28.8. 2017

Bylo něco po půl jedné a já trčela v práci. Moc lidí dneska nechodilo, takže jsem měla pohodu. Jsem tu až do zavíračky, což je v úterý do pěti.

,,Musím končit, zavolám ti pozdějc, jo? Čau," obrátila jsem zrak k přicházející telefonující osobě. Pane Bože. Projela si mě pohledem a došla až ke mně.

,,Uh," nevěděla jsem, co říct.

,,Třeba ahoj," podávala mi zákaznickou kartičku a lehce se usmála. Zahrálo mě to u srdce.

,,Já..ahoj, heh," nervózně jsem se usmála.

,,Přemýšlela jsem," odmlčela se, ,,a chyběla jsi mi, Kay," podívala se mi do očí.

,,Claire, ty mě taky a strašně moc!" vstala jsem, že ji obejmu. Překvapivě mi padla do objetí a mně se nahrnuli slzy do očí.

,,Nesnáším tě," řekne v objetí.

,,Já vím," zasměju se.

,,Uhm," prohlédnu si její kartičku, když se vzpamatujeme z objetí.
,,Budeš si něco půjčovat?"

,,Ne neblázni, to byla jenom záminka," zasmála se.

,,No já jsem si říkala."

,,Já, nechci...nechci rozpoutávat hned tohle téma, jen...jen..prostě," šermuje rukama, aby se lépe vyjádřila.

,,Jo Claire. Jsme spolu," doplním ji.

Jen kývne.

,,Víš. I když to bude znít hrozně divně, tak ti to přeju. Nikdy bych ti nepřála nic špatnýho, takže pokud jsi šťastná, tak ti to přeju."

Chvíli zkoumám její výraz a zdá se, že to opravdu myslí vážně.

,,Vážím si toho, děkuju," kývnu, ,,no a když už jsme teda u toho, ty...máš někoho?" nebála jsem se zeptat. Byla jsem si na 88% jistá, že někoho má.

,,No...tak možná by se někdo našel," uchechtla se.

,,No neříkej," požduchla jsem ji do ramene.

,,Ale ukazovat ti ho nebudu. Beztak by to byl nějakej tvůj kámoš z dětství a...no ty víš jak," rýpne si do mě, ale usměje se.

,,Nebudeme se k tomu už vracet?" udělala jsem psí oči.

,,S tím jenom souhlasím, madam," plácla si se mnou a já měla pocit, že pomalu lepím všechny kousky zase dohromady.

6.10. 2017

,,Kdy že to je?"

,,Dneska v pět, Kay."

,,Ugh...no já nevím. Moc se mi tam nechce."

,,Kay...jsou to přátelé. Uvidíš, jak jsou skvělí."

,,Nojo. Budu ti věřit."

Na dnešní večer jsme byli pozváni k Ryanovým přátelům. Ryanův kamarád, jeho přítelkyně a ještě jeho dva kamarádi. Vůbec nevím, o koho jde a ani mě to moc nezajímá. Moc nejsem na seznamování s novýma lidma. Nijak netoužím po nových lidech, stačí mi ti, které momentálně mám. Ale Ryanovi jsem to slíbila a sliby se plní.

Bylo něco po půl třetí, když jsem na sebe oblékala tmavě modré šaty po kolena dlouhé. Byly to jedny z mých oblíbených šatů. Své decentní líčení jsem pro dnešek obohatila lehkými stíny na oči, ve kterých jsem si připadala značně nesvá, ale byla jsem Ryanem uklidněna, že mi to sluší. Taky by si nemohl dovolit říct nic jiného.

Stála jsem před zrcadlem a upravovala se, když se za mnou objevil Ryan.

,,Vypadáte přímo nádherně, slečno Jonesová," chytl mě zezadu za boky a líbl mě na krk.

,,Vy taky nevypadáte k zahození, pane Teddere," usmála jsem se a otočila jsem se na něj.

,,Sluší ti to," řekne mi s úsměvem do očí.

