Pohled třetí osoby

17.7. 1:34

Po pokoji, ve kterém Kay ležela, byly slyšet tiché kroky. Podlaha se s každým krokem jemně prohla a udělala zvuk, které by jistě mnohé vyděsil. Stín, který tyto krapet děsivé zvuky způsoboval, mířil ke Kaytlině posteli. Kdyby byla Kaytlee vzhůru, určitě by se vyděsila, než by zjistila, že je to Ryan. Nemohl z nějakého důvodu spát.
Přišel k její posteli a sedl si na židli, která stála vedle postele. V dokonalé vzdálenosti od postele, jakoby tam čekala přímo na něj.
I když byla v pokoji tma a jediné světlo bylo z lampy před domem, Ryan byl rozkoukaný a viděl vše, co potřeboval.

V pokoji vládlo ticho. Nikdo by na první pohled nepoznal, že v místnosti jedna osoba přibyla. Kaytleen hrudník se s každým nádechem zvedal, což působilo na Ryana klidným dojmem. Seděl vedle ní na židli a pozoroval ji. Chtěl ji chytit za ruku, ale bál se, že ji probudí. Chtěl tu být s ní. Chtěl mít jistotu, že už jí nikdo neublíží, i když věděl, že se jí v tomhle domě nemůže nic stát. Nikdo se sem nemůže dostat. Ryan si na bezpečnost potrpí, jeho dům má to nejlepší zabezpečení.

Ryan položil ruku na postel a pomalu nahmatal Kaytleenu ruku. Sice ji nechtěl držet, ale na to už dávno zapomněl. Kaytlee sebou trochu škubla, ale spala dál. Ryan vzal její dlaň do své. Kdyby byla Kaytlee vzhůru, poznala by, že jeho dlaň byla lehce nateklá. Na hřbetu jeho dlaně se dělala modřina. Z toho, když vešel do svého pokoje, ve kterém dnes spal a dopadl na něj všechen vztek. I vyrovnané osoby umí projevit vztek, však?

Ryan zvedl oči od země, když se Kaytlee začala otáčet na levý bok. Vyklouzla mu její ruka z té jeho a Kaytlee se se slabším syknutím přetočila na bok. Probudila se z hlubokého spánku díky bolesti v žebrech. Ryan věděl, že už nespí tak tvrdě, proto už ji podruhé za ruku nechytal a nechal tu svoji položenou na posteli. Nechtěl ji vzbudit. Byl rád, že spala. On sám by si nedokázal představit, kdyby byl na jejím místě. Když ji tam viděl ležet s rozbitým nosem a slzami v očích, chtěl ho zabít. Neví, kdo to je, neví jeho jméno a taky ví, že mu to Claire ani Kaytlee neřekne. Protože by to okamžitě nahlásil. Což by ovšem nemělo cenu, pokud by to Kaytlee zapírala.

Kaytlee se znovu pohla a ve spánku položila ruku na Ryanovu. Zřejmě ji to probudilo, ozvalo se skoro nepatrné ,,hm?".
,,Ššš klid, spi," zašeptal Ryan. Na to Kaytlee nic neodpověděla a během vteřiny propadla opět do lehkého spánku.

Seděl u ní asi hodinu. Držel ji za ruku a pozoroval ji. Hlídal ji.
Když už se mu začínalo chtít spát, v duchu se s ní rozloučil a stejně tak potichu, jako přišel, odešel. Po zbytek noci se snažil spát, ale z nějakého důvodu nemohl. Celou noc se budil, převaloval se a jen odpočítával hodiny, než bude ráno.

• • •

Probudilo mě slunce, svítící do okna. Svítilo mi přímo do očí. Nakrčila jsem čelo a dala si ruku před oči. Jen co jsem pohla obličejem, ozvala se naražená čelist. Automaticky jsem se chytla rukou za tvář, ale to nepomohlo. Tvář mě na dotek bolela, ale byla to tupá bolest, ne ostrá.

