⬆️ S o n g⬆️

_______________________________________

17.7. 2017 12:25

,,Haló?"
,,Kay! Proč jsi šla domů?"
,,Claire promiň, ale chtěla jsem si lehnout doma. Potřebuju chvíli vypnout, být sama. Rozležet si to v hlavě, a pak vymýšlet plán, co dělat s depresí."
,,Ale Kay, nedělej si z toho prdel. Můžeš zůstat u nás, vždyť mě s Ryana znáš, jsi jako naše rodina. Jako má rodina."
,,Claire, hrozně si toho vážím, co pro mě děláš, ale vážně teď budu radši sama. Budu v pohodě. Jen potřebuju trochu času. Pokud tě to uklidní, budu každej den psát, že jsem v pohodě. Jo?"
,,No dobrá Kay. Ale víš, že když budeš něco potřebovat, já a Ryan jsme tu pro tebe, že jo?"
,,Claire, jasně, že to vím. Nevím, co bych si bez vás počala. Ale to jedno tě poprosím. Neříkej Ryanovi jméno Henryho. Dobře víš, že to chce dál rozpitvávat, ale já to nechci řešit."
,,Jasně, ale nechápu, proč to nechceš řešit. Kay, vždyť to je úplná blbost co děláš. Promiň ale-"
,,Claire, nechci se o tom dál bavit. Prostě to takhle chci. Henry nikdy takovejhle nebyl, musel být na tom fakt špatně, protože tohle by mi nikdy neudělal. Vím, tolerovat by se to nemělo, ale...prostě to nechci řešit a říkám to naposledy. Jasný?"
,,....jasný. Z jedné strany tě chápu Kay. Z té druhé už ne. Snad k Henrymu už nic necítíš když se ho tak zastáváš.. ale je to tvoje rozhodnutí."
,,Děláš si srandu? Jak můžeš tohle říct? Nesnáším ho. Ale jsem schopná ho nějakým způsobem tolerovat a nechat žít. Jinak si vážím toho, že ty mě aspoň respektuješ."
,,Ryan tě nerespektuje? Nebo jak to myslíš?"
,,No dejme tomu. Ale nechme to být. Prostě máme jinej názor. Ale to je fuk. Claire, musím končit, jdu si lehnout, jsem unavená."
,,Uhm, dobře. Kdyby cokoliv, volej. Já se ti brzo ozvu, piš mi. Odpočívej a mysli na to, jak spolu někam vyrazíme. Měj se Kay!"
,,Ty taky Claire, děkuju."

Položila jsem mobil na kuchyňskou linku a opřela jsem se o ni. Chytla jsem se jednou rukou za spánky a zavřela oči. Bolela mě hlava. Bolela mě žebra. Bolela mě tvář, na které jsem měla namodralý flek. Krásný fialový flíček na tváři. Vypadala jsem, jako bych byla obětí nějakého domácího násilí. Až na to, že nemám manžela.
Převlékla jsem se do věcí na spaní, což bylo dlouhé tričko až po kolena a kalhotky. Zamkla jsem hlavní dveře a přemýšlela, jestli se nemám zamknout ještě v pokoji.
Začínala jsem být paranoidní. Ale uvědomovala jsem si to. Snažila jsem se být v klidu, ale z větší části bych nejradši zabarikádovala okna a ke dveřím bych přisunula skříň. To by mi možná dodalo pocit bezpečí.
Nakonec jsem zamkla jen hlavní vchod a lehla jsem si do postele. Moje myšlenky byly pořád dost rozházené a já si je nemohla nijak uspořádat. Mám myslet na včerejšek, nebo na Ryana? Mám o tom vůbec přemýšlet, nebo jít spát? Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Spánek byla ta věc, kterou má mysl i tělo potřebovala. Potřebovala jsem vypnout. To byl ale problém.

Převalovala jsem se víc jak hodinu. Napřed jsem nemohla najít správnou polohu, abych mohla normálně dýchat kvůli žebrům. Když jsem ji konečně našla, v mozku se mi začaly tvořit šíleně myšlenky typu: ,,co když je někdo za dveřmi? Co když mě teď někdo přepadne? Co když se vrátí?"

To mě vyvedlo z míry natolik, že jsem už neusnula. Nemohla jsem na to přestat myslet a pořád jsem měla zrak upřený na dveře. Měla jsem strach. A věděla jsem, že je to špatně. Není se čeho bát, ale vysvětlete mi to. Musela jsem vstát. Když jsem ležela, cítila jsem větší strach. Potřebovala jsem s někým mluvit a i když jsem nechtěla, zavolala jsem Claire. Je to osoba, která mi vždycky se vším pomohla a nikdy mi nehodila klacky pod nohy.

Vstala jsem, chvíli hledala mobil a třesoucí se rukou naťukala Claire. Srdce mi bušilo rychle, zhluboka jsem dýchala. Bylo kolem dvanácté, snad jsem je nevyrušila od oběda. Po dvou pípnutích jsem slyšela Claire.

,,Kay? Děje se něco?" zněla ustaraně.