,,Dělám, co můžu," nemůžu spustit oči z těch jeho.
,,Ty máš tak nádherný oči, že to není ani možný," řeknu se zamýšleným výrazem. Jen se usměje.

,,Co na nich je?" pokrčí rameny.

,,Koukl ses někdy do zrcadla?"

,,Občas," usměje se.

,,Všechno, ta barva, odstín..," zasním se, ,,uh, promiň. Prostě máš skvělý oči, tak za to buď rád," přestanu ho hypnotizovat pohledem.
,,Kdy vyjedeme?" změním téma, když vyjdu z koupelny.

,,No kolem třetí musíme. Není to za rohem."

,,Jsem z toho nervózní," přiznám a sednu si na gauč.

,,Kay, v klidu," vyjde z koupelny Ryan a stoupne si naproti mně.
,,Jsou to skvělí lidi. Jak Josh s Rosie, tak Mike s Jimmym. Fakt. Poznáš je a uvidíš, že jsou stejně praštění, jako já," snaží se mi nějak zlepšit náladu.

,,Vždyť víš, jak to mám s novýma lidma."

,,No a právě proto, když poznáš tyhle a zjistíš, že jsou v pohodě-."

,,Jo, já vím. Bude to fajn," přeruším ho.

,,Seš nachystaná?"

,,Mám všechny věci potřebný k životu, takže můžeme jet," zasměju se.

,,Tak prosím, madam," zvednu se s rukou v ruce s Ryanem z gauče a vyrážíme na pro mě neznámou cestu.

Cesta probíhala jako vždy, s puštěným rádiem a Ryanovým zpěvem. A mým...no, zpěv bych to nenazývala.
Stihli nám zahrát i jednu písničku od OneRepublic.
Z rádia se ozvaly první tóny kytary a Ryan klepal rytmus prsty na volant.

,,Hope when you take that jump, you don't fear the fall," začal si Ryan broukat.
Já onu písničku znala, jen jsem si nemohla vzpomenout na název. Jako ostatně u všech názvů filmů, jmen osob, které se mi kdy představili a vesele mě zdraví na ulici a já si snažím matně vybavit jejich jména.

Písnička se dostala do refrénu a mně v hlavě probliknul název.

,,Není to I Lived?" vyhrkla jsem na Ryana.

,,I did it aaaall," zpíval Ryan dál a jen s úsměvem přikývl.

,,I owned every second that this world could give
I saw so many places, the things that I did
Yeah with every broken bone," podíval se na mě.

,,I swear I lived," otočil se zpátky a věnoval se řízení. Usmála jsem se na něj.

Písnička za nedlouho skončila.

,,Moje oblíbená písnička od vás," kývla jsem.

,,Jo?"

,,Jo," usmála jsem se.

Po písničce následovala dlouhá pauza plná reklam, která nás oba dost iritovala.

,,Kdy tam budem?" zeptala jsem se jako malé dítě, které jede do zoo.

,,Uuuh...asi za dvě minuty?" usmál se.

,,Aha? Tak to jo."

•      •     •

,,Kay? Chceš ještě víno?"

,,No jasně, že chce, na to se ani neptej, Rosie," zasmál se Josh a pobídl Rosie, aby mi dolila červeného vína. Josh. Ryanův kamarád z dětství. Rosie. Jeho přítelkyně. Mike a Jimmy. Jeho kamarádi. Až moc nových lidí na mě v jeden den. A navíc, víte, jak to mám se jmény. Sedím vedle Ryanova boku, vedle mě sedí Mike, vedle něj Jimmy, Josh a Rosie. A vedle ní Ryan. A potom zase já a pořád dokola. Myslím, že není potřeba dál vysvětlovat náš zasedací pořádek. Zkrátka i když je vedle mě moje opora, kvůli které tady musím být, je na mě vyvíjen až moc velký tlak. Dřepíme tu už skoro dvě hodiny a mě to už přestává bavit. Bylo něco kolem šesté.