Chtěla jsem se přetočit na druhou stranu, aby na mě nesvítilo, ale jen co jsem se pohla, ucítím bolest v žebrech. Vyhrnula jsem si tričko a podívala se, jestli tam nemám modřinu. Přes levý bok jsem měla kulatou žlutavou modřinu. Ještě ne tak výraznou, ale ta se určitě vybarví. Henry chtěl, abych na něj měla památku. Jak je to od něj šlechetné, že?
Povzdechla jsem si. Celé tělo mě bolelo. Chtěla jsem vstát, ale přes ta žebra mi to nešlo. Musela jsem se otočit na břicho, což taky nebyl úplně jednoduchý úkol a zvednout se na kolena. Plán dobrý a nakonec i vyšel. Z kolen jsem si sedla na zadek a přesunula jsem se na kraj postele. Nohy jsem přehodila přes kraj a zůstala chvíli v sedě. Cítila jsem se, jakoby mě přejel parní válec.

Vstala jsem a promnula si oči. Neměla jsem ponětí, kolik je hodin, tak jsem se chtěla jít podívat dolů. Pomalým krokem jsem se vydala ke dveřím. Dveře se s menším zasřípáním otevřely a já vykoukla ven. Na chodbě nikdo nebyl, ani jsem zespodu nikoho neslyšela. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím koupelnu a viděla jsem ji. Došla jsem do ní a podívala jsem se do zrcadla. Čekala jsem, že se leknu víc. Nos jsem měla téměř v pohodě, jen jsem měla trochu oteklou tvář. Nikde jsem neměla žádnou jizvu, nebo spíše škrábance, takže jsem si trochu oddechla. Měla jsem teda na tváři značnou modřinu, ale s tou počítám, že za týden, dva zmizí. Ještě jednou jsem si v zrcadle prohlédla modřinu na žebrech. Nebyla nijak moc výrazná, ale bolelo to jako čert. Na umyvadle ležel ručník, na něm byl položený zubní kartáček a na tom celém ležel papír s nápisem Kaytlee. Už bylo na čase jít do sprchy, takže jsem zavřela dveře do koupelny, instinktivně se i zamkla a celá jsem se vysvlékla. S těmi žebry to byl trochu problém, protože mě každý větší pohyb bolel, ale nakonec jsem to zvládla téměř bez problémů. Vlezla jsem si do sprchy, počkala, až poteče teplá voda a nechala na mé tělo dopadat kapky horké vody. Mé svaly tohle hodně potřebovaly a hned jsem se cítila líp. Půjčila jsem si od Claire sprchové mléko s mandlovou vůní. Vůbec se mi nechtělo ven. Teplá voda působila blahodárně na mé svaly, ale musela jsem. Usušila jsem se ručníkem a převlékla se zpátky do svých věcí. Pootevřela jsem dveře na chodbu, abych se zbavila páry v koupelně. Ještě jsem si vyčistila zuby a snažila jsem se si nějak upravit vlasy. Což bylo absolutně zbytečné v tenhle moment, tak jsem se na to vykašlala a nechala si je volně rozpuštěné.

Cukla jsem sebou. Uslyšela jsem otevírání dveří po mé pravé straně a otočila jsem se za tím zvukem. Naskytl se mi pohled na Ryana jen v tričku a trenkách, s rozcuchanými vlasy a evidentně dost ospalým pohledem. Pod očima měl výrazné kruhy, asi toho moc nenaspal. Hned mě zaregistroval a šel ke mně.

