16.7. 2017

Za dva dny chození do práce se mi neudálo nic nového. Claire ani Ryana jsem neviděla, ale dneska k nim jsem pozvaná. Už dvakrát jsem si vymyslela nějakou výmluvu, dneska jsem už Claire odmítnout nemohla. Taky jsem ji dlouho neviděla, takže si s ní chci popovídat. Ryan navíc prý nebude doma, nebo přijde trochu později, bude s kapelou. Což je ta nejlepší možnost, co může být, takže jsem se na dnešek těšila. Byla jsem pozvaná na šestou hodinu a chtěla jsem jít dneska pěšky. To mi může zabrat asi tři čtvrtě hodiny. Zítra pro změnu do práce nejdu, bude tam kolega Josh, takže si pro změnu odpočinu a nebude vadit, když přijdu domů nějak pozdě. Jako vždycky jsem Claire koupila její oblíbenou flašku bílého vína, které si s ní konečně můžu dát taky, když nepojedu autem.

16:45

Klíče, peněženku, kabelku, víno. To všechno mám. Zamknu domovní dveře a vydám se pomalým krokem na cestu. Mám celkem dost času, ale chtěla jsem jít delší cestou a projít se ještě kolem mého oblíbeného rybníčku. V tuhle dobu u něj bylo docela dost lidí. Hlavně dětí, které do něj skákali šipky, což bych já osobně netroufla, protože v něm jsou docela kameny, hází si s míčem a cákají na sebe vodu. Musím se usmát. Vzpomněla jsem si, jak jsem se učila plavat. Bylo mi asi pět a byla jsem s tátou někde u rybníka. A byli tam s námi i Tedderovi. Ryan v jeho letech už samozřejmě plavat uměl. Já jsem se jim tam málem utopila, to mi potom vyprávěla máma s tátou. Ryan vedle mě skočil do vody bombu, voda mi stříkla do očí a už jsem byla někde v ,,hlubinách'' rybníka. Ve skutečnosti jsem prý jen potopila hlavu. Ale prý jsem potom křičela, že mě Ryan málem utopil. Já si z toho pamatuji jen malé útržky.

Minula jsem rybník a šla jsem dál. Ve tři čtvrtě na šest jsem dorazila k parkovišti, kde jsem minule parkovala. Nakonec mi to časově vyšlo akorát.

Když jsem zazvonila na dům, otevřela mi Claire. Vykulila jsem oči, protože stála na nohách a neměla vozík, ani berle.

,,Claire! Kde jsi nechala kryplkáru?'' Zasmála jsem se a objala ji.

,,Opatrně na ruku, nemám ji v sádře,'' řekne se smíchem a obejmutí mi opětuje.

,,Noha se mi zhojila hezky, říkal doktor," pohodí hlavou, ,,ale s rukou budou ještě problémy. No, to ti popovídám, pojď dál,'' řekne a pozve mě dál. Klasicky si sundám boty a následuji Claire do obýváku. Je hodně vidět, že noze ještě ulevuje a kulhá. Sedla jsem si naproti ní na gauč a začaly jsme naši nekonečnou konverzaci.

Claire čeká ještě dlouhá cesta rehabilitací se zlomenou rukou. Měla tam přetrhané vazy a porušené nervy, ale doktoři říkali, že by se jí cit do ruky měl vrátit, když bude pravidelně a poctivě cvičit. To Claire dělat určitě bude. Má ji sešroubovanou, protože si ji zlomila prý hodně špatně. Noha jí prý srostla pěkně a může už opatrně chodit, ale jen doma a nikam daleko. To jí nezávidím, protože já bych už po týdnu zavřená mezi čtyřmi stěnami nezvládla a začala bych šílet. Ale Claire optimismus nedochází a září jako sluníčko.

22:34

S Claire nemám strach, že by nám došla slova. Vždycky si máme co říct. Proto jsem se lekla, když jsem zjistila, že už je půl jedenácté.

,,Um? Co?" Hodím okem po hodinách a překvapeně se podívám. ,,To už je tolik? Měla bych jít,'' řeknu Claire.

,,Ty seš tu pěšky, že?''

,,No právě, měla bych jít,'' řeknu a vstanu.

,,A nechceš počkat na Ryana? Hodil by tě domů autem. Ono není dobrý chodit sama v tuhle noční dobu takovou dálku," navrhne Claire, ale já její návrh okamžitě zavrhnu.

,,Ne, to je dobrý, já se ráda projdu, však víš, jak mám ráda noční procházky,'' usměju se.

,,Vím, ale..no, jak chceš,'' pokrčí rameny.

,,Děkuju, nejlepší věta, kterou mi můžeš říct,'' zasměju se.

,,Ale fakt dávej pozor, karate asi neumíš, co?'' řekne se smíchem Claire ve dveřích.

,,No to ne, ale já se ubráním slovně, však mě znáš. Měj se Claire a dobrou!'' Zamávám jí a otočím se k odchodu. Sejdu Claire z dohledu a jdu svižným krokem. Nic jsem si nezapomněla, kabelku mám, klíče mám, dobrý.
Tuhle cestu nesnáším. Sice je to jen chvíle, až dojdu k druhému parkovišti, kde jsem předtím parkovala, tak zbytek cesty bude v pohodě, půjdu po hlavní, kde jsou domy a je tam víc lamp. Tady sice taky svítí lampy, ale je tu výrazně méně domů a méně lamp.

