to zasloužil," mávla jsem na ni a pokračovala jsem v cestě.

Teď se mi hlavou mísily všemožné pocity. Ryan, teď ona...

Přemýšlela jsem nad svým možným, než jsem si uvědomila, že jsem vlastně doma.

Věci, které dělám automaticky: klíče, výtah, klíče. Teď jsem ale nesměla zapomenout na spícího Ryana. Dveře jsem otvírala a zavírala pomalu, abych ho náhodou nevzbudila. V rychlosti jsem si umyla ruce, vybalila nákup a začala se věnovat kuřeti.
To šlo v zápětí do trouby.

Hodiny mi ukazovaly půl dvanácté. To se mi ta procházka docela protáhla.

Z Ryanova, respektive z mého pokoje jsem neslyšela nic. Neměla jsem momentálně co dělat a jedna z mých oblíbených činností je pozorování spícího Ryana.

Opatrně jsem otevřela dveře do ložnice. Naskytl se mi pohled na sladce spícího Ryana s rozcuchanými vlasy a zabaleného do peřin. Musela jsem se pousmát.

Sedla jsem si na židli, která byla vedle mého stolu. Židle až moc nahlas zavrzala a já se ušklíbla. Ryan sebou cukl.

,,Tajnej agent z tebe nebude," ozvalo se z postele. Usmála jsem se.

,,Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit."

,,Ty tvoje ujetosti," uchechtl se.

,,Jaký?" nechápala jsem.

,,No...například pozorování mě jak spím?"

,,Uhm...vůbec nevím o čem mluvíš," zasmála jsem se.

,,Pojď za mnou," kousek se posunul a udělal mi místo vedle něj.

,,S radostí," vyjekla jsem a rychle si za ním vlezla pod peřinu čelem k němu. Věnoval mi jen krátký pohled, pak uhnul pohledem.

,,Něco se děje?" zvedla jsem mu hlavu.

,,Co myslíš?" vysmekl se mi.

,,Já nevím," přiznala jsem. Jak jsem to měla odůvodnit?

,,Nic se neděje," objal mě a přitiskl si mě k sobě. Slyšela jsem tlukot jeho srdce.

,,Jsem asi trochu vynervovaná."

,,Z čeho?"

,,Potkala jsem tu holku, se kterou teď chodí Henry," svěřila jsem se.

,,Tys s ní mluvila?" hladil mě po vlasech.

,,Jo."

,,A?"

,,Nic. Jen jsem ji na něj upozornila."

,,Hajzl," zaklel.

,,Ale o tom se už nebavme, jo?" chtěla jsem změnit téma.

,,Ty něco vaříš?"

,,Peču kuře."

,,Super," usmál se Ryan.

,,Jo a kde máš tu černou kšiltovku?" vymanila jsem se z jeho objetí.

,,Kšiltovku?"

,,No? Takovou tu černou, včera jsi ji měl."

,,Sakra," chytl se za hlavu. ,,No nechal jsem ji u Joshe."

,,Tak se pro ni stavíme," rozhodnu a vstanu z postele.

,,Cože?" Ryan zvážní a zvedne obočí. Zasměju se.

,,No co, pojedu s tebou, změnila jsem názor."

,,Ale proč?" Ryanův výraz se mi nelíbil.

,,Co je?" usmála jsem se. ,,Tváříš se, jako na pohřbu. To nemáš radost?"

,,Jasně, že mám, jen nevím, co tě donutilo tak rychle změnit názor," zasmál se.

,,Josh a Lukas jsou fajn, takže si s nima klidně pokecám, jo?"

,,Jasně," mrkl na mě.

,,Jo a neměl by teď mít někdo narozeniny z té vaší party?"

,,Eh, jo, Josh. Za tři dny zrovna."

,,No vidíš a zvali nás? Nebo tebe? Protože jak jsem tam byla já, tak jste o něčem mluvili a domlouvali jsme se nějak," přemýšlela jsem.

,,Jo, jsme, o víkendu. Však se ještě domluvíme."

,,Jasně," usmála jsem se a sklonila se k Ryanovi a políbila ho.

,,Jdu vařit," řekla jsem mu. Jen se na mě usmál.

,,Pak přijdu," řekl, než jsem zavřela dveře.

Pohled třetí osoby

Ryan nespal. Vůbec. Celý den se klepal a nevěděl, co má dělat. Nechtěl to Kaytlee říct, protože věděl, co by to znamenalo. Nechtěl jí ublížit. Ale to už udělal. Nechtěl o ní přijít. Byla pro něj poklad. Nedokázal si bez ní život představit. Miloval ji. Kdyby mohl vrátit čas, za Joshem nejede. Čas ale vrátit nelze. Bude muset čelit následkům svých činů.

Nedokázal se ani pořádně Kaytlee podívat do očí. Když se to dozví, bude se ale ona schopná podívat do očí jemu?