,,Jak ti je?" řekne rozespalým hlasem.
,,Psychicky i fyzicky dost mizerně," přiznám. Překvapeně jsem zamrkala nad svým tónem hlasu. Hlasivky si zřejmě řekly, že dneska ještě fungovat nebudou.
,,Proč si spal tady nahoře? Ložnici máte přece dole, ne?" zeptám se.
,,S Claire jsme se dohodli, že by bylo lepší, kdyby někdo spal blízko tebe, kdybys něco potřebovala."
Pokrčím rameny a uhnu pohledem.
,,Kolik je hodin?" zeptám se. Ryan se koukne na hodinky.
,,Půl sedmé."
Kývnu.
,,Měla bych jet domů," řeknu opatrně.
,,Včera si se skoro neudržela na nohách a teď bys chtěla jít domů? Kay, už jenom to, že tady budeš s náma a nemusíš myslet jen na to jedno ti pomůže," dívá se na ně Ryan. Zvednu oči a navážu oční kontakt.
,,Dík, že mi to připomínáš....Ale.. musím myslet na jinou věc, víš? Radši bych byla doma sama a utápěla se v depresích, než...," zašeptám. Claire sice spí na druhé straně domu, ale křičet nemusím. Navíc mi větší hlasitost moje hlasivky nedovolí. Uhnu pohledem do země, ale Ryan mi zvedne rukou bradu a směřuje svůj pohled do mých očí. Jemně přejede palcem po namodralé tváři a sleduje mě.
,,Přestaň," otočím hlavou, abych setřásla jeho ruku a doslova na něj zavrčím.
,,Dobře víš, co chci, tak mě laskavě nech," zašeptala jsem a chtěla jsem jít pryč.
,,Právě, že vím," kývl.
Odvrátila jsem se od něj a rukou jsem ho od sebe odstrčila. Zatlačila jsem mu dlaní do hrudi a rychle ho obešla. Neohlížela jsem se a šla jsem zpátky do pokoje. V hlavě mi kolovala jediná myšlenka. Musím pryč. Všimla jsem si svých věcí v pokoji, vzala jsem si je a vyšla znovu na chodbu. Ryan tam pořád stál, protože mi sbalení věcí nezabralo víc, než dvacet vteřin. Nechápavě se na mě podíval.
,,Kam chceš jít?"
,,Domů," řeknu klidně a vyhýbám se očnímu kontaktu a snažím se ho obejít. On mě chytne za paži, zrovna tam, kde mám modřinu. Syknu.
,,Au, pusť mě!" zatřepu sebou a podívám se na něj.
,,Promiň, to jsem nechtěl. Nemůžeš jít domů." zvedne ruce a pustí mě.
,,Proč? Chytnu si taxi a to mě domů odveze. A myslím, že jsem ve stavu, že bych dokázala otevřít a zavřít dveře od auta," dám si ruce křížem.
,,Kay, vždyť-"
,,Ne. Jdu domů," obejdu ho.
,,Tak mě nech tě aspoň zavést. Přece nepojedeš taxíkem," podívá se na mě.
,,Ryane, to opravdu není nutný, já-,"
,,Kay," řekne vážně. Protočím očima a otráveně se na něj podívám.
,,Když chceš," pokrčím rameny a pokračuju rovně po schodech dolů, ze schodů do kuchyně a z kuchyně do chodby. Claire nikde nevidím, takže hádám, že ještě spí. Než se stihnu obout, Ryan už přede mnou stojí oblečený a upravený. Nechápu, jak to tak rychle udělal, ale neřeším to. Držím si od něj dostatečný odstup. Otevře mi dveře a i přes můj nesouhlas mi pomůže přes jeden schod. Při sebemenším otřesu se žebra ozvou, takže jsem nakonec ráda za jeho pomoc. Do očí mu to ale neřeknu. To stejné je s nastupováním do auta. Otevře mi dveře a pomůže mně si sednout, abych nedopadla tvrdě a nebolelo mě to.
Když vyjedeme, panuje ticho. Já se dívám celou dobu po pravé straně z okna. Ani koutkem oka nezavadím o Ryana. Toho to evidentně vytáčí, ale mně to působí radost. Když už ticho trvá moc dlouho, Ryan ho prolomí.
,,Takže teď budeme mlčet?" řekne a podřadí. Pokrčím rameny.
,,Aha, dobře." řekne a je v jeho hlase poznat, že je naštvaný. Po chvíli jsem se na něj otočila. Měl na sobě bílé triko a černé kraťasy. Vlasy měl hezky upravené, nechápu, jak to za takovou chvíli mohl stihnout. Na tváři měl ustaraný výraz a bylo vidět, že moc nenaspal. Když si všiml, že na něj civím, zvedl na mě obočí a dál se věnovala řízení.
,,Proč na mě tak civíš?"
Pokrčím rameny.
,,Nevím," řeknu upřímně a otočím se zpátky ve směru jízdy.
,,Neměla bys být doma sama."
,,O tom už se bavit nechci. Prostě to tak bude."
Zbytek cesty mlčíme.