,,A Kay? Co ty vlastně děláš? Myslím jako za práci," zeptala se mě Rosie. Ostatní zmkli a to mě dost zneklidnilo.

Polkla jsem.

,,No...v knihovně. Jsem knihovnice," řekla jsem potichu.

,,Fakt? Vůbec bych to do tebe neřekla," zasmála se Rosie a už se znovu rozjely debaty o všem možném.

Rosie se mi od prvního pohledu nelíbila. Ne, že by nebyla hezká. To naopak. Řekla bych, že působila naopak velmi přitažlivě. Ještě aby ne s tak velikým výstřihem, že by se jí tam vlezl snad Titanic. Každou chvíli si mě měřila svým pohledem a ptala se mě na opravdu ne moc příjemné otázky.

Bylo přesně osm, když už to začínalo překračovat meze. Věděla jsem, že to bylo osm, protože jsem každých pět minut hypnotizovala hodinky, kdy už sakra pojedeme domů.

Bylo na Rosie vidět, že je trochu opilá a všemu se smála.
,,Ty, Kaytlee, otázka na tělo. Můžu?" ani nečekala na mou odpověď.
,,Z jakýho důvodu skončil tvůj předchozí vztah?" řekla podnapilým hlasem. Opět všichni ztichli, protože asi chtěli vedet tuhle podstatnou informaci. Výborně.

,,Ále popravdě," dodala ještě. Cítila jsem, jak mi Ryan stiskl rameno, přes které měl přehozenou mou ruku.

,,Já bych se k tomu nevyjadřovala, děkuju," odpověděla jsem klidně bez náznaku úsměvu, protože k němu nebyl důvod.

,,Ale Kay. Nebuď taková konzerva sakra. Nám to můžeš říct ne?" tlačila na mě. Zhluboka jsem se nadechla a ironicky se usmála.

,,Prostě o tom nechci mluvit, děkuji, že to respektuješ Rosie," odsunula jsem se od stolu, vymanila se z Ryanova objetí a rychlým krokem jsem došla do koupelny. Cestu mi naštěstí ukázali už předtím. Zamkla jsem za sebou rychle dveře a svezla se po nich. Nebylo mi do pláče. Ale bylo mi slabo. Z nich. Ne z kluků. Ti byli fajn. Obzvlášť Mike. Ale Rosie mi dávala zabrat. Nevím, jestli na mě vysazená, nebo se tak chová pořád, ale dost mi pila krev.

,,Kay?" ozvalo se zaklepání a já sebou cukla.
,,Seš v pohodě?" slyšela jsem přes dveře Ryana.

,,Jo. Prosím tě, běž zpátky za nima, já hned přijdu. Jsem v pohodě. Fakt," snažila jsem se působit přesvědčivě. Za dveřmi panovalo ticho.

,,Fakt?" ujišťoval se Ryan.

,,Jo, fakt. Běž, prosím."

Pak jsem jen slyšela kroky, které se vzdalovaly ode mě. Oddechla jsem si. Sice je Ryan moje opora a moje všechno, ale znáte ten pocit, kdy chcete být sami? Tak to přesně jsem teď potřebovala. Ne, že by mi vadila společnost přátel, ale tohle pro mě ještě přátelé nebyli. Byli to Ryanovi přátelé, ale ne moji. Pro mě to byli známí, které jsem potkala dneska a chce se po mně, abych se s nimi celý den bavila. Ale už jsme tu tak dlouho, že se nejenom nudím, ale už mě to tady otravuje. Proto si teď užívám každou vteřinu, kdy jsem sama.

Z obýváku už slyším smích, dokonce i Ryanův. Nuceně jsem se zvedla a ještě se podívala do zrcadla. Upravila jsem si trochu rozpuštěné vlasy a odhodlala jsem se vyjít ze svého úkrytu.

,,Kaytlee, sorry," řekla mi Rosie, hned jak mě uviděla.

,,V pohodě," lehce jsem se usmála a sedla si vedle Ryana.

