14.7. 2017

Uběhl už víc jak týden od doby, co jsem viděla Ryana. Claire se chtěla tento víkend sejít, ale nalhala jsem jí, že nemám čas, že musím lítat po úřadech, nechat si udělat novou občánku, protože ta moje mi letost propadne. Což je pravda, ale budu si ji dělat až v září. Za ten týden, co jsem ho neviděla, jsem si to v hlavě mohla trochu srovnat. I když na to není co si srovnat. Mé city k němu nevyprchaly, spíš naopak. Nevím, jaké city chová Ryan ke mně, jestli je v tom i něco víc, než jen kamarádství. I když o to si myslím, že jsme díky mně přišli. Ještě před tou večeří s Ryanem a Claire jsem si myslela, že ke mně Ryan nic necítí, ale v ten večer, když mě doprovázel, to byl on kdo spojil naše rty. Ne já. Což mě zmátlo ještě víc a dalo mému srdci signál zamiluj se ještě víc.

Celý týden probíhal v klidu. Chodila jsem do práce, chodilo hodně zákazníků, takže jsem přes den neměla moc času na přemýšlení. Bavila se s kolegy v práci, ti mi taky zvedli náladu. Když jsem ale večer přišla domů, bylo to nejhorší. Skoro každý večer mi psala Claire, za což bych byla obyčejně moc ráda, ale ne teď. Potřebovala jsem čas, ale něco uvnitř mi říkalo, že ani čas nepomůže. Jednu dobu jsem přemýšlela i o tom, že se přestěhuju. To jsem ale okamžitě zavrhla. Mám tu práci, tátu a Claire opustit nechci. S tím, co se mezi mnou a Ryanem stalo se musím vyrovnat. Ať chci, nebo ne.

Už jsem měla i lepší náladu, dokud se neobjevil Henry. Člověk, kterého ze srdce nesnáším.

11:37

Byla jsem zrovna na nákupu. Vybírala jsem těstoviny na oběd, měla jsem v plánu těstovinový salát s kuřecím masem. Když mi kdosi poklepal na rameno. Otočila jsem se a leknutím jsem sebou cukla. Stál přede mnou Henry, můj bývalý přítel. Úsměv měl od ucha k uchu.
,,Kay! To je ale náhoda!" Řekl šťastně a s úsměvem mě objal. Vymanila jsem se z jeho objetí a řekla mu, ať mě okamžitě pustí.
,,Co tady chceš?" Vyštěknu po něm.
,,Ale notak, nemusíš na mě být tak nepříjemná," řekl s tím svým pitomým úsměvem.
,,Ptám se co tu sakra chceš?" Řeknu trochu potišeji, zato o dost drsněji.
,,To, co ty? Nakupovat. Nemysli si, že jsi jediná, kdo chodí nakupovat zrovna sem."
Nechápavě se na něj podívám.
,,Vždyť bydlíš sto kilometrů odsud, pokud se nepletu."
,,Přestěhoval jsem se. Líbí se mi tady víc a mám ty starý známý. Jako například tebe," ukáže na mě prstem.
,, Ale já se s tebou vídat nechci," řeknu a hodím balíček těstovin do vozíku.
,,To je ale škoda. Víš, říkal jsem si, že bysme mohli zajít na večeři. Co říkáš? Vím, že jsem to pokazil, ale co na to zapomenout a začít znova?" Usměje se na mě a mě popadne vztek. Nechtěla jsem na nás moc upozorňovat, tak jsem ho u přes to, jak se ve mně vařila krev, ignorovala. Evidentně ho to překvapilo, asi čekal, že na něj budu křičet, co je to za hajzla. Místo toho jsem chytla můj vozík a přesunula jsem se dál. Na neštěstí mě následoval.
,,Ty se mnou nemluvíš, Kay?" Jeho tón hlasu mi leze na nervy.
Povýšeně se na něj otočím a zamrkám.
,,Myslím, že my dva si už nemáme co říct, Henry," řeknu klidně a pokračuji ke kase.
,,A kdybys byl tak laskav, jdu platit," naznačím, aby mi dal pokoj.