Z dálky už vidím ono parkoviště a usměju se. Srdce mi vynechalo jeden úder, když mě někdo zezadu chytl za paži. Cukla jsem sebou, ale než jsem stihla jakkoliv zareagovat, byla jsem otočená čelem k postavě. Využil mé překvapenosti a začal mě bez varování líbat. Nespolupracovala jsem a snažila se od sebe pachatele odstrčit. Musela jsem vynaložit veškerou sílu, abych od sebe pachatele odstrčila. Podařilo se mi ho odstrčit alespoň od mých rtů. Ale z jeho sevření jsem se vymanit nemohla. I když byla venku tma a lampa mi v orientaci moc nepomáhala, věděla jsem, kdo stojí proti mně. Ztuhla mi krev žilách. Nebo se mi krev v žilách spíš vařila vzteky. Henry mě silně paží objal a znemožnil mi veškerý pohyb.

,,Co to kurva děláš?!'' zakřičela jsem na něj a snažila jsem se vymanit z jeho sevření. Marně. Jen se zlověstně zasmál, až mi to nahnalo strach.

,,Tak ty chodíš za Tedderem jo?! To jsem si mohl myslet ty malá kurvo!'' zakřičel na mě a držel mě pevně za boky. Srdce mi tlouklo jako o závod. Z jeho dechu byl cítit alkohol.

,,Co? Co je ti do toho! Okamžitě mě pusť, slyšíš?!'' začala jsem sebou škubat, ale přiletěla mi z levé strany facka, která mi vehnala slzy do očí.

,,Tak zpěváka, jo?'' drtí mi zápěstí.
,,To by mě zajímalo, jestli je on něco lepší, než já," řekl důrazným hlasem a zacouval se mnou do rohu. Zase se na mě vrhnul a začal mě líbat na krku a jeho ruku jsem ucítila na mém zadku. Byla jsem jím šíleně znechucená, začala jsem sebou všemožně kopat, kopala jsem kolem sebe nohama a snažila jsem se ho nehty poškrábat.

,,Pusť! Mě! Ty! Zatracenej! Hajzle! Hej! Pomoc! Někdo!'' křičela jsem, co nejvíc jsem mohla. Cítila jsem, jak mě z křiku bolí hlasivky a já jsem začínala chraptět.

,,Tak ty toho nenecháš?! Teď tě stejně nikdo neuslyší. Měla jsi jít jinudy, kotě'' na poslední slovo dal důraz a kopl mě kolenem do břicha. To mě dostalo na kolena a chytla jsem se za břicho. Do očí mi vyhrkly slzy, které už šly rozmrkat velice těžko. Cítila jsem pulzující bolest v žebrech a držela jsem se za ně. Zmohla jsem jen na dýchání a klečení na zemi.

,,Stačí ti to, nebo chceš přidat?!'' Chytl mě silně za rameno a škubnutím mě postavil na nohy. Držela jsem se za břicho a snažila jsem se potlačit slzy. Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet. Slzy jsem zvládla rozmrkat, za což jsem na sebe byla pyšná, ale cítila jsem, jak ztrácím vůli bojovat.

,,Henry, nedělej to, prosím,'' řekla jsem tak slabým hláskem, až jsem se za něj styděla. Nechtěla jsem, aby věděl, že se ho bojím. Chtěla jsem, aby viděl, že nade mnou nevyhraje. Že se jen tak nevzdám. Vždycky jsem byla nad ním a jeho to neskutečně štvalo. A zřejmě si šel dnes vybrat svou daň, kterou mu dlužím. Nechtěla jsem ho nechat vyhrát, ale něco uvnitř mě mi v tom bránilo.
Ale v ten moment jsem proti němu byla jako komár proti velbloudovi. Nemohla jsem se jakkoliv bránit. Zlomil mě. Cítila jsem se, jako by nic nemělo cenu. Svěsila jsem ruce podél těla a uvolnila svaly. V žebrech mi pořád pulzovala bolest, ale už jsem mohla v klidu dýchat.
To už mi vrhnoval tričko a hledal zapínání mé podprsenky. Zmohla jsem se jen na tiché ,,prosím", ze kterého se mi chtělo brečet.

,,Drž hubu,'' procedil skrz líbání mého krku. Ruce mi jednou rukou chytl nad hlavou, abych s nimi nemohla hýbat. Měl hrozně pevný stisk, že jsem se nemohla ani hnout. Na tváři se mi objevily první slzy, které jsem nechala volně stéct. Bylo mi to jedno.

Jednou rukou mi začal rozepínat kraťasy, když v tom jsem zaznamenala před sebou jakýsi pohyb. Nadechla jsem se a okamžitě jsem zakřičela. Nebo spíš zachraptěla. Mé hlasivky už se mnou taky nespolupracovaly.

,,Hej, pomoc!'' mávla jsem z posledních sil rukou, což Henryho neskutečně vytočilo.

,,Už toho mám dost!'' přiletěla mi další facka, která víc než mou tvář, trefila můj nos. Celým nosem mi projela vlna bolesti a já už teď věděla, že mi teče krev. Vyjekla jsem bolestí. Ruce mi silně chytl za zápěstí a dal mi je opět nad hlavu. Někde uvnitř mě se objevila kapka naděje a začala jsem sebou z posledních sil škubat a kopat. Pořád jsem dokola opakovala slova, jako hej, pomoc, někdo, tady.  Srdce se mi zastavilo, když jsem slyšela povědomý hlas.

,,Kay?''