29.8. 2017 6:57

,,Slečno, měla byste poslechnout vašeho partnera a jít domů. Tady s ničím nepomůžete," mluvila na mě sestra, ale já si pamatovala každé druhé slovo.

,,Kay, prosím tě," vzal mě Ryan jemně za rameno, ale já sebou cukla. Slyšela jsem Ryanův povzdech.

,,Jeho stav je teď pořád stejný a nemělo by se nic dít. Kdyby se něco dělo, dáme vám okamžitě vědět," mluvila pořád něco sestra. Už jsem ji nechtěla slyšet. Chtěla jsem jí říct, ať mě nechá na pokoji. Ať jde pryč.

,,Ne," vydala jsem ze sebe ostrý zvuk, abych jim to dala jasně najevo.

,,Budu vedle," dodala ještě a pak konečně zmizela.

Seděla jsem na židli vedle postele. Držela jsem tátovu ruku. Ryan seděl vedle mě. Ruku položenou na mém rameni, která mi už víc než zavazela. Jeho ruku jsem svou levou sundala.

,,Kay, pojď domů," nenechá toto Ryan.

,,Přestaň!" zakřičím na něj, až se lekne.

,,Už mě nech sakra bejt! Já tady prostě budu a tečka! Jestli tady nechceš být, tak prosím! Jdi!" rozhodím rukama ke dveřím.
Ve dveřích se objeví sestra.

,,Kay, klid," položí mi ruce na ramena, ale já mu je okamžitě setřepu.

,,Nesahej na mě... běž," snažím se působit klidněji.

,,Všechno v pořádku?" zeptá se sestra, já ji ale ignoruji.

,,Všechno je v pořádku, děkuju. Kay, neblázni, takhle tě tady nenechám."

,,Běž," trvám si na svém.

,,Nejdu."

,,Jdi!" rozklepu se.

,,Pane Teddere, možná byste měl jít," řekla sestra. To bylo poprvé, co jsem jí byla za něco vděčná.

Beze slova vstane a opustí místnost. Cítila jsem, jakoby ze mě spadla nějaká tíha. Měla bych být ráda, že tu je Ryan se mnou. Ale já taky potřebuji trochu prostoru! Ne, aby mi byl každou vteřinu mého života v patách. Ne jen tady. Pořád a všude. Ta poslední návštěva Ros a spol. Jako bych nemohla zůstat doma!

Seděla jsem u něj asi hodinu, nevím přesně jak dlouho. Přistihla jsem se, že usínám. Zatřepala jsem hlavou a podívala se na hodinky. 8:06.
Musela jsem tady usnout. Naposledy jsem se dívala na čas kolem půl sedmé. Stále jsem svírala tátovu ruku. Ležel pořád stejně. Byl napojen na několik monitorů. Ani jednomu jsem nerozuměla. Nerozuměla jsem ničemu. Jak se tohle mohlo stát? Proč zrovna on? Který žil celý život zdravě. Neměl důvod.

Chtěla jsem něco rozbít. Chtěla jsem křičet. Celá jsem se rozklepala. Byla jsem naštvaná na celý svět. Na život. Proč je sakra tak nespravedlivý? Není fér!

Chtěla jsem vstát, ale zamotala se mi hlava a s tvrdým dopadem spadla zpět na židli. Věděla jsem, že jsem vlastně od toho, co jsem šla spát se ani nenapila. O jídle nemůžu ani přemýšlet.
Kay, to zvládneš. S nádechem jsem vstala znovu, hlava se mi sice motala, ale nebylo to tak hrozné. Vyšla jsem na chodbu. Po Ryanovy ani stopy. Už jsem na něj nebyla tak naštvaná. Ani bych nemohla. Vždyť nebyl důvod. Jen toho na mě bylo moc.

,,Slečno Jonesová, nemám vám udělat čaj?" slyšela jsem hlas sestry, která se přede mnou vynořila.

,,Ne, děkuju. Já si půjdu koupit něco do kantýny," řekla jsem a musela jsem se přinutit do lehkého úsměvu.

,,Dobře. Půjdete domů?"