,,No nic vážení, my budeme muset jet," prolomil nějaký důležitý rozhovor, který jsem neposlouchala.
Díky Bohu domů!

,,Ale kam byste jezdili takhle pozdě! Vždyť tady můžete přespat, ne?" rozhodí rukama Josh. Ne, ne, ne ne!

,,No," uvažuje Ryan a koukne při tom na mě. Můj výraz ale mluví za vše.

,,Díky Joshi, třeba jindy," mrkl po něm a vstali jsme od stolu. Až moc rychle jsem se hrnula do chodby k botám.

Se všemi jsme se rozloučili, ne že bych se ráda objímala, ale musela jsem. Vím, že jsem nemusela, ale přišlo mi to jako slušnost, když se všichni objímali.

,,Měj se Kay, těšilo mě," objal mě Josh a usmál se na mě.

,,Taky Joshi, mějte se."

Nemohla jsem si nevšimnout, jak se Rosie plazila po Ryanovi. Měla už něco vypitého, což na ní bylo hodně poznat.

,,Čau Ros," líbne Rosie Ryan na tvář a jde ke mně.

Nejsem žárlivý typ. Ani není důvod. S Rosie se zná snad patnáct let. A Ryanovi věřím.

Vyšla jsem s Ryanem ven, naposledy jsem zamávala těm lidem, které snad dlouho neuvidím a šla jsem rychlým krokem k autu. Ryan mi skoro nestíhal.

Ne, že bych je neměla ráda. Až na Rosie. Ale nepotřebuji poznávat nové lidi, když mám kolem sebe ty, které mám.

,,Seš v pohodě?" zeptá se mě Ryan, když nastartuje auto.

,,Jo, jsem jenom unavená," zavřu oči.

,,Za Rosie se ti omlouvám. Je už taková."

Nad tím jsem jen zakroutila hlavou.

,,Ale Rosie je dobrá. To poznáš časem," pokračuje Ryan. To sotva.

,,Jasně," řeknu ospalým hlasem.

,,To jsme jednou byli..," začal mi Ryan vyprávět nějakou historku s Rosie. To bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet.

,,Kay?" zaslechla jsem někde z dálky.

,,Vstávej zlato, už jsme tady," probudí mě dotek na rameni. Promnula jsem si oči.

,,Uhh."

,,No pojď," už mě Ryan zvedal ze sedadla.

,,Dobrý, zvládnu jít," zvedla jsem na protest ruce a zívnula jsem si. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se kolem sebe.

,,Promiň Kay. Jestli chceš, můžeme jet k tobě," viděl na mě můj překvapený výraz.

,,To je dobrý. Už je to za mnou," odpověděla jsem a následovala Ryana do jeho domu.

Pohled třetí osoby

Bylo něco po čtvrt na jednu, když se domem rozeznělo vyzvánění mobilu. Z ložnice bylo slyšet šustění peřin a Kaytleen znepokojený hlas.

,,Kdo to je?" zeptal se rozespalý Ryan s vlasy na všechny strany.

,,Neznámý číslo," odpověděla nervózní Kaytlee s telefonem v ruce.

,,Neber to. Může to bejt kdokoliv. Nějakej omyl," snažil se jí to hnědovlasý kluk rozmluvit a přehodil si peřinu přes hlavu.

,,Haló?" neuposlechla ho a s roztlučeným srdcem očekávala na druhé straně odezvu.

,,Ach jo," zpod peřiny bylo slyšet jen hluboké povzdechnutí.

,,Ano, to jsem já," odpovídala Kaytlee neznámé ženě na druhé straně.

,,Cože?" řekla tak vyděšeným a roztřeseným hlasem, že muž, který dosud ležel pod peřinou, odkryl. Rychle se na ni podíval a věděl, že je zle.

Zbytek noci nebyl pro ty dva nikdy horší. Noční jízda městem a rozrušená Kaytlee, která nedokázala pochopit, že se tohle muselo stát zrovna jejímu otci.