,,Claire, ne," oddechla jsem si. Slyšet ji na mě působilo uklidňujícím dojmem.
,,Jen...nemůžu spát. Bojím se. Jo, bojím se.."

,,Kay, já říkala, že nemůžeš být sama. Měla jsi zůstat u nás."

,,Claire, ne. Já jen, jen jsem chtěla slyšet tvůj hlas."

,,Jasně. O čem si chceš povídat?"

,,Povídej mi něco. Teda pokud vás neruším od oběda."

Claire se odmlčí.

,,Nerušíš. Ryan tu není," řekla suše.

Zarazím se.

,,Jak není?"

,,Šel někam. Nevím. Když jsem se vzbudila, tak zrovna došel od tebe domů, zněl divně. Tak jako...jak to říct. Naštvaně na mě pro nic? Nevím, jak to popsat. Prostě mě doslova propálil pohledem, řekl mi, že jsi chtěla jít domů a že se jde projít. Že si musí jít vyčistit hlavu. Už je pryč tři hodiny a ani mi nezavolal," vysvětlí Claire a v jejím hlase je slyšet vztek.

,,Uhm, to je..divný. Já mu nic neřekla, co by ho mělo naštvat. Normálně mě odvedl dom a šel pryč. Tak třeba byl unavenej, nebo tak," snažím se to něčím zamluvit, div málem nezačnu koktat.

,,To si taky říkám. Hele já nevím. Občas se chová, jako kdyby měl krámy," zasměje se Claire. Falešně se zasměju taky.
,,Prostě nevím. Hlavně mi neřekl kam šel, proč a kdy se vrátí. Jak to mám udělat s obědem a tak. Nevím, tohle nikdy neudělal, nikdy se takhle nechoval. Mám o něj trochu strach, aby se mu něco nestalo. Nikdy se mi s ničím nesvěřoval, není ten typ, jak já, snad ho nic netrápí," řekne starostlivě Claire. Já mám pocit, jakoby se na mě hroutil celý svět. Že si všechno přišlo vybrat svou daň právě teď. Musela jsem na Claire hrát to, že to se mnou nemá nic společného.

,,Neboj Claire. To bude určitě dobrý. Má zkrátka špatnej den," snažila jsem se působit přesvědčivě.

,,Snad jo Kay. Jinak co tvůj krk? Zdá se mi, že mluvíš trochu líp."

,,Krk? No, jde to. Je to lepší. Ale pořád zním, jako nějakej hodně špatnej robot, to musíš uznat. Ale hlasivky jsou na tom nejlíp z celé té škály poškozených věcí, když to tak řeknu."

,,Kay, já vím, je to hrozný. Ale musíš se přes to zkusit přenést. Já vím, že to dáš. Ty určitě, ale musíš to zkusit co nejdřív. Nemyslet na to, co bylo, ale na to, co bude. Vždyť víš."

,,Vím, tohle mi říkáš na všechno," pousměji se.
,,Jen, nevím, jak se zbavit strachu."

,,Čas. A pořád si říkat, že doma ti nic nehrozí. Klidně si lehni s jdi spát. Ničeho se neboj, můžeš klidně zavřít oči a nechat se unášet do říše snů."

,,Děkuju Claire. Za všechno," vypadne ze mě.

,,Ale Kay, vždyť víš, že není zač. Jsi jako má ro-..Kay, Ryan přišel. Já ti kdyžtak potom napíšu, nebo zavolám jo? Zatím zkus spát, dobře?" řekne Claire. Polknu.
,,Dobře Claire, hodně štěstí, ahoj."
,,Pá!" ozvalo se a už jsem slyšela to otravné pípání. S povzdechem jsem šla zpátky do ložnice a zamkla se. Byla jsem si jistější a měla jsem menší strach. Snažila jsem se soustředit na Clairina slova, že se nemám čeho bát, na všechno se vykašlat a jít spát. A ono to vážně zabralo. Sice jsem spala sotva dvě hodiny, ale i to mému tělu značně pomohlo.

Probudila jsem se kolem půl třetí odpoledne. Sen se mi žádný nezdál, za co jsem byla ráda. Bála jsem se i usnout, že se mi i tom bude zdát, ale díky Bohu ne. Cítila jsem se lépe. Jak po fyzické stránce, tak po psychické. Sice jsem byla pořád totálně vyšťavená a v depresích, ale už jsem zvládla i normálně přemýšlet. Teda jen do toho okamžiku.

Sedla jsem si na postel a vzala do ruky mobil. Měla jsem tam jednu zprávu od Claire a dva zmeškané hovory. Zapnula jsem si zvonění a vytočila Clairino číslo. Ve zprávě stalo, jestli mi nemůže zavolat.
Už jsem si myslela, že mi to nezvedne, ale když už jsem to chtěla položit, zvedla to.

,,Claire? Co se děje?" zeptala jsem se rozespale.

,,Kay?" ozvalo se. Nebyl to její typický a energický pozdrav, ale smutný a možná, že i brečela? Když jsem ji slyšela, hrklo ve mně.

,,Claire? Co se stalo?" Zeptala jsem se opatrně.

,,On se se mnou rozešel!"