,,Ne," odpověděla jsem hned, ale už jsem si tak jistá se svou odpovědí nebyla. Začínala jsem se probírat z tranzu a zjišťovala jsem, že jít domů by teď bylo nejlepší.
Sestra mi na to neodpověděla, jen kývla a obešla mě. V momentě, kdy mě obcházela si mi podlomila kolena a já se skácela na zem. Spadla jsem s dopadem na záda. Nějak jsem neměla potřebu na sebe ještě víc upozorňovat křikem, nebo jsem na to spíš neměla energii.

,,No výborně!" slyšela jsem sestru, která ke mně přiběhla.

,,To se dalo čekat," pokračovala.

,,Pardon," chytla jsem se za hlavu a pokusila jsem se s její pomocí si sednout.

,,To nic. Řekněte mi, kdy jste naposledy pila?" opřela jsem se zády o  zeď.

,,Včera večer," přiznala jsem se.

,,Tu máte. A to vypijete," podala mi odněkud sklenici vody.

,,Děkuju," pískla jsem a napila jsem se.

,,Vy víte co bych vám teď nejradši řekla."

,,Že jsem na svůj věk nezodpovědná a měla bych jít domů?" ušklíbla jsem se.

,,No nejste daleko od pravdy. Ne, nebojte se. Pojďte," pomohla mi vstát.

,,Běžte se najíst, zavolejte vašemu příteli a my vás budeme informovat. Váš tatínek si vede moc dobře, nevypadá to špatně. Jen je ještě brzo na to, aby se probral. Tak?" udělala mi sestra přednášku.

,,Dobrá, moc vám děkuju," kývla jsem a upřímně jsem se usmála.

,,Není zač, zatím se mějte," usmála se na mě a já šla pomalým rozvážným krokem směrem k východu.

,,Ahoj," opatrně jsem pozdravila.

,,No ahoj, jak to vypadá?" Ryanův hlas zněl...trochu naštvaně?

,,Já nevím, jdu domů."

,,Počkej, já pro tebe přijedu."

,,Ne. To je dobrý. Pojedu busem," bránila jsem se.
,,Navíc pojedu k sobě."
Na druhé straně bylo chvíli ticho.

,,Proč?"

,,Promiň. Potřebuju být chvíli sama."

,,No, to tak, jedu."

,,Ne-," položil mi to.

No skvělý! To je skvělá domluva. Nechtěla jsem s ním jet. Potřebovala jsem chvíli vypnout. Ne, že by mi v tom Ryan překážel, ale každý potřebuje být někdy sám, ne? A to já teď potřebuju. Jenže mi to někdo kazí.

Vyšla jsem před nemocnici. Jedu autobusem. Jezdí každou půl hodinu, takže za pět minut.
Došla jsem na zastávku před nemocnicí. Akorát jsem to stihla. Koupila jsem si lístek a sedla si na první možné místo. V autobuse moc lidí nebylo. Díky Bohu. Protože jsem určitě nevypadala zrovna hezky. Oblečení bylo v pohodě, ale vlasy mi lítaly na všechny strany, i když jsem se snažila si je nějak rukama upravit.

Když jsem vystupovala, začal mi zvonit telefon. Na devadesát procent jsem věděla, že to bude Ryan. A taky jsem měla pravdu.

,,No?"

,,Kay, kde seš? Stojím tu," ozvalo se.

,,Vždyť jsem ti jasně říkala, že jedu autobusem," na slovo jasně, jsem dala důraz. Aby to vyznělo jasně.

,,Děláš si ze mě srandu?" zněl naštvaně.

,,Ne? A ty? Řekla jsem ti, že jedu autobusem," stála jsem si za svým.

,,Tak já se tady ženu, abys nečekala, Kaytlee a ty si jedeš busem? Jako fakt? Tak to si ze mě děláš prdel ne?" vyčítal mi.

,,Ne, nedělám Ryane. Můžeš mě někdy poslouchat? Řekla jsem, že jdu pěšky, ale tys mě ignoroval a stál si za svým!"  zakřičela jsem na něj do telefonu a rozhlédla se kolem sebe. Pár lidí na ulici se na mě se zdviženým obočím podívalo. Protočila jsem očima a šla se schovat do stínu pod stromy.

Slyšela jsem Ryanovo povzdechnutí. Pak ticho. Všechno mě najednou zamrzelo. Chtělo se mi brečet.

,,Kay, promiň," řekl Ryan jasně.