Došla jsem ke kase, zaplatila a dala nákup do tašky. Vyšla jsem z obchodu, ale kdosi mi stál v cestě. Henry. Protočila jsem očima a otráveným pohledem jsem se na něj podívala.
,,Ještě něco jsi mi neřekl?" Dám si ruce v bok.
,,Neodpověděla jsi mi," projede si rukou své černé vlasy. Si myslí, že tím na mě nějak zapůsobí? Hah.
,,Na co myslíš? Počkej. Jakože ty a já dohromady? Tak jestli tohle ještě jednou řekneš, tak ti přísahám, že ti taková přiletí, že druhou vezmeš o zeď," řeknu mu do zelených očí a vražedně se na něj podívám. Nečekám žádnou reakci a spokojeně se vydám pryč. Za zády slyším smích a potlesk.
,,Wow! Tohle je ta Kay, kterou jsem znal! Vůbec si se nezměnila."
Na to už reaguji jen zdvyženým prostředníčkem a jdu rychle k autu. Naštěstí mě už nepronásleduje, takže jsem v klidu dala do auta nákup a mohla jsem vyrazit na cestu. Nechápu, co tady dělá.
S Henrym jsem chodila 4 roky. Což je docela dlouhá doba. Chvíli jsem i uvažovala, že bych si ho i vzala, kdyby mě požádal o ruku. Jenže jsem nevěděla, že mi celou dobu lhal. Jednodušeji řečeno, podvedl mě. A to nejednou. Tvrdil mi, že chodí s kamarády na pivo. A ti kamarádi mi to potvrzovali. Jednou jsem byla s nimi, působili přesvědčivě. Když jsem na to přišla a on se mi přiznal, řekl, že to trvalo půl roku. Půl roku mě podváděl s jinou holkou a já si žila šťastně dál. Domů chodil vždycky opilý, nebo alespoň v náladě, tak jsem mu věřila. To, že se po mě pokaždé, když se trochu napil sápal, ani nekomentuji. Je o hlavu větší něž já a chodil každé úterý večer do fitka, takže ,,prát'' se s ním bylo sakra náročné. Ale vždycky se ,,vzdal''. Když jsem se za ním jeden večer chtěla stavit do restaurace a on tam nebyl a jeden jeho kamarád mi to po pár panácích řekl, šla jsem zpátky domů, počkala až se vrátí, dělala jsem, jakože nic a druhý den ráno jsem mu sbalila kufry. Udělala jsem scénu, dofackovala ho, nadala mu do kreténů a vyhodila z bytu. Kdybych mohla, tak bych ho v ten moment asi i zabila, ale nebylo nic po ruce.  Bylo mi jedno kam půjde, hlavně jsem chtěla, aby nadobro zmizel a z mého života. Proto jsem ráda, že jsem se zachovala takhle klidně, když jsem ho po roce a půl viděla. A takhle skončil můj poslední vztah. Od té doby jsem nikoho neměla. Pár možností jsem za ten rok a půl měla, ale vždycky byla chybu u mě. I když to může v mém věku připadat směšné, ale bála jsem se zamilovat. Bála jsem se, že zase naletím někomu, jako byl Henry. 

Po roce a něco mě ten strach trochu přešel, ale pořád jsem tam měla blok. A teď? Po roce a půl? Zase jsem se zamilovala špatně. Zamilovala jsem se do muže, který chodí s mou nejlepší kamarádkou. A já nevím, co mám dělat.

Když už se stmívalo, což bylo kolem půl desáté večer, jsem se vydala na menší procházku. Miluju letní večery, protože je teplo a dlouho světlo. Šla jsem kousek za město. Byl tam rybník a teď, na začátku léta i čistý. Jakmile jsem tam došla, nikdo tam nebyl. Což jsem milovala ještě víc. Šla jsem pod vysokou vrbu, kde jsem si položila ručník, sundala si boty, tričko a kraťasy a odhodila je na ručník. Našla jsem si přístupovou cestu do rybníka a bez rozmýšlení jsem do něj vlezla. Voda nebyla nijak studená, teplá sice moc nebyla, ale dalo se to. Pomalými tempy jsem doplavala doprostřed rybníka a položila jsem se na hladinu. Zavřela jsem oči a pohupovala jsem se na hladině. Cítila jsem, jak světlo slábne a za chvíli už nebude vidět ani na krok. Musela jsem doplavat zpátky ke břehu, kde jsem se osušila ručníkem a převlékla do suchých věcí. Plavky jsem smotala do ručníku a ručník si hodila přes záda. Domů se mi ještě nechtělo, a tak jsem udělala ještě jeden malý okruh kolem města. Šla jsem už po tmě, ve svitu pouličních lamp. Domů jsem dorazila o půl jedenácté. Tyhle večerní procházky mi vždycky zvednou náladu a já se konečně na chvíli uvolnila.