Když dojedeme na parkoviště, Ryan vystoupí a otevře mi dveře. Se zvednutým obočím se na něj podívám.
,,Zas takovej gentleman být nemusíš," řeknu suše.
,,Budu ještě větší, doprovodím tě nahoru," kývne. Otočím se na něj vražedným pohledem.
,,Není důvod, nejsem neschopná," dám si ruce křížem.
,,Neschopná nejsi, ale nebudu riskovat, že tam na tebe ten hajzl někde nečeká."
Nasucho polknu. Má pravdu. To mě ani nenapadlo. To mě umlčí a Ryan nasadí spokojený výraz.
,,Pojď," pomůže mi a trochu mi pomáhá při chůzi. Na to už nic nenamítam a jdu. Vytáhnu z kabelky klíče a odemknu hlavní vchod. Nastoupíme do výtahu. Nacpu se do jednoho rohu a snažím se mít od Ryana co největší odstup. Ten si toho všimne, ale toleruje mé rozhodnutí a zůstane na druhé straně výtahu. Dojedeme do šestého patra a tam vstoupíme. Odemknu dveře bytu, sundám si boty, vejdu do bytu a otočím se. Zvednu obočí a podívám se na něj.
,,Vidíš. Jsem v pořádku v bytě, nikde nikdo."
On jen zakroutí hlavou.
,,Ty si ze mě děláš srandu, nebo seš vážně tak v klidu?" začne Ryan. V jeho hlase slyším slabý náznak vzteku. ,,Málem tě před ani ne deseti hodinama znásilnil jeden kretén, u kterýho bohužel nevím, jak se jmenuje, protože bych ho zabil a ty by sis šla klidně na procházku po městě?" tón jeho hlasu mě začínal znepokojovat.
,,Sakra Kay, vždyť to není normální. Měla jsi ho nahlásit. Proč to nechceš udělat? Budeš schopná klidně spát, když víš, že tam venku někde je?!"
To mi vehnalo slzy do očí. Tak tohle mu celou dobu leží v hlavě. A teď to ze sebe konečně dostane ven.

,,Stačí," zašeptala jsem.

,,Claire mi říkala, že ho znáš, tak proč to nechceš udělat? Proč toho hajzla nechceš nahlásit?!"
,,Přestaň!" zvýšila jsem na něj hlas. Tón mého hlasu a hlasitost odpovídala mé situaci. V očích se mi leskly slzy a já se je snažila rozmrkat. Už jsem nechtěla brečet. Ne teď, ne tady.
Ryan se na mě překvapeně podíval.

,,Znám ho! Jo znám ho. Protože jsem s ním chodila." řekla jsem. Ryan na mě civěl s nevěřícným výrazem ve tváři.
,,A tohle ti chtěl udělat člověk, kterýho si milovala? Tohle?! A ty ho ještě bráníš?!"
Už se ve mně začínala pomalu vařit krev. Byla jsem toho názoru, že jsem v pohodě a u Henryho to bylo jednání v afektu. Které by se nemělo tolerovat, ale já druhé šance dávám. To Ryan pochopit nemůže. A většina mých známých taky ne.
Snažila jsem se zhluboka dýchat a snažit se nekřičet.
,,Jdi pryč."

,,Kay-,"

,,Slyšel jsi? Běž. Vážím si toho, že jsi mě sem doprovodil jen proto, aby jsi mi připomenul, co se mi všechno teď může stát, že na mě bude čekat ta rohem, že mě tam zabije a že je všechno moje vina. Děkuju," vypadlo ze mě v rychlosti. Ryan se na mě podíval výrazem, který jsem na něm ještě nikdy neviděla.
Jen si pro sebe kývl hlavou, otočil se a přivolal výtah. Otočil se hlavou ke mně a díval se na mě.
,,Chtěl jsem ti pomoct."
Pomoct? Tím, mě vynervovat? Skvělá pomoc. Ale už jsem se nechtěla hádat.
Místo odpovědi jsem uhla pohledem a zkoumala podlahu na chodbě. Chtěla jsem vběhnout do bytu, padnout na postel a začít brečet. Schovat se pod peřinu a dlouho nevylízat. Ale něco uvnitř mě chtělo, abych tu zůstala a dívala se na něj.
Mezitím přijel výtah, Ryan nastoupil, vyměnili jsme si poslední skleslé pohledy a zmizel. Byl pryč. A já zůstala stát na chodbě s hlavou plnou otázek, na které jsem neznala odpověď.