,,Já promiň," řekla jsem upřímně.

,,Mám teď jet domů? Nemám teda pro tebe nikam jezdit..."

,,Ne, chci bejt fakt chvíli sama. Potřebuju se vyspat. Já ti pak zavolám," promnula jsem si oči a směřovala jsem kroky ke svému bytu.

,,Dobře, tak se ozvi."

,,Ahoj," ukončila jsem hovor. Ještě víc zničená, než jsem byla před tímto rozhovorem jsem se dostala domů. Dala jsem si ultra rychlou studenou sprchu, po které jsem padla do postele a v tu ránu jsem usnula.

15.9. 2017

Všem školákům a studentům začal nedávno nový školní rok, takže jsem skoro každé ráno potkávala partu dětí z naší základní školy. Většinou jsem slýchávala slova jako ,,blbá úča", ,,neumím to" nebo ,,mám zaracha". Nic nového. A pro mě nastala změna taková, že už se musím plně věnovat práci. Dny volna jsem si vyplýtvala jak se dalo a ještě mám tak hodnou zaměstnavatelku, že mi dala pár dnů navíc, když jsem to opravdu potřebovala.

Nedávno jsem byla s Claire v kině. Claire se má prý snad nejlíp, co se kdy měla. V práci jí to klape, ve vztahu snad ještě lépe. Zabít už mě nechce, to bych brala také jako pozitivum.

Táta se mi uzdravil. Musí na sebe teď dávat dvakrát takový pozor, ale je téměř bez trvalých následků.

Trvalé následky spíš má náš vztah s Ryanem. Už to není tak růžové, jako na začátku. Jeden den se pohádáme kvůli největší blbosti, druhý den je jako z romantického filmu. Ryana miluji a říkám si, že je to snad jen špatné období, které musíme překonat. A doufám v to.

17:45

,,Kay! Čau!" vykřikne ke mně Claire, když se objeví ve dveřích.

,,Nazdar Claire, co ty tady?" mrknu po ní.

,,Já? Spíš co ty tady?"

,,Pracuju?" pokrčila jsem rameny.

,,Přišla jsem vyzvídat, co novýho?" zvedne obočí. Usměji se.

,,Nic. Všechno v pohodě."

,,Ehm," odkašle si a nahne se nad můj pult. ,,Kdyby bylo všechno v pohodě, tak se takhle netváříš. Mě neoblafneš Kay," mrkne na mě. ,,Tak kde je problém?"

Povzdechnu si. Ale naštěstí mě zachrání poslední dnešní zákazník, který mi přišel vrátit knihu.

,,Dobrý den," slušně jsem pozdravila a provokativně jsem hodila okem po Claire. Ta protočila očima a ustoupila, aby mohl muž přijít ke mně.

Vyřídila jsem s ním vrácení knihy a do minuty byl pryč.

,,Tak. Povídej," přišla ke mně Claire znovu.

,,Claire..ne tady, ne teď," nahodila jsem psí oči.

,,To řekneš vždycky. Co ti udělal?"

,,Um, co?" dělala jsem, že nechápu.

Claire na mě jen zvedla obočí.

,,Prostě je to těžký. Nevím v čem to je. Prostě máme odlišný názory. Dneska odjel za svýma kámošema," rozhodila jsem rukama.

,,Bez tebe?"

,,Chtěl, abych jela s ním. Ale nechtěla jsem. Snažil se mě překecat."

,,Evidentně nepřekecal."

,,No to rozhodně ne. Ne, že by to byli blbí lidi. Ale prostě na to nemám náladu. Tak bych tam byla na všechny akorát hnusná no," pokrčila jsem rameny.

,,Řekli jste si něco zlýho?"

,,Ani ne. Spíš jsem na sebe štěkali jak psi," chytla jsem se za hlavu a sklopila oči.

,,To bude dobrý," objala mě Claire kolem ramen.

,,Vlastně jsem mu řekla jen to, že nejsem žádnej jeho pes, abych s ním jezdila všude, kam si řekne," přiznám.

,,To je v pohodě."

,,Vy...vy jste se nehádali?"

Claire zakroutila hlavou.

,,Ani ne. Spíš jsme se nějak domluvili. Já jsem většinou ve všem ustoupila."

,,No a já neustupuju v ničem."

,,Hele, kašli na to. Mám volnej večer a ty evidentně taky. Pojď na víno," rozhodne Claire rychle.

,,Beru. Jen to tady uklidím, už je šest, stejně nikdo nepřijde, hned jsem tu!" usmála jsem se a zmizela někde mezi knihami.

21:05

,,Už bych měla jít," řekla jsem a dopila jsem svoji skleničku vína.

,,Času dost, vždyť je pátek," mávla rukou Claire.

,,Já vím, ale Ryan by měl každou chvíli dojet."

,,Bydlíte spolu?"

,,No..jak kdy. Dneska jdu k sobě, ale myslela jsem, že by se u mě mohl zastavit," pokrčila jsem rameny.

,,Tak ti kdyžtak zavolá. Uvolni se," řekne a dolije mi.

,,Vždyť já vím," cinknu si s ní.

Zabzučí mi telefon. Vytáhnu ho z kabelky.

,,Kdo to je?" vyzvídá Claire.

,,Nebuď zvědavá," usměji se, když vezmu telefon do ruky.

,,Ryan," řeknu a poskočí mi srdce.

,,A co?"

,,Kay, přijedu až zítra, pil jsem. Ráno se za tebou zastavím. Dík ," cituji Ryanovu zprávu. Vypnu telefon a položím ho na stůl.

,,Ach jo," schovám si obličej do dlaní.

,,Kay, ser na to," snaží se mě Claire nějak uklidnit.

,,Hm," zvednu hlavu a kouknu na ni.

,,Hele. Je blbost, aby kvůli jednomu chlapovi měly dvě holky problémy jo? Takže si to spolu musíte vyříkat. Hned, jak zítra přijede, si s ním promluvíš. Řekneš mu všechno narovinu. Hlavně žádný hádky, všechno v klidu. Jasný?"

,,No..j-jo," řeknu nejistě.

,,Jasný?" opakuje Claire.

,,Jasný šéfko," kývnu.

,,Tak. A nesmutni z toho, všechno bude dobrý. Však on si chlapec uvědomí, co má doma za poklad," píchne mě Claire do ramene.

,,No, to jo teda," zasměju se.

,,Hele," začnu. ,,Fakt děkuju, že mi takhle pomáháš, i když jde o něj," věnovala jsem Claire děkovný výraz.

,,Hele v klidu," upila ze sklenky bílé víno. ,,Chtěla jsem to odůvodnit nějakým moudrem, ale...vždyť mě znáš," ťukla do mé skleničky.

,,No jo vlastně," zasmála jsem se a objala Claire kolem ramen.

Pohled třetí osoby

Bylo půl dvanácté v noci, když už Kay dávno spala ve svém bytě. Bála se. Bála se zítřka. Nerada vedla tyto rozhovory, vlastně je ani vést neuměla. Bála se, co jí na to Ryan řekne. Pořád nějak tušila, že ji miluje, takže se nebála toho, že by se měli rozejít. Jen z toho měla špatný pocit a nebýt vína, které se svou kamarádkou vypila, neusínalo by se jí tak dobře.

Ryan byl mezitím u svého kamaráda Joshe, kde se rozhodně nenudil.
Sice už tam zbyli jenom tři, ale uměli se o zábavu postarat.

,,Piješ," poručil svému kamarádovi Joshi.

,,Hele poslední," vypil panáka, ,,a končím."

,,Brácho, neblázni," přemlouval ho Ryan.

,,Neblázním, jdu," stál si za svým Josh.
,,Vy si klidně dál hrajte pravdu nebo úkol," mávl rukou.

,,Joshi, hned přijdu," mrkla po něm jeho přítelkyně Rosie.

,,Jasně zlato," trochu se Josh zamotal, protože měl v krvi dostatečnou dávku alkoholu.

,,Ros ti pak ukáže, kde budeš spát," zavolal Josh a zmizel někde v domě. Zůstali tam sami a smáli se svým špatným vtipům, které by jim za střízliva nepřišly vůbec vtipné.

,,Ros, už to vzdávám, jdu si lehnout," zavelil Ryan po půl hodině.

,,To teda brzo," utahovala si z něj.

,,Pff," chtěl číst další otázku.

,,Kašli na to, pojď," přejela mu prsty po celé paži až sjela ke dlani, kde ho chytla a vedla do jeho pokoje. Oba měli v krvi dostatek alkoholu na to, aby jim ta cesta zabrala více, než je zdrávo.

,,Tak prosím," otevře dveře a sama do nich první vejde.
,,Tady budeš spát."

Na drzo vylezla na postel.

,,A nebo bych ti mohla dělat společnost. Aby ses tu sám nebál. Je tu taková tma a nikdo tu není," olízne si rty a usměje se. Své nadměrně velké poprsí vystrkovala snad až na Měsíc.

,,Josh už tě nebaví, nebo co?" zažertuje Ryan.

Rosie si klekne a přitáhne si Ryana do své blízkosti.
,,Ne," řekne a začne mu líbat krk. V tom, jakoby Ryan vystřízlivěl.

,,Počkej!" ucouvne a vysmekne se jí

,,Co je?"

,,Počkej počkej počkej...tohle...tohle ne," zatřepe hlavou.

,,Vím, že to chceš," stála si jistá slečna za svým. Natáhla ruku po Ryanovi, ale ten ucouvl. Držel se za hlavu, jakoby nevěděl, co má dělat.

,,Běž," řekne Ryan. Skoro jak střízlivým hlasem.

,,Ale," bránila se.

,,Běž," trval na svém. Rosie to vzdala a zmizela z pokoje. Nemohla zapomenout projít kolem něj dost natěsno.

Ryan si sedl na postel a promnul si oči.

,,Pane Bože," zašeptal.

Mohlo uběhnout deset minut. Možná patnáct. Ale Rosie byla rozhodnutá. Bez zaklepání vlezla Ryanovi do pokoje. Ten ležel na posteli a hleděl do stropu. Nespal.

,,Ros?" poznal onu dívku podle výrazné postavy. Neodpověděla mu. Zvedl se na lokty a čekal, co ji zase napadne. Třeba se mu přišla omluvit? Věděl, že je to blbost, ale z nějakého důvodu ho napadla i tahle možnost.

Rosie k němu rychle přistoupila. I přes tu tmu, která pohlcovala celý pokoj Ryan viděl, že je jen ve spodním prádle.

,,Ros, běž pryč," začal Ryan, ale Rosie si mu bez varování sedla na klín.

,,Přes-," vyšlo z Ryana předtím, než se mu Rosie vrhla na rty. Využila Ryanovy ztuhlosti z překvapení a nalehla na něj. Rukama mu přejela po zádech až na zadek.

,,Shhh," šeptla mu do ucha a zkousla mu lalůček.

,,Ros," Ryan jemně vzdychl, ale snažil se bránit.

Na to se Rosie vítězně usmála. Uměla to s muži. Věděla, jak na ně. Začala se na Ryanově klíně všelijak vrtět a pravou rukou mu vjela pod tričko. Ryanovy ruce měly ještě sílu se bránit, měl ji ale Ryan? Mezitím co se Rosie věnovala vášnivému líbání Ryanova krku, jela levou rukou stále níž, až mu přes tenkou látku jeho kalhot stiskla rozkrok. Ryan se neubránil vzdechu. Rosie ucítila Ryanovy ruce na svých zádech.

,,Kurva," zaklel, když chytal Rosie za zadek a přehodil si ji pod sebe. Přilepil se jí na rty a přejížděl dlaněmi po jejím těle. Vzrušení jeho tělem doslova sálalo. Moc to chtěl udělat. Když viděl Rosieno tělo a její touhu, nemohl se tomu ubránit. Alkohol v jeho krvi mu zastínil čisté myšlení, proto si plně neuvědomoval následky. To, co dělal, si ale uvědomoval. Moc dobře. Na tom mu ale v tenhle moment nezáleželo. Chtěl to. Chtěl Rosie. Cítil, jakoby z něj cosi spadlo. A nebylo to jeho tričko, které z něj vášnivě Rosie ztrhla. Byla to snad úleva? Od čeho? Zvládl překonat sám sebe. Ovšem ale v tom špatném.

Nikdo je neslyšel. Nikdo to nevěděl. Usnuli v jedné posteli, tělo na tělo. Rosie se spokojeným výrazem. Ryanovo usínání se protáhlo do půl třetí do rána.